První album z “osmdesátejch” a ani bych to byl býval nepoznal. Rytmika je – možná – trochu strojovější jak dřív, ale to je asi tak všechno. Klávesy jsou tu pěkné, zpěv – tradičně – poněkud slabší. Ten chlap prostě zpívat neumí a je mi záhadou, proč k tomu někdy nepustil někoho jiného. Překvapila řízná kytara v Child Migration a pěkným vyvrcholením alba je závěrečná instrumentálka Sunset. Kotrmelce radostí z toho sice nemetám, ale baví mě to.
Všetky príspevky od Snake
Poslední album s datem narození v sedmdesátých letech a je… …výborné ! Po předcházejícím Ocean jsem měl trochu obavy, ale ty se (velmi rychle) ukázaly jako liché – tohle je výborná hudba přesně podle mého gusta. Atmosférická a setsakra melodická, se zvukomalebnými a hypnotickými čáry máry. S takovou trošku Gilmourovskou kytarou… Tradiční slabinou je zpěv a zaplaťpánbu, že je ho tady tak málo. Eloy sice vsadili na angličtinu, ale myslím, že s mateřštinou byli by daleko originálnější. Mám rád druhé a třetí album německých Novalis, nebo debut skupiny Flaming Bess a tam ta němčina pasuje, jak nočník na zádel. Píšu si!Eloy – Silent Cries And Mighty Echoes (1979)
Pouhé čtyři skladby, ale pěkně rozmáchlé – ani jedna z nich nejde pod osm minut. Je to takovej space rock s dlouhými inštrumentálními kouzly – líbí se mi třeba ta v druhé polovině skladby Incarnation Of The Logos – ale jedním dechem musím přiznat, že jsem čekal trochu víc. Momentu, který by mě vystřelil ze židle jsem se tentokrát nedočkal a v porovnání s předchozími alby na mě Ocean působil poněkud rozvlekleji. Na závěrečnou Atlantis’ Agony At June 5th – 8498, 13 P.M. Gregorian Earthtime jsem se opravdu těšil, ale on je to takový trochu tyjátr s mluveným slovem a na ploše téměř šestnácti minut se toho odehrává pohříchu málo… Do nějakého propadáku to má sice daleko, ale jeden zkušební poslech mě – tentokrát – nepřesvědčil.Eloy – Ocean (1977)
Album jsem si pouštěl už minulý týden, ale v noci, pianko a do hluchátek. Novinkou je kooperace se symfonickým orchestrem, který sem tam odněkud vyplave a domaluje atmosféru. První dva kusy mě nechávají docela chladným, ale vysoce podmanivá The Sun-Song mě nadzvihla ze židle a potom už následuje jedna pecka za druhou. The Dance in Doubt and Fear je neskutečně sugestivní a stejně dobrá je aj následující Lost!?? (Introduction). Až do úplného závěru alba je to prakticky nepřetržitý tok hudby a jen těžko se dá určit, kde jedna skladba končí a další začíná. Každopádně je to parádní poslouchání a ještě chvíli po závěrečné Le Reveil Du Soleil / The Dawn jsem zůstal sedět jako přimraženej… Je to výborné album a kvalita tvorby Eloy má pořád ještě vzestupnou tendenci. Jsem zvědavej, kdy přijde vrchol 🙂 Píšu si…Eloy – Dawn (1976)
V porovnání s předcházejícími alby je patrná změna kurzu. Ubylo štiplavých kytarových sól a přibylo kláves – deska je tak daleko “symfoničtější”, což kvituji s povděkem. U prvních dvou skladeb to ještě není tak výrazné, ale třetí a setsakra natažená Love Over Six Centuries je parádní. Tyhle nekonečné inštrumentální omalovánky v hypnotickém tempu miluju, to je “space rock” přesně podle mého gusta. A následující – devět minut dlouhá – Mutiny je to samé v bleděmodrém. Jednoznačnou slabinou je zpěv. Přízvuk vůbec neřeším, ale přijde mi hodně nejistej a s minimálním rozsahem. Naštěstí je docela utopenej a navíc ho tady ani moc není 🙂 Další písničky jsou příliš krátké nato, aby mě stačily nějak výrazněji zaujmout. Podařilo se to až osmé The Zany Magician – sice jednoduché, ale o to říznější. Jenom se nemůžu zbavit dojmu, že ten riff odněkud znám… Vyklidněná The Bells of Notre Dame je pěkným zakončením celé desky. Album se mi líbí. K dokonalosti mu sice pořád ještě něco chybí (pochopitelně z mého pohledu), ale zaujalo mě. Dokonce natolik, že jsem ho zařadil do seznamu “kandidátů” na doplnění sbírky.Eloy – Power and the Passion (1975)
Svižná Floating se přežene a je tu pěkná a rozsáhlá The Light from Deep Darkness. Jsou tu zajímavé klávesy a skladba ani přes svou délku nepůsobí nijak zdlouhavě. Castle in the Air jsem nedávno poslouchal v souvislosti s hejkalovou reckou a vzbudila můj zájem, protože mi připoměla staré (a moje hodně oblíbené) Camel – jen bez Bardensových klávesových sól. Čtvrtá Plastic Girl má lehce psychedelický nádech a spoustu orgasmických sól. Z těch kytarovejch mi malinko bzučí v lebce, o dost víc se mi líbí ta klávesová. Madhouse je – jak už název napovídá – taková /především kytarová/ divočina… Deska mi přijde malinko lepší předchozí Inside, ale pořád ještě docela “rozháraná”. Zcela určitě bych uvítal větší podíl klávesových nástrojů. Snad se dočkám s následující Power And The Passion.Eloy – Floating (1974)
Rozhodl jsem se řádně prostudovat dgf německých Eloy. Brát to budu postupně, od druhého alba (debut stejně není k sehnání) a tak si dneska vychutnávám album Inside (1973). V sedmnáct minut dlouhé Land Of No Body se mi zdají některé “psychedelické” pasáže zbytečně natahované a trochu nudné, ale jinak dobrý. Titulní Inside mi přijde nejlepší. Líbí se mi ty pěkné instrumentální vsuvky s hammondy a relativně divoce sólující kajtrou. Future City zní (především v úvodu) jak něco od Jethro Tull – špatné to není, ale k těm prvním dvěma skladbám mi to nějak nepasuje. I u poslední skladby – Up And Down – se mi líbí instrumentální část, ale první dvě písně jsou lepší. Desku jsem si poslechl s chutí, ale dgf Eloy je rozsáhlá a myslím, že se bez ní obejdu 😉Eloy – Inside (1973)
CD btf.it – VMCD118 /2007/ Skupina Panna Fredda pochází z Říma a patří mezi nejzajímavější soubory italské proto-progresivní scény. Její historie byla krátká a trochu zašmodrchaná. Vznikla v roce 1969, upsala se labelu Vedette a vzápětí pro něj natočila dva nijak zvlášť úspěšné singly – Strisce rosse/Delirio a Una luce accesa troverai/Vedo lei. Sestava kapely se měnila jak aprílové počasí, ale i přes všechny těžkosti nahrála materiál na debutové album, které Vedette odmítlo s tím, že je málo komerční. VIAC Divnej název, ještě divnější obálka, ale pozoruhodný obsah Divnej název, ještě divnější obálka, ale pozoruhodný obsah
psychedelic rock, progressive rock
Vedette Records
1971
LP
6
CD - btf.it, 2007
CD Sony BMG Music Entertainment, RCA Italiana – 88697343582 /2008/ Skupinu The Trip tvořila mezinárodní sestava s vokály v angličtině, ale působila především v Itálii a tak tady máme další squadru skvěle reprezentující apeninský poloostrov. VIAC The Trip – Caronte, 1971 The Trip – Caronte, 1971
progressive rock
RCA Italiana
1971
LP
5
CD - Sony BMG, RCA Italiana, 2008
CD Warner Music Italy – 5053105-1372-5-1 /2012/ Skupina Osanna pochází z Neapole a vznikla někdy koncem roku 1970. Již od svého založení si budovala neotřelou image a vystupovala v dlouhejch hábitech a barvami pomalovanými obličeji – docela rychle si tak získala slušnou popularitu a nemohla chybět snad v žádné tehdejší TV show. Na italském turné předskakovala aj britským Genesis a od té doby se šušká, že její prezentace ovlivnila samotného Petera Gabriela. Ale kdo ví… VIAC Osanna – L’uomo, 1971 Osanna – L’uomo, 1971
(Series 2LP In 1CD)
progressive rock, hard rock
Fonit
1971
LP
9
CD - Warner Music Italy, 2012
Úplnou náhodou jsem narazil na pěkný dokument o historii italského progresivního rocku. Sice tomu nerozumím ani zbla, ale stačí mi sledovat ty osobnosti a poslouchat soundtrack. Kvalita obrazu aj zvuku je výborná…Dokument o historii italského progresivního rocku
2CD ’71-’75, Warner Music Italia Srl – 5050467-7070-2-3 /2005/ Delirium je – u nás nepříliš známá – rocková skupina z italského Janova. Vznikla v roce 1970 a hned svým prvním singlem (Canto di Osanna) sklidila u domácího publika až nečekaně velký úspěch. Debutové album tak na sebe nenechalo dlouho čekat. Natáčelo se pro label Fonit, vyšlo v roce 1971 a dostalo jméno Dolce Acqua. Obsahuje osm kousků, přičemž každý z nich je věnovaný některé z lidských vlastností: strachu, sobectví, pochybám, zármutku, přetvářce, odpuštění, svobodě a naději… VIAC Delirium – Dolce Acqua, 1971 Delirium – Dolce Acqua, 1971
progressive rock
Fonit
1971
LP
8
2CD - Warner Music Italia, 2005
CD Akarma AK 1032 /2002/ I Numi jsou jednou z mnoha téměř zapomenutých skupin a za své “znovuobjevení” vděčí především archeologickému nadšení fanoušků italského progresivního rocku a internetu. Kapela vznikla v roce 1967 a jediné album na jejím kontě – Alpha Ralpha Boulevard – vyšlo v roce 1971. Zdobí ho pěkný obal a jeho obsah bych charakterizoval jako melodický, psychedelií ochucený rock. VIAC I Numi – Alpha Ralpha Boulevard, 1971 I Numi – Alpha Ralpha Boulevard, 1971
psychedelic rock, progressive rock
Polaris
1971
LP
7
CD - Akarma, 2002
SHM-CD Mercury – UICY-94523 /2010/ Beat je minulostí, zrodila se legenda. Le Orme ořezali sestavu na pouhé trio a po vzoru ELP vyrukovali s energickým, melodickým a především klávesovým art rockem s dominantním Hammond organem v hlavní roli. VIAC Le Orme – Collage, 1971 Le Orme – Collage, 1971
progressive rock
Philips
1971
LP
7
CD - Mercury, 2010
Nádherné album. V onom roce 2003 se dosavadní tvorbě Opeth poněkud vymykalo, ale víceméně předznamenalo další vývoj skupiny. Je takové semiakusticky poklidné, melodické, s velkým podílem mellotronu. Sedmdesátky jako vyšité…Opeth – Damnation (2003)