Led Zeppelin
HOUSES OF THE HOLY
Atlantic, 28. 3. 1973

“V roce 470 př. n. l., v době, kdy velká část světa vypadala jako obal alba Houses of the Holy…”
z filmu Bill & Ted’s Excellent Adventure, 1989

V roce 1972 byli Led Zeppelin na vrcholu tvůrčích sil. V dubnu začali na venkovském sídle Micka Jaggera ve Stargroves pracovat na novém albu, jehož předchůdce mizel z prodejních pultů stejně rychle jako lístky na koncerty kapely. Značka Led Zeppelin generovala obrovské zisky, přirozenou snahou tak bylo vyprodukovat desku, která by měla stejně mohutný ohlas nejen po hudební, ale i vizuální stránce.
Pro přebal příští desky bylo osloveno umělecko-designerské studio Hipgnosis, které již mělo na kontě nejedno interesantní dílo. Finální fázi domluvy uzavřel ve své londýnské kanceláři manažer Peter Grant osobitě: “Žádnej rozpočet neexistuje, sakra. Prostě to udělejte!”

S prvním návrhem v podobě tenisové rakety na pozadí travnatého kurtu přišel Storm Thorgerson. Neuspěl (naštěstí) a přepracovanou verzi s přispěním Petera Christophersona využil o rok později na čtvrtém albu skotské progfolkové formace String Driven Thing.
Projektu se chopil Aubrey ‘Po’ Powell, jehož původní nápad zahrnoval vytvoření čtyř symbolů známých z minulého alba na liniích v peruánské Nazce, ale obtížně proveditelná realizace s nejistou politickou situací v zemi i tenhle lákavý geoglyfický záměr zhatila. Inspirací se mu nakonec stala scéna ze sci-fi románu Konec dětství z pera Arthura C. Clarka, na jehož konci se všechny děti shromáždí, aby opustily planetu a vstoupily do jiného světa.

Aubrey Powell: “Jimmy Page viděl obal alba Argus, který jsme vytvořili pro Wishbone Ash a padla mu do oka jeho
atmosféra, tak zavolal, jestli bychom měli zájem pracovat pro Led Zeppelin. Samozřejmě jsme řekli ‚ano‘, ale nedostali jsme žádné zadání.”

Zvolená koncepce vycházela z myšlenky nafotit čtyřčlennou rodinu vedenou “mimozemšťanem” a nalíčenou zlatým nebo stříbrným make-upem u přírodního skalního útvaru Giant’s Causeway v Severním Irsku, jemuž před desítkami milionů let dala vzniknout rychle chladnoucí sopečná hornina vystupující z moře, která vytvořila čedičové “varhany”.
Úchvatná lokalita se nachází na severním pobřeží hrabství Antrim poblíž obce Bushmills a kromě čedičových sloupů nabízí v okolí další roztodivné útvary. Podle místní legendy však za jejím vznikem stojí irský obr Finn McCool, který chtěl přejít do Skotska a bojovat se svým protějškem Benandonnerem. No, každopádně koncept civilizace stoupající k novému úsvitu působil stejně mysticky jako kapela.

V konkursu byly vedle trojice dospělých vybrány dvě děti ve věku pěti a sedmi let. Samantha a Stefan Gatesovi už měli zkušenosti s dětským modelingem, Samantha vystupovala i v reklamách a televizních seriálech. Rodina Gatesových žila v Kilburnu v severozápadním Londýně a nabídku přijala bez váhání, přestože se focení mělo konat v době největších nepokojů v Severním Irsku.
Cílem desetidenního pobytu bylo zachytit světelné efekty při východu a západu slunce, plány však zmařila trvalá nepřízeň počasí. Mark Sayer, jeden z dospělých modelů, popsal celý proces jako noční můru: “Mrznoucí déšť, špatné jídlo, vlhká postel a nekonečná nuda.” Přistoupilo se tedy k revidované verzi s tím, že se bude fotit černobíle a bez dospělců.

Aubrey Powell: “Když jsme se vrátili do Anglie, vytvořil jsem hyperrealistickou koláž a předal ji odborníkovi na manuální kolorování Philu Crennellovi a vysvětlil mu, jaké atmosféry chci dosáhnout. Jeho technika byla neuvěřitelně detailní, byl to génius.”

Crennel nanášel vodou ředitelné barvy ve vrstvách, aby vytvořil “živé” snímky, zatímco jemný fialový nádech na dětech vytvořil omylem při airbrushingu, což Powell nakonec schválil s vírou, že i náhodné tónovací efekty v postprodukci by mohly přispět k nadpozemské auře díla. A taky že jo.
Fotografie pro vnitřní stranu obalu byla pořízena na severním pobřeží Irska u zříceniny středověkého hradu Dunluce, jehož kameny na snímku vyzařují slabou záři. Podle všeho je na něm Stefan Gates vyobrazen coby obětina, snad i proto na akci zpětně nahlížel s rozporuplnými pocity a na místo činu se vrátil až po letech, aby si tam album Houses of the Holy poslechl poprvé v životě.

Pečlivý retušovací proces si vynutil odklad vydání alba o celé dva měsíce až na konec března 1973, s konečným výsledkem přesto panovala všeobecná spokojenost. Všichni zainteresovaní byli rovněž zajedno v názoru neuvádět na vnější části rozevíracího obalu žádné informace, aby nedošlo k narušení celkového dojmu.
Po domluvě s Grantem ale nechal Atlantic Records kopie pro americký trh opatřit papírovým proužkem s potiskem obsahujícím základní údaje. Páska OBI zároveň částečně zakrývala místa, jež údajně mohla rozhodit některé z prodejců a zákazníků, avšak s těma se roztrhne pytel až o pár desetiletí později. Mezitím si ve Státech album pořídí 12 milionů nepohoršených občanů.

Aubrey Powell: “Nebyl jsem připraven na nějakou negativní odezvu, ale prodejci na americkém Středozápadě se prý obávali reakcí zákazníků. Nahrávací společnost tedy přišla s návrhem na OBI s názvem alba a kapely. Souhlasil jsem.”

Sám jsem měl album v ruce nesčetněkrát a nikdy mě nenapadlo považovat obal za něco jiného než originální vyjádření autorova uměleckého záměru. Děti jsou cíleně zobrazeny takovým způsobem, který umožňuje vidět obraz bez nemravného podtextu a smíšených pocitů nedovolujících vnímat přirozenou krásu a éterickou atmosféru, jíž obal vyzařuje.
Avšak pokřivená doba ovládaná křičící menšinou se s ním rozhodla vypořádat po svém. Absurdní dehonestace výjimečného díla kulminovala v létě 2019, kdy Facebook svým uživatelům vystavoval stopky za zveřejnění obalu desky Houses of the Holy s odkazem na “porušení komunitních standardů”. S podivem, že ban nedostaly i muzea a umělecké galerie všehomíra a že rozum nakonec zvítězil. Protentokrát.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA