SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 101744,
AMS ‎– AMS SHM04MMX   /2010/ 

Do recenze debutového (a na dlouhou dobu jediného) alba italskejch Alphataurus se mi moc nechtělo a tak jsem ji odkládal, jak jen to bylo možné. Ve svých textech se snažím vyhejbat nadužívání superlativů, jenomže ta deska je natolik dobrá, že to bez nich tak úplně nejde…

Alphataurus pocházejí z Milána a vznikli v roce 1970, ale do širšího povědomí veřejnosti se dostali až o dva roky později, a to díky své účasti na několika významných hudebních festivalech. Tam si jich všiml Vittorio De Scalzi z hvězdných New Trolls, kterej zrovna hledal neokoukané tváře pro svoje nově vzniklé vydavatelství Magma. S Alphataurus si padli do noty a jejich eponymní debut byl vůbec první položkou v katalogu firmy. V krásném, triple gatefold rozkládacím obalu – kterej namaloval Adriano Marangoni – vyšel v roce 1973 (MAGL 18001) a dnes je sběrateli vyhledávanou raritou, jejíž cena se pohybuje v částkách okolo 1500 €.

Téměř čtyřicet minut dlouhé album obsahuje pět našlapanejch skladeb ve stylu Banco del Mutuo Soccorso, Museo Rosenbach, nebo Semiramis. Je to prvotřídní a energická jízda se spoustou zvratů a o tom, že se s tím Alphataurus moc nemazali svědčí hned úvodní Peccato d’orgoglio. Vrznout nejdelší skladbu (12:22) hnedle na začátek desky se může zdát poněkud troufalé, ale žádnej strach. Vždyť je to jeden z jejích vrcholů a už od hřmění bicích v její introdukci sedím v křesle napjatej jak struna. Nálada písně je opravdu tíživá a nic moc na tom nezmění ani řada instrumentálních vsuvek. Podobně je na tom aj následující Dopo l’uragano. To už je téměř blues rock, ale se symfonickými prvky. Neveselej text popisuje pocit osamění posledního člověka na zemi a název “Po hurikánu” napovídá, že by mohlo jít o přírodní katastrofu. Ta slova se však dají vyložit všelijak a klidně by mohlo jít i o jadernou válku…

Druhým vrcholem alba je pro mě prvotřídní instrumentálka Croma. To je majestátní vznešenost a osudovost sama, která mě při každém poslechu semele totálně na šrot. Ve výborném světle se tu představuje především maestro Pietro Pellegrini a než se stačím trochu sebrat, přichází vrchol numero tre – dlouhej a naprosto božohodovej rozjezd skladby La mente vola. Vynoří se z úplného ticha, zvoní, cinká a šumí syntetickými smyčci, bicí tikaj jak kapesní hodinky a moog vrčí, přede a sténá jako nadržená kočka. Hudební orgasmus a totální blaženost v jednom. I samotná píseň je výborná a k refrénu “La mente vola, non ti conosci più…” se musím přidat aj já. Trochu falešně a s mizernou výslovností, ale o to větším švuňkem. Mimochodem, Michele Bavaro zpívá výborně a bez dramatickejch (pro mnohé italské kapely charakteristickejch) manýrů a mohl by sednout i těm, kteří italské kapely až tolik nemusej. Poslední skladbou na desce je deset minut dlouhá Ombra muta. Ta se svojí stavbou (a vlastně i náladou) vrací k prvním dvěma kouskům a je víc než dobrým rozloučením s celou kolekcí.