Při příležitosti vydání nového alba Joe Satrianiho jsem měl v úmyslu vystřihnout klasickou recenzi, ve které bych začal pohledem do Satrianiho historie, zdůraznil konzistenci ve vydávání vlastních sólových desek, neopomenul nastínit fakta týkající se jeho osoby a kytarového umu, jež mu byl kdysi dávno dán do vínku, a posléze přistoupil k typickému rozboru jednotlivých písní. VIAC Spanilá jízda pokračuje i v roce 2020 →