Lenny Kravitz mi byl vždycky sympatický a jeho „rokec“ se mi zamlouval. Tenhle výběr je dobře poskládaný, takže mezi patnácti songy nechybí žádný zásadní hit…

Poslední studiovka Black Sabbath se povedla (ačkoliv ji mnoho posluchačů dost setřelo, mně se líbí)…

Druhé sólové album ex-pankáče Williama Michaela Alberta Broada, vystupujícího pod pseudonymem Billy Idol, se mi v době svého vzniku dost líbilo, hlavně díky hitu a nejlepší skladbě nahrávky, titulní „Rebel Yell“, a rád si ho poslechnu i dnes.
(Je to taková zajímavá a hlavně šlapající „hardrocková nová vlna“…)

Další „blue“ v názvu… Blue Cheer a jejich neuvěřitelný debut „Vincebus Eruptum“ z roku 1968. Paráda!

Dnes asi nejopěvovanější album téhle americké rockové bandy, ačkoliv daleko většího komerčního úspěchu dosáhli Blue Öyster Cult až s následující studiovou nahrávkou, albem „Agents Of Fortune“ (1976). Ta není taky špatná, ale i pro mě je „Secret Treaties“ zkrátka nejlepší…
(Pro pořádek dodávám, že kompletní diskografii kapely neznám.)

Vynikající čtvrtá studiová nahrávka výjimečných Mercyful Fate, nazvaná „Time“, je druhým regulérním albem po zhruba osmileté pauze téhle party, a spolu s prvními dvěma nahrávkami – „Melissa“ (1983) a „Don’t Break The Oath“ (1984) – patří k tomu nejlepšímu, co kapela vytvořila.

Předposlední, jednadvacáté studiové album od legendárních Motörhead…

Motörhead jsou moje srdcová (spíš bych měl napsat „piková“) kapela – sice ne jediná, ale určitě největší – a mám rád všechna jejich alba… Mezi ty nejoblíbenější bezesporu patří „1916“ z jednadevadesátého roku; čtyřletá pauza mezi touto nahrávkou a jejím předchůdcem, albem „Rock ‘N’ Roll“, se rozhodně vyplatila!

Druhá Roryho sólovka je vynikající! (Podobně jako ta první, třetí, čtvrtá, šestá, sedmá, osmá i devátá… Pátá je o malinko slabší než zbytek, ale taky dost dobrá.) Za svou zálibu v hudbě tohoto skvělého bluesmana vděčím do značné míry Hejkalovým glorifikacím všech jeho „nejlepších nahrávek“ (a ty uvozovky jsou tam vlastně zbytečné). Díky, Hejkale, díky, Rory Gallaghere!

P. S.
Chtěl jsem přidat tuto verzi úvodní skladby „Used To Be“ z alba „Deuce“, ale nějak se nezadařilo (tak zkuste na YouTube zadat sami):
https://www.youtube.com/watch?v=HC8ZXv7yQvA

Ako ten čas letí, ako by to bolo včera – 13. júl 1985…

Druhé album „Death Walks Behind You“ od Atomic Rooster mám nejraději a je taky obecně považované za jedno z jejich nejlepších… Ale protože mám v diskografii „Atomového kohouta“ i další favority, je mi jasné, že někdo bude mít jistě víc v oblibě jinou nahrávku téhle výtečné hardrockové party…

Výborná psychedelie v podání anglické party „šílenců“ v čele se zpěvákem Arthurem Brownem, dnes už osmasedmdesátiletým, a s hitem „Fire“, jehož pódiová prezentace je nezapomenutelná (stejně jako neuvěřitelná a bláznivá současně)…
Neměla by být opomenuta ani účast dalších velikánů v kapele The Crazy World Of Arthur Brown, a tím byl od počátku klávesista Vincent Crane (právě on s Brownem mají na svědomí zmíněný hit „Fire“), později také bubeník Carl Palmer (roku 1969 vystřídal původního bubeníka Drachena Theakera), kteří spolu potom, po odchodu v létě 1969, založili Atomic Rooster; po vydání eponymního debutu v roce 1970 ale Palmer skupinu opustil, aby pak vznikla další legenda Emerson, Lake & Palmer, ovšem to už jsme od The Crazy World Of Arthur Brown docela daleko…

Hardrockoví klasici a jejich devatenácté album…
Z těch (zatím) pěti, která vyšla v tomto tisíciletí, mám „Now What?!“ nejraději; to ovšem neznamená, že ta zbylá by byla nějaký odpad!
To Deep Purple snad ani neumí…

Billyho druhá sólovka z roku 2018 se mi líbí o něco víc, než ta předešlá z roku 2015, ačkoliv ani ta není vůbec špatná… Na „The Big Bad Blues“ ale latinskoamerické vlivy nahrávky „Perfectamundo“ ustoupily výrazně těm bluesrockovým, takže by asi nikoho nepohoršilo, kdyby bývala deska vyšla pod hlavičkou ZZ Top…
Protože se na ní ale z tria „fousáčů“ podílel jen Billy Gibbons, nestalo se tak.
Podstatné však je, že nahrávka existuje a přináší jedenáct skvělých skladeb; jižanský blues rock jak má být!

Když nepočítám předělávky „Garage Inc.“, vydané v 98. roce, je „Load“ poslední album, které mám rád celé a bez výhrad. Sice už se začalo trochu „smrákat“, ale přes různé novoty a vlivy odjinud (přitom Alice In Chains je má oblíbená kapela), prosvítá tu ještě pořád ta stará dobrá Metallica…