Moderní populární hudba zastřešuje asi tak milion směrů a žánrů. Jedním z dlouhodobě nejkontroverznějších termínů je tzv. progresivní rock. S určitou mírou nadsázky by se dalo napsat – kolik fanoušků, tolik definicí. VIAC Příběhy progresivního rocku →

Osobně používám termín progresivní rock coby zastřešující pro celou skupinu rockových subžánrů, jež v době vzniku posunovaly hranice rockové hudby směrem k náročnějším formám, ať již odvozeným od postupů tzv. klasické hudby, či inspirovaným halucinogenními prožitky. VIAC 01) Příprava na cestu bludištěm →

Jak jsem již zmínil v pilotním dílu, nesl se konec první poloviny šedesátých let na mohutné vlně euforie mladé generace, která si užívala muziky, sexu, módy, vymožeností techniky. Úsporná poválečná opatření konečně zmizela z životů běžných občanů, svět se stal barevnějším, vlasy delšími, sukně vylétly nahoru, osvobozená stehýnka se dala do služeb pokroku rozkroku, tranzistorové přijímače byly stejně nezbytným doplňkem jako jeansy. VIAC 02) Swingující sixties →

První polovina sedmdesátek je právem považována za nedílnou součást zlatého věku rockové progrese. Rock se v průběhu druhé poloviny šedesátých let rozvinul do nebývalé šíře. Přechod mezi šestou a sedmou dekádou byl ve znamení konstituování jednotlivých subžánrů. VIAC 03) Zázračná artrocková pětiletka →

Jazz rock je posluchačským i „muzikologickým“ oříškem. Zatímco u art rocku, potažmo classical rocku byl vztah mezi rockem a tzv. vážnou hudbou poměrně přehledný: více rocku než klasiky = art rock, více klasiky než rocku = classical rock, vztah jazz vs rock je mnohem mezižánrově košatější, navíc s výraznými tuzemskými specifiky, souvisejícími částečně s politickou situací po srpnové okupaci, tzv. normalizací. VIAC 04) Spletitý jazz rock →

Tak dvojznačně nazval Malcolm Dome svůj článek o zlomovém roku 1975. Rocková scéna se v polovině sedmdesátých let víc a víc podbízela mainstreamu. Ostří se obrušovala, tajemná zákoutí nasvěcovala, křivky napřimovaly, skladby zkracovaly.

Tlak vydavatelů na další a další alba začal zmáhat i ty nejpilnější. Vydávat co půlrok nové album, jak bylo v první polovině sedmdesátek dobrým zvykem, je z dnešního pohledu něco absolutně nepředstavitelného. O to víc, když si uvědomíme, že naprostá většina z nich je součástí zlatého rockového fondu!
Začalo se víc kalkulovat, z daňových důvodů spousta Britů nahrávala v cizině, cizí prostředí, přilípnutí vyžírkové, drogy, urvané řetězy – múzy to zkrátka neměly se svými políbenci v polovině seventies jednoduché… VIAC 05) Krize? Jaká krize? Prog v roce 1975 →

Koncem první poloviny sedmdesátých let došlo na poli progresivního rocku k zajímavému úkazu. Zatímco v Anglii a na starém kontinentu vlna artrockové progresivity a hardrockové údernosti odeznívala, za oceánem se k životu probouzeli rytíři urozeného rocku [© Jaromír Tůma].
Amerika nenabídla světu nové YES, GENESIS, PINK FLOYD, vnesla do světa rocku pro dospělé hlavně pompéznost a okázalost, což se někomu může zdát z pohledu progresivity málo, avšak od poloviny seventies kapely jako BOSTON, KANSAS, STYX, JOURNEY a další stanuly na rockerském výsluní i v našich končinách. Společným jmenovatelem byly VELKÉ melodie, hlasy i hradby kláves. VIAC 06) Americká krása →

Koncem sedmdesátých let se rockové kyvadlo, prudce vychýlené nástupem punku, zklidnilo, byť v novém azimutu. Tvrďáci se našli v kombinaci hardrockové tíhy a punkové zběsilosti = metalu, který se měl, a dodnes má, čile k světu, a postupně se rozvinul do nebývalé šíře subžánrů. O zbyvší artrockery ale jakoby nebyl mezi muzikanty zájem, nelze se jim ani moc divit; dřete, makáte, vymýšlíte a hrajete nemožné, a pak vás z piedestalu smetou tříakordoví nýmandi z garáže na periferii… VIAC 07) Osmdesátkové neoprogové zapomněnky →

„Tak co, je to jak GENESIS?“ ptám se lačně Oťase. „Lepší!“ lakonicky odvětí můj burzovní spolupachatel, co si čerstvý úlovek, LP Script For a Jester’s Tear od MARILLION, poslechl jako první z nás.
Nedivte se tomu patosu, psal se březen 1983, syntíkové nové vlny se valily ze všech stran, kdo z classic rockerů neutekl k metalu, anebo výlučné avantgardě, neměl pomalu co poslouchat. VIAC 08) Kralevicové a panoši britského neoprogu →

Devadesátá léta přinesla na poli rocku a metalu spoustu zásadních změn. Rock a metal vyklidili pozice v prodejních žebříčcích. Zatímco ještě v 80. létech byla mezi stovkou celosvětově nejprodávanějších alb bezmála polovina rockových/metalových (!), v devadesátých to bylo třikrát méně. VIAC 09) Britské království neoprogu deváté dekády →

V devadesátých letech nastoupil na scénu internet. Jak souvisí s progrockem, ptáte se. Celkem jednoduše, stal se katalyzátorem zájmu o zapomenuté interprety všech žánrů, díky němu se podařilo objasnit mnohé muzikantské osudy již v éře před dnešním všeobjímajícím streamingem. Aktivní neo-progové soubory pak získaly díky webu informační platformu nezávislou na komkoliv zvenčí. VIAC 10) Pokračující toulky neoprogem 90. let →

Přelom tisíciletí zastihnul neoprog v situaci, kdy na jedné straně zavedené kapely relativně úspěšně fungovaly a vydávaly další a další alba, avšak z nových jmen se do extraligy žádné – až na pár výjimek (BEARDFISH, THE MARS VOLTA, KARMAKANIC) – nedostalo. Hvězdné projekty typu TRANSATLANTIC, PLANET X, THE TANGENT, THE LENS, apod., za novice samozřejmě nemůžeme považovat. VIAC 11) Outsideři nového tisíciletí →

Poslední část dvanáctidílné série Příběhy progresivního rocku bude malým zamyšlením a reflexí.
Současná neoprogová scéna je rozkošatělá až k nepřehlednosti, nicméně stále dominantně vyrůstá z letitého artrockového kmene a kořenů druhé poloviny šedesátých let. Samozřejmě, že i dnes existuje řada hudebních novátorů, jenže jejich tvorba častokráte nemá téměř nic společného s klasickým rockem, tak jak jej vnímají posluchači napříč generacemi. VIAC 12) Quo vadis? →