Epizoda jménem Raminghi

2CD Vinyl Magic ‎– VM CD 102   /2005/

Jednoalbumová obskuritka z kraje sedmdesátých let a zároveň hodnotnej sběratelskej kousek v jednom. Původní výlisek alba Il lungo cammino dei Raminghi patří mezi deset nejraritnějších nahrávek italského progresivního rocku a jeho cena tomu odpovídá, pohybuje se až v nekřesťansky vysokejch číslech. V současné době by byl k mání (ve stavu VG) za 1750€, ale i za 2900€ ve stavu Near Mint. A tomu říkám ranec. Naštěstí tu jsou vinylové reedice z let 1998 a 2015 a ty už jsou dostupné aj pro obyčejného smrtelníka. Prvního vydání na CD se album dočkalo zásluhou korejského labelu M2U Records (2003) a druhého (a zatím posledního) díky Vinyl Magic v roce 2005. I to už je však dneska relativně vzácné a trvalo dlouho, než jsem ho sehnal…

Kolem data vydání je trošičku zmatek, např. blog John’s Classic Rock uvádí rok 1971, ale většina zdrojů – včetně discogs – se shoduje na roku 1972. Podle mého názoru je ta nahrávka však opravdu starší a odpovídal by tomu aj její obsah. Její vydání nejspíš zdržely problémy s trochu se cukajícím a ne zrovna nejpružnějším vydavatelem, kterému se zdál nahranej materiál málo komerční. Ale to už jsou jen spekulace.

Obsahově jde o typickej produkt rychle se vzmáhající italské rockové scény. Slyšet je tu jak doznívající psychedelie šedesátých let, tak hard rockové výboje inspirované slavnějšími vzory z britských ostrovů. Nechybí prvky art rocku, ale ani italské pop music. K tomu si připočítejme vášnivé vokály v italštině (tak trochu tyjátr) a máme tady protoprog jak vyšitej. Nedosahuje sice úrovně podobně koncipovanejch debutovejch alb skupin Formula Tre, Osanna, nebo Panna Fredda, ale má co nabídnout. Třeba hned úvodní, ambiciózní a pořádně rozmáchlou Donna hai ragione tu. Její stopáž přesahuje devět minut a nacházím tady vše, co mě na italské scéně přitahuje a co mám rád. Štiplavou, kyselinu prskající kytaru, zkreslenej zvuk prastarých varhan a výbornou melodii podanou s takovým zápalem, až se tomu musím smát. Franco Mussita zpívá, jako kdyby udeřila jeho poslední hodinka a dává do toho úplně všechno. Jako kdyby to měla být jeho poslední písnička v životě…

…ale naštěstí není a aj následující La nostra verità má něco do sebe. Její rytmus je sice jednoduchej až hamba, ale baví mě jak neurvalé vstupy hlučnejch kytar, tak – a především – neskutečné divadlo předvádějící Mussita. A platí to i u skladeb Cose superate a Partire. Obě jsou setsakramentsky chytlavé a v refrénu druhé jmenované cítím ještě zvolna doznívající šedesátá léta. Hardrockovej kolovrátek Every Day Jesus si to frčí podle jedné, dokolečka se opakující šablony. Třikrát sborem zazpívané “Every Day Jesus” následují krátké instrumentální výstupy kytary, varhan, bicích aj baskytary. Taková do zblbnutí se opakující, jednoduchá předváděčka, ale má to svý kouzlo. Tak trochu do symphonic rocku se tlačící Non moriremo mai má zajímavé klávesové rejstříky, podobné, jako v úvodní Donna hai ragione tu. Ovšem vysoké, falsetem zpívané vokály tomu dávaj korunu a při jejich poslechu mi hned naskakujou jména podobně znějících Laser, Odissea, nebo J.E.T.

Předposlední Buio mondo nero e giallo překvapí ukázkovou kakofonií v úvodu skladby. Jojo, tady je nad slunce jasné, že tohle nebude žádná selanka. Spíš horor. Hardrocková pecka si to šine v klopýtavém rytmu a sóluje se tu – a kvílí – o 106. Jaký rozdíl v porovnání se závěrečnou Guarda tuo padre, která se tu musela ocitnout nějakým nedopatřením. To je popík nejhrubšího zrna, kterej by mohli do svého repertoáru zařadit aj Eva s Vaškem a vůbec nic by se nestalo. Krok stranou, nebo úlitba vydavateli?

Rozkládací mini vinyl replika od Vinyl Magic je nádherná a může se pochlubit nejenom pěknou obálkou a zpracováním, ale aj výbavou. Šestnáctistránkovej booklet obsahuje texty písniček, biografii kapely a spoustu raritních fotografií. Aby ne, když na její výrobu dohlížel i samotnej Franco Mussita.

Jako extra bonus je tu ještě CD s dosud nepublikovaným koncertem z roku 1975. Z alba Il lungo cammino dei Raminghi je tu ke slyšení jediná věc a ještě k tomu ta úplně nejhorší – Guarda tuo padre. Ovšem jinak by se to dalo považovat za revival band kolegů z branže Formula Tre, protože jak písničky Non è Francesca, tak Dies irae pocházejí z jejich debutového alba, vydaného v roce 1970. Velmi zajímavou položkou je skladba Mi svegliai al mattino, která se v přepracované verzi a pod názvem Zora objevila na stejnojmenném albu kultovních Antonius Rex. To, že s nimi Mussita (především s Antoniem Bartoccettim) spolupracoval, bylo veřejným tajemstvím a zde leží konečně i důkaz. No a za zmínku určitě stojí aj třináct minut dlouhá a na skvělejch, jazzem křísnutejch sólech vystavěná Felicità. Jen tak mimochodem, i ona obsahuje fragmenty z výše uvedeného alba Antonius Rex, na kterém se převtělila v temnou Necromancer.

Zvuk CD je vyloženě bootlegovej, ale poslouchat se to dá. Ostatně, doma mám aj horší, např. Live 1972 skupiny Campo di Marte.


Je fakt, že po obsahové stránce to není žádnej zázrak a běžnej fanoušek by nad tím nejspíš ohrnul nos. Tohle album je vyloženě pro milovníky a sběratele italského rocku a myslím, že jeho hodnota s přibývajícími léty jenom poroste. Hudbu bych ohodnotil jako běžnej italskej standart, s několika výbornými momenty tak za tři a kousek. Ovšem za nádhernej obal, pěkné zpracování a výjimečně obsáhlej booklet tu půlhvězduli milerád přihodím.

SKLADBY:
1. Donna hai ragione tu (9:27)
2. La nostra verità (2:52)
3. Cose superate (3:36)
4. Partire (2:51)
5. Every Day Jesus (3:34)
6. Non moriremo mai (3:54)
7. Buio mondo nero e giallo (5:10)
8. Guarda tuo padre (4:15)

Live 1975 :
1. Dies irae (6:37)
2. Guarda tuo padre (3:27)
3. Non è Francesca (6:19)
4. Rendimi l’anima (5:02)
5. Mi svegliai al mattino (8:55)
6. Felicità (13:13)
7. Incubo (7:47)

SESTAVA:
Franco Mussita – bass, vocals
Angelo Sartori – keyboards
Angelo Serighelli – guitar
Romeo Cattaneo – drums

...Il Lungo Cammino Dei Raminghi Book Cover ...Il Lungo Cammino Dei Raminghi
I Raminghi
Prog Rock
Bentler
1972
LP
8
2CD Vinyl Magic ‎– VM CD 102 /2005/

6 názorov na “Epizoda jménem Raminghi”

  1. Na kapelu I RAMINGHI mám několik výborných vzpomínek. Koncem roku 2004 jsem si objednal u M2U Records všechna jejich CD. Komunikovali velmi vstřícně, akorát jediný způsob platby byl možný šekem. Nechal jsem si tedy ke svému účtu vystavit šekovou knížku, poprvé a zatím naposledy v životě vypsal šek, dal do obálky a poslal do Koreje. Za měsíc dorazila krabice s asi pětatřiceti cédéčky. Ne však ke mně, ale na celnici do Břeclavi. Musel jsem tam zajet a následovala vtipná scénka s tlustým celníkem.
    “Co to je?”
    “To jsou prosím kompaktní disky s hudbou”
    “Có, jaký disky?”
    “Korejský folklór…”
    “Chachá, to někoho zajímá? Vemte si to…”
    Beze cla pro blázna, co si takové blbosti nechává posílat až z Koreje.
    M2U si dokázali fantasticky pohrát s provedením mini LP replik. Nic podobného jsem nikdy nezažil, ani u Japonců. Zpracování obalu, třeba právě u tohoto alba, dává bezvadně vyniknout jeho grafickým motivům. Vždy se snažili použít nějaký zvláštní strukturovaný papír, hráli si s cut-outy, měli spoustu příloh, perfektní tisk, OBI. Prostě sběratelská paráda. Sice už dávno zanikli, ale korejské papírové LP repliky vycházejí dosud pod hlavičkou různých jiných labelů, například Beatball, Bigpink, a další.
    I RAMINGHI jsem si pak koupil také od Vinyl Magic, vyšlo to tak o půl roku později. Obě edice jsou zvukově srovnatelné, ale! Přehozené stereo. Mají je vzájemně obráceně, u kterého vydání je pravda zjistit nedokážu. Kde udělali soudruzi chybu, jestli v Koreji, nebo v Itálii, je padesát na padesát.
    Hudebně je prostě miluju. Tohle je ta Itálie, kterou žeru. Dal bych bez jediného zaváhání 4*. Právě takové nahrávky mne osloví svoji historickou autentičností. Cítím v nich život. Čert vezmi technické nedostatky, šumy, interpretační chyby. Tohle je Muzika! 🙂

    1. Tak ta korejská CD reedice vyšla jako první, ale čert ví, z čeho to dělali. Na výrobu té od Vinyl Magic aspoň dohlížel sám Franco Mussita, i když to nemusí nic znamenat. O původu nahrávky se možná píše v bookletu, ale moje jazyková vybavenost je nevalná a moc si v něm nepočtu. Mě to zní přirozeně, ovšem kdybych jako první slyšel tu od Korejců, možná bych napsal to samé…
      Obdivuji “vymazlené” mini LP repliky z Japonska a ty od Vinyl Magic, nebo od AMS už se jim hodně přibližujou. Že jsou pěkné i ty korejské jsem netušil a že žádnou nemám mě – ze sběratelských důvodů – trošku mrzí. Vlastním jen cedlo The Underground Set od Shagadelic, jenomže to vypadá celkem normálně. Standart.
      Ještě k tomu hodnocení – tři hvězdičky možná vypadají trochu nepatřičně a i mě se album líbí, ale s pětipoložkovou stupnicí se to těžko známkuje. Italskej rok 1972 přinesl zásadnější a vymakanější desky – dva kousky od BMS, dva od PFM, Reale Accademia di Musica, Le Orme, nebo Formula 3. Na druhou stranu trojkou jsem tady hodnotil i placky I Numi, nebo I Santoni a v porovnání s nimi mi přijdou Raminghi o něco lepší. Je to složité a že mám to cédéčko rád snad vyplynulo z textu.
      Antony, dík za tvůj názor a vzpomínky. Posílat šek do Koreje by tady asi nikoho z nás nenapadlo a docela mě překvapuje, že to klaplo. Ty jedeš fakt ve ve velkém, já jsem šťastnej i za tu z druhé ruky koupenou reedici od Vinyl Magic.

      1. Ahoj Snake, vůbec nemusíš obhajovat svoje hvězdičky. Prostě to tak máš, a hotovo, to je v pohodě. Pro mě mají některé vykopávky prazvláštní archeologické kouzlo.
        Celkem rád a dlouhá léta porovnávám různé edice týchž nahrávek. Je to zábavné a pomáhá to uvědomovat si o vydavatelském procesu spousty věcí. Přehozené kanály potkávám celkem často (asi tak u 1% edic,), na to jak jde o vážnou chybu. Jak takový omyl vzniká, je mi záhadou. Dokázat zachovat levou a pravou stranu sterea by měl být základní předpoklad práce ve zvukovém studiu..

        1. Přesně tak, archeologické kouzlo. To je ten důvod (respektive jeden z důvodů) proč mě tyhle polozapomenuté obskuritky tak přitahujou a proč se – až na výjimky – nezajímám o současnou scénu. Mám rád desky a kapely s historií a ty nové pro mě musí teprve “dozrát”.
          Jinak, co říkáš na obal ? Já myslím, že se povedl a mám ho za jeden z nejhezčích za italskej rok 1972. Nepodařilo se mi vypátrat autora, ale podle dostupných informací by to měl být přítel kapely pocházející ze stejného města, tedy z Bergama. Možná jen špatně hledám.

    1. Pito, tak to jsem rád. Při ťukání recky do PC jsem to poslouchal ze Spotify, takže tam figuruju taky. Další, byť nedobrovolnou posluchačkou je moje žena. Má trochu trable se sluchem a občas mi říká, že už se těší, až ho ztratí docela. Ale ona to tak nemyslí…
      Mě se Raminghi líběj taky. Zrovna si tak trochu připravuju podklady k recenzi jednoalbumovky Laser a ti jsou jim docela podobní. Dík za názor.

Pridaj komentár