Tempest

Když v říjnu 1971 ukončila činnost jazzrocková legenda Colosseum, přešel Chris Farlowe do Atomic Rooster, Dick Heckstall-Smith se začal věnovat sólové kariéře, Dave ‘Clem’ Clempson byl první volbou Stevea Marriotta z Humble Pie za odcházejícího Petera Framptona a Dave Greenslade založil vlastní kapelu.

Na pokračující spolupráci se tak domluvili jen bubeník Jon Hiseman s basákem Markem Clarkem, kteří se na jaře 1972 dohodli s kytaristou Allanem Holdsworthem (ex-Igginbottom) a krátce působili jako trio. Zrod kapely nazvané Tempest byl dokončen v červnu, když Hisemanovu nabídku na obsazení postu vokalisty přijal Paul Williams, legenda anglické hudební scény 60. let (ex-Georgie Fame And The Blue Flames, Wes Minster Five, Zoot Money Big Roll Band, John Mayall’s Bluesbreakers, Alan Price Set, Juicy Lucy).
V listopadu formace v londýnských AIR Studios natočila eponymní album, v jehož závěru  se dostalo i na song Upon Tomorrow, původně připravený ještě pro Colosseum, který byl tou nejlepší připomínkou jazzrockové minulosti rytmické sekce.

Album, jehož obal je dílem v Německu narozeného surrealisty a světoběžníka ‘Abdula’ Matiho Klarweina, vyšlo v lednu 1973 a měrou vrchovatou potvrdilo instrumentální i skladatelské schopnosti všech zúčastněných. Všeobecně příznivý ohlas ještě umocnila úspěšná koncertní šňůra po kontinentální Evropě, po jejímž skončení se Tempest v roli předkapely zúčastnili amerického turné Roryho Gallaghera.

Od konce května 1973 působili Tempest krátký čas jako kvintet, když jejich sestavu posílil kytarista Ollie Halsall (ex-Timebox, Patto). Poprvé se v tomto složení představili 27. 5. v Queen Elizabeth Hall v Londýně, kde 2. června absolvovali i bezmála hodinové vystoupení v Golders Green Hippodrome pro BBC a nemnoho přímých posluchačů, při němž zazněla většina skladeb z prvního alba. A jestliže se debut Tempest dá považovat za mimořádnou událost, směle za ni možno vydávat i tenhle koncert. Význam nahrávky násobí skutečnost, že ještě během června se rozhodl kapelu opustit Williams a o měsíc později ho následoval i Holdsworth. Věčná škoda.
Hojně rozšířený záznam se oficiálního vydání dočkal až v rámci kompletu Under the Blossom: The Anthology, který spatřil světlo světa v září 2005.

V nejlepším se však nepřestává, tož se Hiseman, Clarke a Halsall rozhodli pokračovat dál jako trio. Fanouškům se poprvé představili 26. srpna 1973 na festivalu v Readingu a během října a listopadu nahráli druhé album, na němž spolupracovali s Gerrym Bronem, producentem a majitelem Bronze Records a Geoffreym Emerickem, zvukovým technikem Beatles.
Ollie Halsall se autorsky podílel na polovině skladeb a prostor dostala i předělávka písně Lennona a McCartneyho Paperback Writer.

Oproti svému předchůdci výrazně pestřejší album Living In Fear, na přebalu opět s logem od Fabia Nicoliho, který se v sedmdesátých letech jako výtvarný režisér podílel na vzniku desítek obalů (Ken Hensley, Rick Wakeman, Supertramp, Strawbs, aj.), vyšlo v únoru 1974.
A přestože i další evropské turné s několika koncerty v Anglii zaznamenalo úspěch, unáhlený Halsallův odchod v polovině roku napsal definitivní tečku za historií kapely.

Dva dokončené songy (You and Your Love a Dream Train), které formace nahrála na začátku dubna 1974 v AIR Studios s producentem Rodem Lyntonem pro původně zamýšlené třetí album, se po více než 30 letech od svého vzniku objevily na uvedené kompilaci, která představuje dokonalé zmapování nedlouhého života nevšedního tělesa.

Tempost-

Jon Hiseman v roce 1975 sestavil Colosseum II s Garym Moorem a Donem Aireym a v období 1976-77 nahráli tři alba (Strange New Flesh, Electric Savage a War Dance). Později působil v jazzových souborech, se saxofonistkou i manželkou Barbarou Thompson vydali nespočet titulů a věnovali se filmové i televizní hudbě. Hiseman nemohl chybět ani při reunionu originálních Colosseum, s nimiž se několikrát představil i v Česku.

Mark Clarke navázal na někdejší epizodní spolupráci s Uriah Heep účastí na druhé sólovce Kena Hensleyho Eager To Please (1975), kam si přinesl i dva vlastní songy (In The Morning a tempestovský Stargazer), podílel se na jednoalbovém projektu Natural Gas, mihl se v Blackmoreových Rainbow, spolupracoval s Billym Squierem (album Don’t Say No, 1981), Davym Jonesem (The Monkees) a Ianem Hunterem (Mott The Hoople), opakovaně vystupoval s Mountain (1985 a 2003) a rovněž se zúčastnil reunionu Colossea. V roce 2010 se dočkal debutové sólovky Moving To The Moon.

Allan Holdsworth působil v Soft Machine (album Bundles, 1975), Gong (Gazeuse!, 1976 a Expresso II, 1978), stál u zrodu superskupiny UK s Johnem Wettonem, Billem Brufordem a Eddiem Jobsonem (album U. K., 1978) a s Level 42 nahrál album Guaranteed (1991). Od roku 1976 vydává sólová alba (I.O.U. z roku 1982 nazpíval Paul Williams) a jako vyhledávaný studiový kytarista nahrával s celou plejádou muzikantů (Bill Bruford, Tony Williams, Jean-Luc Ponty, Jack Bruce, Derek Sherinian…).

Paul Williams po překonání zdravotních problémů odjel do Států, kde v první polovině osmdesátých let spolupracoval s Allanem Holdsworthem (mimo výše uvedeného alba účast na Road Games, 1983 a Metal Fatigue, 1985). Řadu let vystupoval s vlastním souborem Blue Thunder (album Blues And Beyond, 1998) a v roce 1999 nahradil v kapele Colosseum pro jejich turné po Anglii Chrise Farlowea, plnícího si t. č. jiné závazky.
Williams patřil k “friends”, které přizval Dick Heckstall-Smith ke spolupráci na projektu Blues And Beyond (2001) a s Mickym Moodym v roce 2003 nahrál album Smokestacks, Broom Dusters & Hoochie Coochie Men. Jeho poslední dohledatelnou aktivitou bylo anglické turné s uskupením The Blues Package.

Ollie Halsall na předchozí účast v Patto navázal ve skupině Boxer (alba Below the Belt, 1975 a Bloodletting, 1976), zahájil dlouhodobou spolupráci s Kevinem Ayersem, v roce 1978 se účastnil projektu fiktivního bandu The Rutles All You Need Is Cash, vydařené to parodie na Beatles. Nahrával s Johnem Otwayem, Johnem Calem a koncem osmdesátých let začal spolupracovat s řadou španělských kapel (Callejones, Desesperados, Radio Futura).
Peter ‘Ollie’ Halsall zemřel 29. května 1992 v Madridu ve věku 43 let na předávkování heroinem.

stonefix

DISKOGRAFIE:
1973 – Tempest (LP Bronze)
1974 – Living In Fear (LP Bronze)
2005 – Under the Blossom: The Anthology (2-CD Castle Music)

Poznámka: Ani Tempest neminula v hudební branži častá “inspirační” kauza. V jejich případě se jedná o již zmíněný Clarkeův song Stargazer z druhé desky, při jehož poslechu se nelze ubránit srovnání se skladbou Trampled Under Foot z padělatelské dílny Led Zeppelin, která se objevila na dvojalbu Psychical Graffiti, jež vyšlo o rok později.
Termín vydání slovutného titulu ovšem není zcela směrodatný, jelikož vedle nových skladeb pořízených začátkem roku 1974 v Headley Grange obsahuje několik dříve odložených kousků. Robert Godwin v knize Led Zeppelin: The Press Reports (2003) zmiňuje, že i předmětná píseň se vyvíjela z jam session v roce 1972. A odtud už je blíž k jiné předloze, kterou uvádí John Paul Jones, když přiznává inspiraci funky rytmem ze Superstition Stevieho Wondera z října t. r.
Jestlipak ho znal i Mark Clarke?

Obrazová příloha (propagační materiály):

 

3 názory na “Tempest”

  1. Tempest, k tejto formácii mám kopu nostalgických spomienok, keďže jej muzika patrila k domácim rozprávkam o dokonalosti a keď som sa konečne dostal k cédečkam, musel som si zvykať. 🙂 Každopádne sú oba albumy chutné, prvý mi sedí podstatne viac, čo neznamená, že si neužijem aj ten druhý. Antológia je potom jasná voľba pre hocikoho, kto to ešte nemá.

Pridaj komentár