CD Virgin – 78661 12

Obal desky z roku 1980, s ležícím (a spícím) frontmanem Francescem Di Giacomem by měl být dostatečným varováním, ale sběratelská vášeň je potvora a holt měla zas jednou navrch…

Předcházející, o rok starší album Canto di primavera je pořád ještě docela povedené a Capolinea se stala vůbec první ofiko vydanou “lajfkou” Banco, takže jsem ji chtěl zařadit do své domácí sbírky. Dostupné recenze sice nevěstily nic dobrého, ale že by to byla opravdu až taková hrůza?

No, jak se to vezme. Určitě nepřináší nic nového a obsahuje písničky dobře známé již ze starších alb. Většinu těch melodií miluju a mám je zadřené do morku kostí, takže potud by bylo všechno v pořádku, ale to aranžmá! Doba se hnala nezadržitelně vpřed, vyžadovala změnu a kapela se tak rozhodla svoje klasické skladby převléknout do syntetického funky – diskotékového oblečku, s jazzovými knoflíky a třpytivými flitry. Mám dojem, že na přelomu sedmé a osmé dekády podobná, z USA importovaná muzika frčela (Saturday Night Fever) a tak se nedivím, že se s ní kapela chtěla kus svézt. Nejspíš i proto angažovala amerického perkusionistu Karla Pottera, jehož vklad na desce je dobře slyšitelný. Navíc nezůstalo jen u koncertních vystoupení, protože jsem jeho jméno našel i v kreditech následujících studiových alb Urgentissimo (1980) a Buone Notizie (1981).

Koncert se natáčel ve dnech 28. – 29. listopadu 1979 v milánském jazzovém klubu Capolinea, deska vyšla z kraje následujícího roku prostřednictvím labelu Dischi Ricordi a byla to poslední spolupráce mezi kapelou a jejím dlouholetým chlebodárcem. Musím uznat, že její zvuk je prakticky dokonalej a se studiovou produkcí si v ničem nezadá. Do hlavy se tak vkrádají pochybnosti, jestli jde opravdu o autentický záznam a je mi jasné, že se na něm v postprodukci ještě hodně pracovalo. Nakonec si říkám, proč to tedy ta kapela vlastně dělala?

Il ragno z alba Come in un’ultima cena (1976) patří k největším hitům skupiny a jeho zařazení na začátek alba bylo logickým rozhodnutím, ale z diskotékového rytmu a “big band” suplujících syntezátorů by mě trefil prcek. Nebo, že by s kapelou vystoupila i dechová sekce se sboristkami? Zní to tak, ale (ehm) booklet CD je informačně strohý a k nějakým bližším podrobnostem jsem se nedostal*. Canto di primavera je titulní skladbou alba z roku 1979 a v původní podobě křehká píseň tady dostala pořádně na frak. Tvrdošíjnej tlukot perkusních nástrojů Karla Pottera je skutečně otravným a malým zlepšením budiž teprve srdceryvná balada 750.000 anni fa…l’amore, která se od své původní podoby na LP Darwin! zas tolik neliší. Spojovacím článkem mezi oběma stranami původního vinylu byla do dvou částí rozdělená instrumentálka Capolinea, která se na žádném z řadových alb nevyskytuje, ale její melodie je mi odněkud známá. Nakonec je to vlastně docela fajn věc, protože téměř postrádá to protivné, diskotékou zavánějící aranžmá a navíc hudebníkům poskytuje jedinečnou příležitost předvést publiku něco ze svého instrumentálního mistrovství.

Ovšem to, co Banco provedli s legendárním, z eponymního debutu (1972) pocházejícím šlágrem R.I.P. je na kriminál. Diskotékový rytmus a fanfáry “falešných” dechů z něj dělají estrádu nejhrubšího zrna a tak koulím očima a hekám, jak čuník po první ráně. Kdyby si z toho dělali aspoň legraci, ale obávám se, že to tenkrát mysleli úplně vážně. Instrumentální skladba Garofano rosso je o něco snesitelnější, ačkoli ani tady si kapela neodpustila ty protivné, dechovou sekci zastupující syntezátory. Album končí další oblíbenou koncertní stálicí, kterou je folkrocková halekačka Non mi rompete z desky Io sono nato libero (1973) a ta už je naštěstí celkem v pořádku.

Jistou zvláštností je zhruba v tom samém období pořízený záznam, vydaný na DVD pod titulem Banco Live 1980. Jeho tracklist je sice podobný, nechybí ani perkusionista Karl Potter, ale skladby samotné nedoznaly tak drastických změn a v porovnání s albem Capolinea  vycházejí o něco líp. Proč do nich kapela najednou nacpala ty protivné, estrádou zavánějící fanfáry je mi záhadou, ale byl to tedy pořádný krok vedle…

Kdyby šlo o komplet nový materiál, byl bych možná o něco smířlivější, ale takhle si říkám, proč? Banco del Mutuo Soccorso jsou jednou z nejvýznamnějších italských progressive rockových skupin a moje srdcovka, ale za to, co provedli se skladbou R.I.P. nemůžu jinak. Slabší dvě.

*Booklet CD supluje lístek papíru s reprodukcí originálního obalu a kredity. Maličkým písmem v italštině je v nich uvedeno, že dechová sekce a sbory ve skladbách Il ragno a Non mi rompete se nahrávaly “živě” ve Studiu CAP. Slyšel jsem tedy dobře, ale je to další z důkazů, že se se záznamem dodatečně pracovalo.

SKLADBY:
Lato A
1. Il ragno – 5:35 (Vittorio Nocenzi, Francesco Di Giacomo, Vittorio Nocenzi)
2. Canto di primavera – 4:45 (Francesco Di Giacomo, Gianni e Vittorio Nocenzi)
3. 750.000 anni fa…l’amore – 4:20 (Vittorio Nocenzi, Francesco Di Giacomo, Vittorio Nocenzi)
4. Capolinea (Parte 1) – 4:00 (Gianni e Vittorio Nocenzi)

Lato B
5. Capolinea (Parte 2) – 2:00 (Gianni e Vittorio Nocenzi)
6. R.I.P. – 5:35 (Vittorio Nocenzi, Francesco Di Giacomo, Vittorio Nocenzi)
7. Garofano rosso – 4:40 (Vittorio Nocenzi)
8. Non mi rompete – 6:40 (Vittorio Nocenzi, Francesco Di Giacomo, Vittorio Nocenzi)

SESTAVA:
Francesco Di Giacomo – voce
Gianni Nocenzi – pianoforte elettrico, sintetizzatore
Vittorio Nocenzi – sintetizzatore, voce
Rodolfo Maltese – chitarra elettrica, chitarra acustica, voce
Gianni Colaiacomo – basso, chitarra acustica, voce
Pierluigi Calderoni – batteria, piatti, percussioni

Altri musicisti:
Beppe Cantarelli – chitarra elettrica (brani: Il ragno, R.I.P. e Garofano rosso), chitarra acustica (brano: Non mi rompete), arrangiamenti (brani: Il ragno, R.I.P. e Garofano rosso)
Dino D’Autorio – basso (brani: 750.000 anni fa…l’amore e R.I.P.)
Karl Potter – percussioni

Album: Capolinea
Autor: Banco
Žáner: Prog Rock
Vydavateľstvo: Ricordi
Rok: 1980
Formát: LP
Počet skladieb: 8
Zdroj: CD Virgin – 78661 12