2CD EMI – 7243 4 93369 2 6 /1998/
LP Fugazi je druhým studiovým albem skupiny Marillion a vyšlo v březnu 1984. Fanoušci, kteří si oblíbili debut byli určitě spokojení, protože rozdíl mezi oběma deskami je skutečně minimální…
Nějaké změny tu sice jsou, ale kosmetického charakteru a nemyslím tím zrovna poslední a definitivní výměnu na bubenické stoličce. Spíš zvuk, který se ještě víc posunul k onomu typicky “osmdesátkovému” soundu. Dominují mu snad až příliš jednoduché, chirurgicky přesné bicí, důrazné basy a všudypřítomné keyboardy. Chuděra kytara zdá se mi tu docela odstrčená, přidušená a uťáplá a tak je slyšet především v sólech. Ovšem i tady se nachází celá řada opravdu pozoruhodných hudebních okamžiků a tak jen stačí natáhnout ruku s dálkovým ovladačem a stisknout tlačítko play:
Atmosférické intro, víření bubnů a už je tady první pecka, přímočaře rytmická a překvapivě chytlavá Assassing. Ten refrén se Marillion opravdu povedl a nakonec nejen ten, protože ještě o chlup lepší je v následující a takřka hitové Punch & Judy.
Prvním vrcholem alba je sugestivně podaná skladba Jigsaw. Střídání jemných slok a důrazného refrénu (“Stand straight, look me in the eyes and say goodbye”) je famózní a Fish tady podává opravdu strhující herecký výkon. Čtvrtou píseň v pořadí, Emerald Lies jsem si oblíbil především kvůli jejímu pompéznímu melodickému závěru, ovšem v porovnání s ostatními kousky se mi zdá přece jen o něco slabší. Beru ji však hlavně jako takový odrazový můstek k druhému vrcholu alba, do morku kostí pronikající She Chameleon. Pomalé tempo, funerální doprovod a přesvědčivý Fish by mohli nejednoho přivést na chmurné myšlenky a svižnější pasáž, s pěknými klávesami Marka Kellyho zhruba uprostřed skladby je víc, než vítanou vzpruhou.
Přichází obrat o 180 stupňů a s ním i členitější, osm a půl minuty dlouhá Incubus. Ze začátku působí až překvapivě pozitivně (hlavně v porovnání s předcházející skladbou), ale ani v tomhle případě nejde o žádnou bujarou halekačku. Všechno se to odehrává v mezích jinak poměrně temného alba a v jejím závěru se Rothery nadechne k atmosférickému kytarovému sólu.
Titulní Fugazi je nesporně nejlepším flákem na desce a tedy finále přesně podle mého gusta. Rozmáchlá art rocková skládačka, ve které se klávesy s kytarou proplétají jak klubko háďat. A podobně, jako na debutovém albu se i tady v samotném závěru dočkáme vyvrcholení v podobě uvolněné a neskutečně pozitivní melodie. Z člověka to najednou všechno spadne a svět kolem sebe rázem vnímá docela optimisticky…
Luxusní, remasterované vydání z roku 1998 nabízí nejen obsáhlý a výpravný booklet, ale také jiskřivý a dostatečně průrazný zvuk. Včetně bonusového, jedenačtyřicet minut dlouhého disku. Byť nepřináší až tolik zajímavého a jeho hlavní náplní je především sprška demáčů, i když v hodně odlišných verzích. Určitě si však cením baladického singlu Cinderella Search. Nu a zmínit musím i samotný obal. Ten je vskutku nádherný a podle Fishova návrhu jej opět vytvořil Mark Wilkinson.
Album Fugazi hodnotím podobně, jako debut Script For A Jester´s Tear, tedy mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Prvotina je mi však o ten pověstnej chloupek bližší, takže tady to bude za silné čtyři.
SKLADBY:
Side one
1. Assassing – 7:03
2. Punch & Judy – 3:22
3. Jigsaw – 6:51
4. Emerald Lies – 5:12
Side two
5. She Chameleon – 6:55
6. Incubus – 8:32
7. Fugazi – 8:03
Total length: 45:56
1998 remastered edition bonus disc:
1. Cinderella Search (12″ version) – 5:32
2. Assassing (alternative mix) – 7:41
3. Three Boats Down from the Candy – 4:01
4. Punch & Judy (demo) – 3:51
5. She Chameleon (demo) – 6:34
6. Emerald Lies (demo) – 5:33
7. Incubus (demo) – 8:10
Total length: 41:20
SESTAVA:
Fish – vocals, cover concept
Steve Rothery – guitars, photography (1998 remastered edition)
Mark Kelly – keyboards
Pete Trewavas – bass
Ian Mosley – drums
Jonathan Mover – drums (“Punch & Judy (Demo)”)
Additional musicians:
Linda Pyke – backing vocal (on “Incubus”)
Chris Karan – additional percussion
Fugazi
Prog Rock
EMI
1984
LP, CD
7
2CD EMI – 7243 4 93369 2 6 /1998/
Vidím, že máme stejné vydání. Jinak s hudbou na albu obsaženou to mám poněkud schizofreně. Jednou si říkám, že je geniální, podruhé ji odzívám jako pouhou kopii prvotiny. Několikrát jsem se pokoušel vytvořit recenzi, ale pokaždé mi z toho lezl nic neříkající paskvil. Ale snad jednou…
Snejku, dík za recenzi.
Pokud o tom takhle přemýšlíš, tak je to dobré znamení. Nejhorší je muzika, která v člověku nezanechá vůbec nic.
První dvě desky Marillion mi padly do noty hned, nějaké ty “blechy” jsem hledal až na těch následujících. Alba Script For A Jester’s Tear a Fugazi vnímám jako hodně podobná, ale nikoli stejná. Kromě toho, co jsem zmínil v textu mi to druhé přijde o poznání temnější, sžíravější a ostřejší (proto ten název “Na ostří nože”), ale možná je to jenom můj dojem. Teď zrovna poslouchám cédéčko Clutching At Straws a zezačátku jsem se vůbec nechytal. Bavit mě začalo až někdy od páté skladby a tak si říkám, proč? Co je na těch prvních špatně? Nezbyde, než si dát repete a přijít tomu na kloub.
Clutching At Straws mám ve sbírce, ale musím se přiznat, že už jsem tuhle placku dlouho neslyšel. Budu to muset napravit.