CD RCA – ND 71781
Marná sláva, ale počínaje albem Chocolate Kings už to nejsou PFM tak, jak se mi líbí a jak je mám rád…
Jejich první dvě desky z roku 1972 se staly klasikami žánru a to samé by se dalo říct i o exportním titulu Photos Of Ghosts, vždyť je to vlastně jen znovu nahraná verze placky Per un amico (1972) s texty v angličtině. Čtvrté studiové album už cílilo na zahraniční trhy a tak vyšlo ve dvou jazykových mutacích – jako L’isola di niente v italštině a The World Became The World v anglině. Podobné to bylo i s následujícím Chocolate Kings s tím rozdílem, že tady už se s italštinou vůbec nepočítalo a nastalá situace vyžadovala nového, angličtinu ovládajícího frontmana. Takového, který si dokáže napsat texty a ví, o čem zpívá. Netuším, kolik potencionálních adeptů kapela zkoušela, ale nakonec vybrala Bernarda Lanzettiho ze skupiny Acqua Fragile a šestičlenná sestava PFM byla na světě.
Album Chocolate Kings se nahrávalo během června a července 1975 ve studiích Ricordi v Miláně a vyšlo v říjnu téhož roku u firmy Numero Uno. Prostřednictvím labelu Manticore se objevilo rovněž na pultech prodejen v Německu, v Anglii, ve Francii, nebo Japonsku a zmínit musím i licenční vydání od Asylum Records, určené pro trh v USA a Kanadě. Obsahuje pět skladeb, stylově rozkročených někde mezi art rockem a fusion, s výrazným vkladem houslí Maura Paganiho. Bohužel, ale časy pastorálního a melodického symphonic progu jsou pryč. Sem tam se sice nějakej pěknej moment objeví, ale jinak je to hozené spíš do jazzu, s důrazem na instrumentální ekvilibristiku. PFM dokazují svou hráčskou extratřídu a chrlí noty kadencí samopalu SA 58…
Úvodní From Under by se dala označit za spojující článek mezi starou a novou tvorbou PFM. Obsahuje pěkný, melodický a pravidelně se opakující leitmotiv, se kterým kontrastuje nadupaná a pěkně krkolomná instrumentální “dohra”. V podobném stylu pokračuje i následující Harlequin. Z počátku balada, která postupně zrychluje, aby se přesně v polovině rozeběhla s větrem o závod. Kapela spustí nekompromisní, jazzrockovou jízdu s pelmelem divokých a v některých případech i docela disonantních sól a musel jsem si na ni zvykat, ale dá sa. Koneckonců, ta poslední minutka už je zase pěkná a patří k nejhezčím okamžikům celého alba.
Nejchytlavější a také nejkratší peckou na desce je titulní Chocolate Kings. Je to vlastně jediná píseň, jejíž melodii si dokážu zapískat i několikátej den po tom, co jsem si ji pustil a dala by se přirovnat ke starším šlágrům È festa (Celebration), nebo Generale. Je skutečně pěkná a píše povedenou tečku za první polovinou alba.
Ta druhá obsahuje jenom dvě skladby, osm minut dlouhou Out of the Roundabout a ještě o půl minutky delší Paper Charms a protože je těžké hledat v nich nějakej záchytnej bod, lezou do mě, jak do chlupatý deky. Po instrumentální stránce je to v pohodě, i když pronikavej zvuk houslí mi dává docela zabrat, ovšem co ty vokální linky? Jsou děsně kostrbaté a zpěv Bernarda Lanzettiho, kór ve vyšších polohách, vyloženě nepříjemnej. Vokalista je to par excellence, s výrazným hlasem, ale konkrétně v Paper Charms se vyloženě trápí a já trpím s ním. Je to zvláštní. V kapele Acqua Fragile ho mám rád, u Mangala Vallis (album Lycanthrope) miluju, ale na deskách PFM mi prostě nesedí.
Je to sotva pár dní, co jsem v souvislosti s Lanzettiho nejnovějším albem Horizontal Rain narazil na zajímavej rozhovor. V něm Bernardo mluvil hlavně o něm, ale zmínil i okolnosti kolem nástupu k PFM. Podle jeho slov ho kapela přijala tři dny před zahájením nahrávacích frekvencí a tak mě napadá, že ten materiál nemohl mít vůbec “zažitej”, ale těžko říct. Autorsky se nijak zvlášť nepodílel ani na následujícím albu Jet Lag a třeba ho k tomu kapela ani nepustila. Nicméně, jsou to jenom takové moje dohady a nemusí na nich být ždibec pravdy…
Moje nedatované vydání od RCA je v klasickém jewel boxu a kromě černými písmenky potištěného kotouče obsahuje jenom jednoduchej čtyřstránkovej booklet s kopií obálky původního alba a kredity. Fotografie, nebo texty písniček v něm nenajedete a nijak zvlášť spokojenej nejsem ani se zvukem. Je sice příjemně nabasovanej, ale i zvláštně “zahuhlanej” a určitě bych uvítal víc prostoru a čitelnějších detailů. Takhle je to taková houština tónů a proklestit si v ní cestičku je docela fuška.
První strana desky je vlastně v pohodě, ale ta druhá mě moc nebaví a k albu jako takovému se moc nevracím. Neříkám, že je to propadák, ale tomu srovnání s předcházející tvorbou se prostě nevyhnu a výsledek je poněkud tristní. Za mě slabší trojka.
1. From Under – 7:29
5. Paper Charms – 8:30
Bernardo Lanzetti – voce solista
Franz Di Cioccio – baterria, percussioni, voce
Chocolate Kings
Prog Rock
Numero Uno
1975
LP
5
CD RCA – ND 71781
Nie som úplne zbehlý v rocku z Apeninského polostrova, k nejakým znalostiam mám poriadne ďaleko a nakoľko som dával prednosť taliančine, toto dielo sa mi doteraz vyhýbalo. Ak môžem po jednom vypočutí niečo povedať a hodnotiť, tak na mňa je to “ťažké”. A ak dostanem chuť na PFM, tak určite to nebude tento album, hoci mi je Bernardo Lanzetti veľmi sympatický. Moju náklonnosť si získal hlavne svojou prácou v Acqua Fragile…
Snake, díky za peknú recku a nakopnutie k mojej premiére s Chocolate Kings!
Album v zbierke mám, ale počúvam ho zriedkavo. A vždy skôr ako maratón po albumoch kapely, než že by som si ho individuálne vložil do prehrávača. Ten príklon k britskému art rocku a oslabenie toho “talianskeho” mi nesedí, hoci hudba je to výborná. Vďaka za pripomenutie, možno si ho zasa vypočujem.
Děkuju za názory, zdá se, že to slyšíme tak nějak stejně. Já jsem si koupil ještě následující album Jet Lag, ale potom už dlouho nic. Na tvorbu PFM jsem navázal až teprve výborným DVD Live in Japan, z roku 2002. To by stálo za recenzi, je totiž výborné.