H | HELLOWEEN | Keeper Of The Seven Keys (Part 1) | RECENZIE

Pod nadvládou oranžové dýně

komentárov 8

Čím jsem starší a šedivější, tím víc se vracím ve vzpomínkách do doby dospívání a získávání prvních životních zkušeností. A tak jako si vždy říkám, že některé své životní peripetie bych dnes asi řešil jiným způsobem, tak podobně hodnotím i hudbu, kterou jsem v době gymnaziálních studií v druhé půli 80. let poslouchal. Vlastně jsem byl vděčný za jakoukoli hudbu, která se ke mně na audiokazetě dostala. Většinu toho jsem pak již nikdy neslyšel, případně jsem si to vyhodnotil jako nezajímavé, ale něco mi v hudební paměti utkvělo.

To je i případ desky německých speed metalových pionýrů Helloween a jejich druhého alba Keeper of the Seven Keys (Part 1). Kamarád někdy na jaře roku 1988 přivezl z učňáku kazetu, u níž velice vychvaloval stranu A. Nic proti skupině Alphaville, ale teprve druhá strana pro mě skrývala to pravé hudební potěšení. Jelikož kazeta byla popsaná dost mizerně, vlastně obsahovala pouze dvě slova, Alphaville a metal, tak jsem netušil, kdože to vlastně onu zajímavou hudbu hraje. Okamžitě jsem si pořídil kopii, poptal se ve třídě a ejhle, kapela se prý jmenuje Helloween a jejich symbolem je dýně.

Po letech jsem si album pustil znovu a nestačil jsem se divit. Ta deska mě opět chytla a nepustila. Od úvodního intra Initiation až po závěrečné outro Follow the Sign potřásávám hlavou a říkám si, že před těmi skoro čtyřiceti lety vznikla zajímavá deska, která neztratila nic ze své chytlavosti. Ono si stačí pustit Future World, šestou skladbu v pořadí, která svou svižností a přímým tahem na branku nepostrádá hitové ambice. Ale tohle můžu napsat o každé zpívané skladbě na této parádní fošně.

Pod většinou skladeb je podepsán kytarista Kai Hansen, svižný kvapík A Little Time má na triku zpěvák Michael Kiske a asi ten nejznámější kousek, srdcebolná balada A Tale That Wasn’t Right, pochází z pera druhého kytaristy Michaela Weikatha. Posledně jmenovaná skladba se také stala podkladem pro tvrzení, jež se tradovalo v naší třídě na gymplu, že ty nejlepší ploužáky jsou ty metalové.

Velkou část desky, celých třináct minut, zabrala kompozice s názvem Halloween, v níž se střídají rychlé kytarové pasáže s těmi klidnějšími, aby se vše několikrát vrátilo k emotivně vypjatému refrénu. Ruku na srdce, kdo z nás v té době se nesnažil spolu s Kiskem zpívat „Ah, it’s Halloween, tonight“, případně se doprovázet na imaginární kytaru. Já teda ano.

Musím se přiznat, že následující pokračování této desky mě už tak nechytlo, taky jsem se k němu dostal mnohem později, než bych měl. To kouzlo bylo najednou pryč, já se zajímal o jinou hudbu a metalové šílenství mě pomalu opouštělo. Ale dnes, když si budu chtít poslechnout melodický speed metal, sáhnu po albu Keeper of the Seven Keys (Part 1).

Skladby:
01. Initiation (Hansen) – 1:21
02. I’m Alive (Hansen) – 3:23
03. A Little Time (Kiske) – 3:59
04. Twilight of the Gods (Hansen) – 4:29
05. A Tale That Wasn’t Right (Weikath) – 4:42
06. Future World (Hansen) – 4:02
07. Halloween (Hansen) – 13:18
08. Follow the Sign (Hansen/Weikath) – 1:46

Sestava:
Michael Kiske – Vocals
Kai Hansen – Guitar, Front Cover Concept
Michael Weikath – Guitar
Markus Grosskopf – Bass
Ingo Schwichtenberg – drums

Keeper of the Seven Keys (Part 1) Book Cover Keeper of the Seven Keys (Part 1)
Helloween
Speed Metal
Noise International
1987
LP
8

8 názorov na “Pod nadvládou oranžové dýně”

  1. Když jsem na počátku osmdesátek přišel v 25 z vojenské služby, tak jsem na ulici viděl mládence s nášivkami Accept, Iron Maiden a taky Heloween, sousedův 15 syn mi pustil ukázky s dodatkem, že tohle teď frčí, říká se tomu heavy metal, tomu co hrají Helloween se říká speed metal, tomu co tahle skupina hraje jsem nikdy nepřišel na chuť, ten příšernej vokál jsem prostě nedal. Pro mě tenhle druh hudby představují Voivod, Slayer, Megadeth, Testament a Death. Chápu, že se někomu může tenhle typ muziky líbit.

  2. Jejda. Album Walls Of Jericho bylo vůbec první tvrdší deskou, která se ke mně dostala a úplně změnila moje hudební preference. Van Halen, Iron Maiden, Judas Priest, nebo AC/DC šli stranou, protože byli moc pomalí a já bažil po rychlosti. Spolu s eponymním EP to byly moje nejoblíbenější věci, které jsem přehrával do úplného zblbnutí. Z monofónního kotoučáku přes reprák ze starýho dráťáku, to byly časy. Inu, bylo mi patnáct…

    Keeper of the Seven Keys Part 1 už mě moc nebavilo, asi mi vadil odklon od přímočarosti i nástup Michaela Kiskeho. Taky už jsem se zas o něco posunul a tíhnul spíš k thrash metalu a hardcore. Nicméně teď mi dohrálo ze Spotify a musím uznat, že mě docela bavilo. Ostatně skladby “A Tale That Wasn’t Right”, nebo “Future World” musí znát každej, kdo se o ten metal někdy aspoň otřel. Díky za pěkný čtení, bylo fajn si trochu zavzpomínat.

    1. Jo, při poslechu téhle desky se mi vybavují určitý momenty z mládí. Ach jo, nostalgie je sviňa.
      Walls of Jericho samozřejmě znám, ale jelikož jsem ho slyšel až na přelomu milénia, tak mě už v podstatě nijak nezaujalo. Z mého pohledu tomu chybí jistá nadčasovost.
      Jsem rád, že se ti recenze líbila.

      1. Jsme se tady teď s těmi retro metalovými reckami sešli, ale příště už napíšu zas něco z oblasti italského symphonic progu. Do dovolené mi zbývají dva týdny, tak to bych to mohl stihnout. Navíc u nás má být deštivo a chladno, takže se budu držet víc doma.

Pridaj komentár