Ostrov ničeho v Advision Studios

CD  RCA ‎– ND 71782

Pokud už se někdy náhodou stočí řeč směrem ke kapele Premiata Forneria Marconi, skloňujou se – a to zcela po zásluze – hlavně tituly Storia di un minuto a Per un amico, oba z roku 1972. Následující řadové album L’isola di niente je tak trochu schované v jejich stínu, ale rovněž výborné. Art rock prvotřídní kvality, složený ze symphonic progu a růžky vystrkujícího jazzu…

Už dopředu se počítalo s tím, že vzniknou dvě verze. Jedna pro italskej trh a druhá na export. Ta první vyšla jako L’isola di niente a kromě skladby Is My Face On Straight je celá v italštině. Druhá dostala jméno The World Became the World, texty v anglickém jazyce od Petera Sinfielda a jednu skladbu – první singl kapely Impressioni di Settembre v angličtině – navíc. Album se nahrávalo od listopadu 1973, do února následujícího roku v londýnských Advision Studios, s výjimkou instrumentální skladby Via Lumière. Ta vznikla v květnu 1974 v Milánském studiu Fonoroma, ve spolupráci se zvukařem Pierem Bravinem a producentem Claudiem Fabim.

V Itálii si deska vedla velice dobře a to i přes slyšitelnej odklon od melodického symphonic progu k poněkud komplikovanější muzice ve stylu King Crimson, nebo Gentle Giant. Při pátrání po nějakých zajímavostech jsem se často setkával s názorem, že je to poslední opravdu povedené album PFM a já s ním souhlasím. Další nahrávky měly sestupnou tendenci a chytit druhej dech se kapele povedlo až v novém miléniu. Ale o tom jsem nechtěl…

Už dvě minuty dlouhá introdukce v podání smíšeného pěveckého sboru Accademia Paolina di Milano dává tušit, že dít se tady budou věci vskutku nevšední a taky, že jo. Z nástupu skladby L’isola di niente jsem vyvalenej, jak čuník po první ráně a zmateně uhýbám před mohutnými, dunivými basy za doprovodu dusajících bicích. Teprve když se zvuková lavina trochu utiší, objeví se prostor pro malebné instrumentální kouzlení, připomínající výše uvedená první dvě alba PFM. Po druhém vstupu pěveckého sboru se skladba vrací k původní, dynamické poloze a její závěr už patří jen atmosférickému kytarovému sólu.

Jediná píseň v angličtině, s textem Petera Sinfielda, je druhá Is My Face On Straight a tady už se to té tradiční poloze PFM docela vzdaluje. Její začátek je opravdu divnej a možná aj díky textu v anglině z něj cítím přiblížení se vzorům z britskejch ostrovů. Sólo na flétnu je sice vynikající, ale pořád je to takové “na sílu”. Zbytečně hrbolaté, kostrbaté a lámané. Teprve ve třetí minutě se skladba projasní a nakonec jí tak nemůžu upřít jisté kouzlo. Kór, když se v jejím závěru přidá i akordeon…

Vrcholem alba (a mým osobním favoritem) je třetí La luna nuova. Neobyčejně kouzelná a neodolatelně melodická skladba s prvotřídními instrumentálními kouzly, která si přímo říká o symfonické aranžmá. Což se také na albu Pfm In Classic Da Mozart A Celebration (2013) skutečně stalo. To je prostě italská renesance se vším všudy a díky baladě Dolcissima Maria si můžeme podobnou atmosféru vychutnat ještě jednou. Nic zvláštního se na ploše čtyř minut neděje, ale člověk může na chvilku vypnout a nechat se unášet pěknou melodií s tichým přednesem Franca Mussidy. A nesmí chybět další, opravdu pěkná instrumentální pasáž.

Na závěr si kapela připravila sedm a půl minuty dlouhej, instrumentální mazec Via Lumière (s dlouhým baskytarovým sólem novice v sestavě Patricka Djivase) a je to pořádnej odvaz. Někteří posluchači v tom slyší záblesky King Crimson, jiní Mahavishnu Orchestra a nezbývá, než souhlasit. Není to sice úplně můj šálek čaje, ale poslední dvě minuty už jsou opět – zaplaťpánbu – neodolatelně melodické.

Do sbírky jsem si koupil nedatovanou CD reedici od RCA, ovšem s největší pravděpodobností půjde o repress vydání z roku 1989. Klasická, plastová krabka obsahuje černým písmem potištěnej kotouček a dvanáctistránkovej booklet, s kredity k albu a texty. Bez jediné fotografie se mi zdá být krapet odbytým, ale zvuk alba je naprosto dokonalej a jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

SKLADBY:
1. L’isola di niente  10:48
2. Is My Face on Straight (Mussida, Premoli, Peter Sinfield)  6:41
3. La luna nuova  6:26
4. Dolcissima Maria  4:08
5. Via Lumière (Mussida, Premoli)  7:23

All songs written by Franco Mussida, Mauro Pagani, and Flavio Premoli, except where noted.

SESTAVA:
Franco Mussida – guitars, lead vocals
Flavio Premoli – keyboards, lead vocals
Mauro Pagani – violin, flute, vocals
Patrick Djivas – bass, vocals
Franz Di Cioccio – drums, percussion, vocals

L'Isola Di Niente Book Cover L'Isola Di Niente
Premiata Forneria Marconi
Prog Rock
Numero Uno
1974
LP
5

6 názorov na “Ostrov ničeho v Advision Studios”

    1. No jo, ale bez italštiny by nebylo RPI. V tomhle subžánru moc desek v angličtině nevzniklo a já je nepovažuju za zásadní. Člověk se s tím jazykem buď srovná, nebo ne…
      S malým zpožděním tě zdravím a vítám na Rockovici. Tvoje práce znám velmi dobře a tady se určitě neztratí. Jo, a dík za komentář.

  1. Ak ma pamäť neklame, tak dnes som mal premiéru s týmto dielom. Jediné, čo si dovolím poznamenať, že najviac ma zaujala skladba La Luna Nuova
    Snake, díky za peknú recenziu a zoznámenie s L’Isola Di Niente!

  2. Je to výborný album. Nemyslím si, že posledný v rade, predsa len nasledovala ešte lajfka a aj Chocolate Kings je v podstate výborný album, akurát mu škodí to, že je od PFM a nie od kohokoľvek iného. Mám digipak z roka 2001 od BMG Ricordi.

    1. Cedlo Live in U.S.A. už jsem měl několikrát v nákupním koši, ale nakonec jsem ho vždycky vysypal. Mám dojem, že už si vystačím s DVD Live in Japan a s vystoupením na Prog Exhibition 2010. Ta jsou po technické stránce ve špičkové kvalitě a obsahují vynikající materiál napříč tvorbou PFM. Na Prog Exhibition s nimi dokonce vystoupil i Ian Anderson z Jethro Tull…
      Album Chocolate Kings už mi nesedlo a v budoucnu se k němu určitě dostanu. Snažím se postupovat chronologicky a z roku 1974 už mi těch titulů moc nezbejvá.

      Hejkale, děkuju za komentář.

Pridaj komentár