U filmové hudby nemůže překvapit skutečnost, že to jsou samé instrumentálky, ale ty já odjakživa rád a navíc mě potěšila absence nervních, psychedelických koláží. U bijáku dobrý, chápu, že je zapotřebí děsit z děje na plátně již tak vynervovanýho diváka, ale samotný se to moc nedá. To je jak péčko z rozhlasu. Po drátě. Nejvíc psycho jsou asi Time Is On a syntezátorová Squadra Antigangsters (Move Take 1), ale i ty jsou vlastně docela v pohodě. A navíc krátké.

S výjimkou závěrečné Arpeggio – End Title pochází veškerej materiál z let 1977 – 1988 a to už si art/prog rock vybíral svůj oddechovej čas. Díky dlouhému časovému rozpětí a proměnlivé sestavě Goblin jsou to skladby relativně rozmanité a ne všechny pocházejí z hororovejch filmů. Zastoupeny jsou rovněž akční kriminálky a dokonce i komedie. Záznamy staršího data jsou vesměs na základě jazzu a funky, ovšem ty z osmdesátých let jsou téměř taneční, viz. Nocturne, nebo Lotte.

Skladbami jemnějšího střihu jsou například poloakustická Both – Two (Alternate Version), nebo pianovka Quiet Drops (Film Version) a již na první poslech mě zaujala i melancholická Helycopter. Z podobného soudku je rovněž čtrnáctá Amo Non Amo, která je jedinou, kterou jsem znal už z dřívějška. Vyšla na albu Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark (1978), ovšem pod názvem Notte a to i (výjimečně) s nějakými vokály…

Z kategorie “náročnějších” a přesto chytlavejch jazzrockovejch nakládaček bych vypíchnul například čtvrtou La Via Della Droga (Sequence 10), nebo desátou Trumpeťs Flight (Alternate Version), ale konkrétně na téhle kompilaci mi nejvíc sedí skladbičky s vlivem funky. Jejich taneční, výrazně rytmickej základ a chytlavé melodie by rozhejbaly i mrtvolu a sám mám co dělat, abych se nedal do tance. A je úplně jedno, jestli jsou to hned úvodní Buio Omega (Main Title), třetí Bikini Island, třináctá Funky Top, patnáctá The Carver, nebo pod předvolbou č.17 zařazená Withy. Všechny s parádní basou Fabia Pignatelliho.

Od svého prvního rozpadu v roce 1978 byla sestava Goblin hodně nestálá a pod skladbami na kompilaci je tak podepsaná řada nejrůznějších jmen. V bookletu CD je všechno podrobně rozepsané, ale nevím, jak to přenést i dolů pod recenzi. Pokusím se. Ovšem co musím pochválit, je zvuk. Ten je daleko tišší, než je v dnešní době obvyklé a k tomu, abych rozezvučel reproduktory musím zesilovač docela “vyhulit”, ovšem pak to hraje, jak z partesu. Opět s výjimkou závěrečné Arpeggio – End Title, ten dlouhej časovej odstup je holt znát…

Album Beyond The Darkness mám doma asi měsíc a je nejčerstvějším přírůstkem mé sbírky, ale už jsem ho slyšel opravdu mockrát a pořád se k němu vracím. Nevyžaduje žádné zvláštní soustředění, ani nastavení a poslouchá se samo, klidně i jako kulisa ke všednímu odpoledni. Speciálně teď, v horkém létě jsou dny, kdy mi to tak naprosto vyhovuje.