Čirou náhodou jsem nedávno v televizi narazil na hudebně zábavný pořad Jukebox Honzy Dědka, o němž psáno, že si klade za cíl prověřit znalosti na poli populární hudby nejen u soutěžících ve studiu, ale i diváků u obrazovek.
Duchovního otce týhle TV show pamatuju jako celkem čtivýho hudebního publicistu, jenž má na kontě i řadu zajímavých rozhovorů s muzikanty všehomíra, avšak zažitá nedůvěra v daný formát s povinnou účastí domácích celebrit mi velela urychleně přepnout nebo vypnout. I by se tak stalo, nebýt mladýho borce v řadách soutěžících, resp. jeho představovací řeči: “Já jsem tak něco jako encyklopedista se specializací na rockovou muziku druhý poloviny šedesátých a první půlky sedmdesátých let.”
Tvl tak to bacha, tomu se říká výzva. Nohy mi vyletěli na stůl, na břiše přistála miska s ďobem, ruka pevně sevřela láhev Urguelu^©. Nažhavenost na střet dostoupila vrcholu.

Když soupeři při rozjezdu nepoznali Good Times Bad Times od Zeppelínů, mladej pokyvoval hlavou, že on by věděl. A má bejt? Dyť je to klasika, kterou zná každej. Když získal první body za queenovskou I’m In Love With My Car, v rychlostním souboji jsme zapsali plichtu. Na zahřátí budiž, bude líp, proběhlo mi hlavou. Ale nebylo, v dalším průběhu jsem si už ani neškrtnul. Vlastně jsem se většinou stačil jen nadechnout, abych zahlásil kapelu, ale on už ze sebe sypal i alba, roky, skladby, autory a snad i stopáž.
Jen široký záběr pořadu s převahou popových ukázek měl na svědomí, že ho těsně minula atraktivní cena za výhru a musel si vystačit s uznáním od moderátora, jež přijal s nelíčenou pokorou. Mně zbyla jen slabá útěcha, že kdyby zazněly ukázky z katalogu zapomenuté hudby, nemuselo být výsledné skóre tak nelichotivé. Bohatě ji však vykompenzovala mocná potěcha z dalšího průkazného ujištění, že zájem o starej poctivej bigbít je věčnej.

Svým dílem se k tomu už osm let snaží přispívat i Rockovice. Bez otravných reklam, podloudných praktik, či nestoudného osočování.

Poděkování za odvedenou práci patří všem, kteří neváhají obětovat svůj čas ve prospěch webu a přispět autorským textem nebo nezbytnou činností v jeho zákulisí, stejně jako pravidelným i občasným čtenářům. Kéž by se z této mlčící většiny co nejvíc jedinců odhodlalo k vlastním pokusům o sdělení svých zážitků spojených s hudbou. Bez aktivních přispěvatelů nemá žádný fandovský web význam ani budoucnost.

Long Live Rock’n’Roll!