Čirou náhodou jsem nedávno v televizi narazil na hudebně zábavný pořad Jukebox Honzy Dědka, o němž psáno, že si klade za cíl prověřit znalosti na poli populární hudby nejen u soutěžících ve studiu, ale i diváků u obrazovek.
Duchovního otce týhle TV show pamatuju jako celkem čtivýho hudebního publicistu, jenž má na kontě i řadu zajímavých rozhovorů s muzikanty všehomíra, avšak zažitá nedůvěra v daný formát s povinnou účastí domácích celebrit mi velela urychleně přepnout nebo vypnout. I by se tak stalo, nebýt mladýho borce v řadách soutěžících, resp. jeho představovací řeči: “Já jsem tak něco jako encyklopedista se specializací na rockovou muziku druhý poloviny šedesátých a první půlky sedmdesátých let.”
Tvl tak to bacha, tomu se říká výzva. Nohy mi vyletěli na stůl, na břiše přistála miska s ďobem, ruka pevně sevřela láhev Urguelu©. Nažhavenost na střet dostoupila vrcholu.
Když soupeři při rozjezdu nepoznali Good Times Bad Times od Zeppelínů, mladej pokyvoval hlavou, že on by věděl. A má bejt? Dyť je to klasika, kterou zná každej. Když získal první body za queenovskou I’m In Love With My Car, v rychlostním souboji jsme zapsali plichtu. Na zahřátí budiž, bude líp, proběhlo mi hlavou. Ale nebylo, v dalším průběhu jsem si už ani neškrtnul. Vlastně jsem se většinou stačil jen nadechnout, abych zahlásil kapelu, ale on už ze sebe sypal i alba, roky, skladby, autory a snad i stopáž.
Jen široký záběr pořadu s převahou popových ukázek měl na svědomí, že ho těsně minula atraktivní cena za výhru a musel si vystačit s uznáním od moderátora, jež přijal s nelíčenou pokorou. Mně zbyla jen slabá útěcha, že kdyby zazněly ukázky z katalogu zapomenuté hudby, nemuselo být výsledné skóre tak nelichotivé. Bohatě ji však vykompenzovala mocná potěcha z dalšího průkazného ujištění, že zájem o starej poctivej bigbít je věčnej.
Svým dílem se k tomu už osm let snaží přispívat i Rockovice. Bez otravných reklam, podloudných praktik, či nestoudného osočování.
Poděkování za odvedenou práci patří všem, kteří neváhají obětovat svůj čas ve prospěch webu a přispět autorským textem nebo nezbytnou činností v jeho zákulisí, stejně jako pravidelným i občasným čtenářům. Kéž by se z této mlčící většiny co nejvíc jedinců odhodlalo k vlastním pokusům o sdělení svých zážitků spojených s hudbou. Bez aktivních přispěvatelů nemá žádný fandovský web význam ani budoucnost.
Long Live Rock’n’Roll!
Tak nech to Rockovici vydrží čo najdlhšie a zostane tuzemským archívom vedomostí, názorov a zanetienia pre hudbu rockovú!
A časom sa snáď nájdu a pridajú jedinci, ktorí budú ochotní nielen čítať, ale aj sami prispievať o ich obľúbených albumoch a kapelách.
Borek, díky…
…a rovnako všetkým, ktorí to tu s nami držia pri živote.
ĎAKUJEM!
Jéje, ono je to už osm let? Na spuštění Rockovice jste si vybrali opravdu pozoruhodné datum, ovšem já na něj stejně pokaždý zapomenu. Zažili jsme tady dobré časy, pak přišly ty trochu horší a uvidíme, kam se to bude dál vyvíjet. Pár dalších přispěvovatelů bych samozřejmě rád přivítal, ale nevím, co víc bych pro to mohl udělat. Ten v článku zmíněnej fanoušek by se u nás jistojistě uplatnil. Já budu pokračovat v tom, co jsem dělal doposud – tedy propagovat svoji oblíbenou muziku a jeden článek na víkend už mám skoro hotovej.