„A co kdybychom příští rok v létě navštívili mého bratra v Anglii?“ zeptala se mě moje žena někdy na podzim loňského roku. Švagr tam úspěšně přežívá již přes dvacet let, takže proč ne. Děti se pocvičí v angličtině a těch pár dní snad vydržím. Jenomže rodinná rada rozhodla, že když už tam budeme, tak by bylo škoda nenavštívit Londýn. Představa ohromné metropole a všudypřítomných davů lidí mě příliš nepotěšila, ale dcery byly nadšené.
Nebudu tady popisovat, jak probíhaly přípravy, to stejně nikoho nezajímá. Postupně celý pobyt nabobtnal na dvanáct dní. Co tam budu celou dobu dělat, říkal jsem si zděšeně a snažil jsem se, podotýkám, že marně, do celé akce hodit vidle. Situace se začala měnit, když se na netu objevila zpráva, že AC/DC vyráží na evropské turné. Hodil jsem očko na rozpis zastávek a ejhle, začátkem července skupina odehraje dva koncerty v Londýně. A dokonce ve Wembley. To bych ten první koncert, který se měl konat 3. července 2024, mohl navštívit. Myšlenka ve mně pomalu zrála, nakonec slovo dalo slovo a švagr mi zanedlouho hlásil, že zajistil vstupenky. Od toho okamžiku jsem se na původně nudný rodinný výlet začal těšit.
Londýn nás přivítal typickým deštivým, neustále proměnlivým počasím. Musím se přiznat, že bydlet bych tam nechtěl, příliš mnoho lidí mi vadí a já už mám radši svůj klid. Ale město se mi líbilo a ocenil jsem jak návštěvu Národní galerie, tak i Britského muzea. Také pohled na Londýn z kabiny Londýnského oka stál za to. To však odbíhám od tak dlouho očekávaného koncertu AC/DC.
Musím se přiznat, že Australani nepatří k mým top hudebním favoritům, ale jejich hudba mě celkem imponuje (především období s Bono Scottem, tam jsem schopný poslouchat cokoli). Briana Johnsona mám spojeného s deskami Back in Black a The Razors Edge, ostatní mi bohužel splývají. Ale těšil jsem se a to hodně. Přece jenom kolikrát ještě navštívím Londýn a zajdu na koncert do Wembley.
K aréně jsme se švagrem a jeho ženou dorazili kolem sedmé večer. Jelikož jsme měli lístky na sezení, tak jsme se hned nehnali dovnitř a dali jedno zahřívací pivko. Kolem nás se prodírali fanoušci, trička AC/DC převažovala, ale byla vidět místy i loga jiných zvučných kapel. Dost lidí mělo na hlavách červené rohy, zvlášť na některých fanynkách vypadaly dost rajcovně.
Na naše místa jsme usedli krátce po půl osmé, to už hrála předkapela The Pretty Reckless. Na tyhle Američany s vynikající zpěvačkou Taylor Momsen jsem se těšil snad ještě víc, protože jsem je měl naposlouchané ze spotify, bohužel z jejich setu jsem stihl už jenom poslední čtyři kousky. Škoda. Každopádně vřele doporučuji.
Ve čtvrt na devět to vypuklo. Na velice strohé pódium nastoupila pětice, na kterou všichni čekali, aby zahájila další koncert své Power Up Tour. Někdo namítne, že z původních AC/DC zbyl už jenom kytarista Angus Young, kterému zdárně sekunduje od roku 1980 charizmatický zpěvák Brian Johnson, ale to je problém všech dlouhověkých kapel. Důležité je, že ta mašina jede dál a snaží se rozdávat radost z rockové hudby. Doprovodnou kytaru převzal další z klanu Youngů, Stevie, který nastoupil do skupiny před deseti lety. Rytmickou sekci tvořili baskytarista Chris Chaney a bubeník Matt Laug.
Kdo očekával bombastickou šou s nafukovací Rossie a podobnými blbinami, musel být trochu zklamán. AC/DC upustili od dřívější bombastičnosti a soustředili se především na hudbu. Vše se většinou odehrávalo na třech videoprojekcích, na nichž byly střídavě promítány záběry z pódia a obrázky související s jednotlivými písněmi. Zvon na začátku Hells Bells byl sice spuštěn, ale na tu vzdálenost jsem ho stejně viděl ve velikosti nábytku do dívčího pokojíčku. A Brian se na něm už stejně nehoupe, tak co.
Zpočátku se mi zdálo, že zvuk je špatný, připomínal mi neprostupnou hlukovou kouli, ale během několika skladeb se to zlepšilo. Netvrdím, že jsem bezpečně poznal každou píseň, ale o to ani nešlo. Ta energie, která se na nás z pódia valila, tak ta byla neskutečná a všepohlcující. Často jsme stáli a vlnili se do rytmu jejich ostrého rock and rollu, usmívali se na své okolí a sdíleli ten pocit, že jsme všichni na jedné lodi a veškeré starosti jsme na tu chvíli hodily za hlavu. Navíc můj švagr má tu vlastnost, že se velmi rychle dokáže skamarádit s do té doby neznámými lidmi, takže naše skupinka se v průběhu koncertu rozrostla až na osm členů užívajících si vzájemné pospolitosti. A jak se naše cesty náhodou sešly ve Wemblye, tak se po koncertě také rozešly, abychom je už nikdy neviděli.
Koncert trval do půl jedenácté a z mého pohledu utekl poměrně svižně. Samozřejmě zaznělo Back in Black, Highway to Hell i Let There Be Rock. Angus si zasóloval a přiznám se, když jsem sledoval na videoprojekcích v detailu toho rockového harcovníka, tak jsem málem měl v očích slzy dojetí. Trošku jsem se bál, aby neukázal zadek, ale to se naštěstí nestalo. Přikládám odkaz na setlist z toho večera, ale mám dojem, že ten se nemění, takže to samé zazní i 21. července v Bratislavě.
Ani nevím jak, ale najednou jsem byl z arény venku a dav mě nezadržitelně sunul směrem k metru. Nebudu tady popisovat, jak jsme se trochu komplikovaněji dostávali do našeho pronajatého londýnského bytu. Tak natřískaný vlak jsem už dlouho nezažil a stačilo málo a nemuseli jsme vystoupit na té správné přestupní stanici. Ale podařilo se, a nakonec jsme úspěšně dorazili i na místo pobytu.
Dva dny poté jsme se rychlíkem přemístili z Londýna na sever k Manchesteru, do města Macclesfield, v němž švagr s rodinou bydlí. Dvouhodinová cesta byla příjemná a uběhla jako nic, zvlášť když jsem si sledování anglické venkovské krajiny zpříjemnil poslechem mých milovaných Jethro Tull. Pro hudební nadšence může být zajímavé, že se v Macclesfieldu narodil roku 1933 John Mayall a také zde žil a v roce 1980 spáchal sebevraždu frontman skupiny Joy Division Ian Curtis. Zatímco po Mayallovi jsem nenašel ani stopu, tak osobnost Iana Curtise je zde všudypřítomná. Nejenomže je zde pohřben na místním hřbitově, ale jeho portrét také zdobí stěnu jednoho domu poblíž místního autobusového nádraží.
Pár dní jsme si odpočinuli, nasáli veskrze pozitivní vjemy z okolní krajiny a nastal den, kdy jsme měli naplánovánu návštěvu místa zrodu legendárních Beatles, města Liverpool. Švagr slíbil, že nás tam vezme autem. Sice lilo jak z konve, ale po příjezdu do Liverpoolu se počasí trochu umoudřilo a místy bylo dokonce vidět i modrou oblohu. Náš plán byl jednoduchý. Jelikož od mé poslední návštěvy Liverpoolu uplynul již nějaký ten pátek, tak jsem chtěl pochopitelně vidět sousoší znázorňující slavnou čtyřku. Sice u ní bylo lidí jak psů, ale přece jen se mi podařilo s nimi vyfotit. Kdyby to nemohl někdo poznat, stojím vedle Johna Lennona. Dalším cílem byla Mathew Street, na níž se nachází nejen kopie klubu Cavern, ale také muzeum Beatles. V Cavern jsem už kdysi byl, tak teď mě čekalo muzeum. Několik pater je nabyto artefakty spojenými s jednotlivými členy. Samozřejmě se tam nachází i uniformy známé z obalu slavného Seržanta. Nezapomíná se ani na původního bubeníka Peta Besta. Mě nejvíc zaujala kytara George Harrisona, kterou používal v začátcích, kytara československé výroby Futurama Grazioso. Po muzeu jsme ještě lehce nasáli atmosféru přístavního města, sedli do auta a hurá zpátky do Macclesfieldu. Právě včas, opět začalo pršet.
Samozřejmě jsem musel navštívit místní pub. K tomu jen taková drobnost. Když jsem vešel dovnitř, tak zrovna hrála od Rolling Stones má oblíbená Sympathy for the Devil. Dal jsem dvě pivka, víc už stejně nesnesu, a při odchodu, jaká náhoda, opět Rolling Stones. Tentokrát Paint It, Black. Hezké. To se mi u nás nestane.
Domů jsme odlétali z letiště v Manchesteru. Přece jenom jsme švagrova pohostinství zneužívali déle jak ty klasické tři dny, po nichž ryba i host smrdí. Asi se do Anglie opět někdy podíváme, ale jestli to bude zase spojeno s hudebním zážitkem, to se teprve uvidí. Štěstí ale přeje připraveným, tak to třeba ještě vyjde.
Pekný trip!
Bratislavský koncert bol riadne peklo. Stáť na tom slnku vyše 7 hodín pokiaľ vôbec začala hrať predkapela, to boli riadne galeje. Ale ako (dúfam) rozlúčkový koncert AC/DC, navyše na domácej pôde pred rekordnou účasťou – 100 000 ľudí, a rozlohou zároveň aj najväčšie dejisko európskeho turné, to stálo za to. Ale už je fakt načase skončiť. Kamoši, ktorý ich zažili prvýkrát, si to tiež pekne užili.
Škoda tej dopravy z koncertu. Organizácia na vlakovej stanici vo Vajnoroch bola absolútne amatérska a nezvládnutá. Nestačí len poslať veľa policajtov. Človek by čakal opáskovanie areálu, aby bolo jasné, kam sa majú ľudia stavať do radu. Nie chaos a guča ľudí pred nadchodom, a vypravovanie vlaku, ktorý ani nie je kapacitne naplnený.
Náplasťou je vytlačený setlist, ktorý mi po koncerte dal dlhoročný osvetľovač kapely “Cosmo” Wilson a to som si ho od neho ani nevypýtal. Pred koncertom som ho pozdravil, prišiel od pultu ku mne, podal mi ruku a chvíľku sme pokecali. Pamätal si ma ešte z koncertu v Dubline v roku 2015. A to je už čo povedať, keďže odvtedy som ho až dovčera videl už len raz, keď som ho pozdravil po koncerte v Prahe v 2016.
Comrade, zdravím a děkuji za postřehy z koncertu. Předpokládám, že sis to protrpěl a pak ohromně užil někde vpředu blízko pódia.
Ten setlist je stejný jako ten ve Wembley, nebo se bratislavský koncert v něčem odlišoval?
Bol som v prednej sekcii (Golden Circle), takže relatívne blízko pódia. Nepotrebujem byť úplne pod pódiom, tam je aj tak zlý výhľad a aj zvuk. Ale mal som celú kapelu a pódium ako na dlani. Aj tak sa človek nevyhne pozeraniu sa na obrazovky, kde vidí väčší detail. Plus, nebudem sa tu rozpisovať o mobilných telefónoch vo výhľade.
Setlist je totožný celé turné. 21 piesní. Iba prvé dve vystúpenia v Gelsenkirchene mali 24-piesňový setlist. Bohužiaľ z neho (isto pre prílišnú dĺžku koncertu) zoškrtali Dog Eat Dog, Hell Ain’t A Bad Place To Be, Givin’ The Dog A Bone. Hlavne prvé dve sú moje obľúbené, to tretie mi nechýba. Ale že vyškrtli ten druhý song v poradí, to je doslova nehoráznosť. To bola koncertná stálica. Kľudne by som sa obišiel bez tých dvoch songov z posledného albumu, ale čo už.
Každopádně jsi byl blíž než já. Jinak máš pravdu, místo nových songů mohli dát víc těch starších.
Děkuji, žes mi potvrdil, co jsem si myslel. Stejný setlist na celém turné.
Jsem rád, že jsem ještě Anguse mohl vidět. Možná je to letos vůbec poslední možnost je vidět. Nevím, zda ještě někdy vyjedou na další turné.
Ahoj Martine, díky za pěkné a zábavné čtení. Já na ostrovech nikdy nebyl a ani se tam nechystám, ale prostřednictvím tvého povídání jsem tam aspoň malinko nakouknul. Žít bych tam však nemohl, to počasí by mě nejspíš zabilo 😉
Ahoj, někomu to vyhovuje. Můj švagr je typický klimatický uprchlík.
Já jsem byl v Angli již po druhé, doufám, že další návštěva bude dřív než za dvacet let. Příště se ale víc zaměřím na památky a na muzea, teď jsem je jenom proletěl. A měl bych zapracovat na angličtině.
Parádne riadky, ďakujem!
Za málo, vždyť jsem to slíbil.