CD Vinyl Magic – 476631-2 /1994/ Mám rád hudbu sedmdesátých let, ale občas mi v pazourech uvízne i něco z časů ne tak dávno minulých. Ovšem v případě cédéčka, které zrovna držím v ruce už je to také téměř pětadvacet let… VIAC Empire – Back To Knowledge (1994) Empire – Back To Knowledge (1994)
Back To Knowledge
progressive rock
Vinyl Magic
1994
CD
9
Kolem tohoto alba už brousím pěkně dlouho, ale nakonec to vždycky dopadlo tak, že jsem si koupil něco v tu chvíli důležitějšího. Tož jsem se k němu vrátil aspoň prostřednictvím YTB a třeba taková “Mrs Prouts” je fakt vynikající. Pomalu co skladba – to parádní sólo na Hammond, a to já rád…Fuzzy Duck – Fuzzy Duck (1971)
CD M.P. Records – MPRCD 009, M.P. Records – ZSLT 70014 /1997/ O Italech Capitolo 6 se toho moc neví a v jejich historii aby se čert vyznal. S jejím sestavováním jsem si dal docela práci, ale jednotlivé internetové zdroje si odporují a dělají mi guláš jak ze sestavy, tak z (především singlové) diskografie. Ani pořádnou fotku jsem nenašel a tak mohu nabídnout jen pár holejch faktů: skupina vznikla v roce 1969 (sloučením kapel I Rangers a Gli Eremiti) a během tří let na hudební scéně natočila beatovej singl (M’innamoro di te/L’amavamo in tre), VIAC Capitolo 6 – Frutti per Kagua (1972) Capitolo 6 – Frutti per Kagua (1972)
Frutti Per Kagua
progressive rock
it
1972
LP
4
CD - M. P. Records, 1997
S Città Frontale jsem ještě neměl tu čest, ale muzika je to fajn – prog rock s prvky středomořské hudby a jazzu. Kapela pochází z Neapole a je tak trochu příbuzná s legendární Osannou – v obou skupinách působil zpěvák a skladatel Lino Vairetti. Líbí se mi to…Città Frontale – El Tor (1975)
Včera večír jsem byl na pivu a majitel hospody nám k tomu pouštěl tuto bandu. Možná už jste ji tady probírali, ale já to slyšel prvně. Musel jsem si o nich něco najít, takhle těžkotonážní bluesrock bych zrovna z našich luhů a hájů nečekal…Band Of Heysek
CD Polydor 523 693-2 Album Ys je druhým zářezem v diskogragii Il Balletto Di Bronzo a s o dva roky starším debutem nemá takřka vůbec nic společného. Z původní sestavy zbyli kytarista s bubeníkem, které doplnili nový basista a klávesák. A byl to právě Gianni Leone, který provedl “palácový převrat” a tvorbu skupiny posunul od tvrdého bigbítu ke klávesově orientovanému art rocku. VIAC Il Balletto Di Bronzo – Ys (1972) Il Balletto Di Bronzo – Ys (1972)
Ys
progressive rock
Polydor
1972
LP
5
CD - Polydor, 1994
SHM-CD Mercury – UICY-94524 /2010/ Prvních pár let sedmé dekády minulého století bylo naprosto výjimečných. Rocková hudba procházela překotným vývojem a za jedno pololetí se toho událo víc, než v současnosti za celou pětiletku. Tehdejší kapely vydávaly i několik alb ročně a často mezi nimi býval (z dnešního pohledu) až propastný rozdíl – Le Orme nevyjímaje. Jejich přelomové album Collage (1971) je sice výborné, ale poněkud “anachronické” a až příliš okatě ovlivněné tvorbou slavnějších vzorů z britských ostrovů. Uplynul necelý rok a na Uomo di pezza už je všechno jinak. VIAC Le Orme – Uomo Di Pezza (1972) Le Orme – Uomo Di Pezza (1972)
Uomo Di Pezza
progressive rock
Philips
1972
LP
7
CD - Mercury, 2010
Eloy byli opravdu “plodní” a novou desku vydávali prakticky rok co rok. Album Planets se od předcházejícího Colours moc neliší a jsem tomu rád, pořád ještě je to symphonic rock v pěkném zvukovém balení. Dokonce i ten zpěv se mi zdá o trochu lepší než dřív. Asi nejvíc se mi líbila čtvrtá Mysterious Monolith…Eloy – Planets (1981)
CD Ricordi – 74321585522 /1998/ Franco Battiato se narodil 23. března 1945 a patří mezi nejvýraznější postavy italské hudební scény. Během své dlouhé kariéry se pohyboval napříč hudebními žánry a od romantických začátků a prvního singlu z roku 1965 urazil dalekou cestu. Začátkem sedmdesátých let koketoval s avantgardou, potom s etnickou hudbou a přes pop music dostal se až k soudobé vážné hudbě. Z jeho rozsáhlé diskografie znám pouhý zlomek, přesněji řečeno první dvě alba a dnes bych chtěl v krátkosti představit a ohodnotit prvotinku Fetus. VIAC Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět
Fetus
experimental rock, progressive rock
Bla Bla Records
1972
LP
8
CD - Ricordi, 1998
CD AMS Records – AMS181CD /2011/ Italská rocková scéna nabízí celou řadu časem zavátých jednoalbumových chuťovek a jednou z těch nejzapomenutějších – a zároveň i nejpozoruhodnějších – je jediné album prog rockových Buon Vecchio Charlie. VIAC Buon Vecchio Charlie – Buon Vecchio Charlie, 1990 Buon Vecchio Charlie – Buon Vecchio Charlie, 1990
Buon Vecchio Charlie
progressive rock, hard rock
Melos
1990
CD
3
CD - AMS, 2011
První album z “osmdesátejch” a ani bych to byl býval nepoznal. Rytmika je – možná – trochu strojovější jak dřív, ale to je asi tak všechno. Klávesy jsou tu pěkné, zpěv – tradičně – poněkud slabší. Ten chlap prostě zpívat neumí a je mi záhadou, proč k tomu někdy nepustil někoho jiného. Překvapila řízná kytara v Child Migration a pěkným vyvrcholením alba je závěrečná instrumentálka Sunset. Kotrmelce radostí z toho sice nemetám, ale baví mě to.Eloy – Colours (1980)
Poslední album s datem narození v sedmdesátých letech a je… …výborné ! Po předcházejícím Ocean jsem měl trochu obavy, ale ty se (velmi rychle) ukázaly jako liché – tohle je výborná hudba přesně podle mého gusta. Atmosférická a setsakra melodická, se zvukomalebnými a hypnotickými čáry máry. S takovou trošku Gilmourovskou kytarou… Tradiční slabinou je zpěv a zaplaťpánbu, že je ho tady tak málo. Eloy sice vsadili na angličtinu, ale myslím, že s mateřštinou byli by daleko originálnější. Mám rád druhé a třetí album německých Novalis, nebo debut skupiny Flaming Bess a tam ta němčina pasuje, jak nočník na zádel. Píšu si!Eloy – Silent Cries And Mighty Echoes (1979)
Pouhé čtyři skladby, ale pěkně rozmáchlé – ani jedna z nich nejde pod osm minut. Je to takovej space rock s dlouhými inštrumentálními kouzly – líbí se mi třeba ta v druhé polovině skladby Incarnation Of The Logos – ale jedním dechem musím přiznat, že jsem čekal trochu víc. Momentu, který by mě vystřelil ze židle jsem se tentokrát nedočkal a v porovnání s předchozími alby na mě Ocean působil poněkud rozvlekleji. Na závěrečnou Atlantis’ Agony At June 5th – 8498, 13 P.M. Gregorian Earthtime jsem se opravdu těšil, ale on je to takový trochu tyjátr s mluveným slovem a na ploše téměř šestnácti minut se toho odehrává pohříchu málo… Do nějakého propadáku to má sice daleko, ale jeden zkušební poslech mě – tentokrát – nepřesvědčil.Eloy – Ocean (1977)
Album jsem si pouštěl už minulý týden, ale v noci, pianko a do hluchátek. Novinkou je kooperace se symfonickým orchestrem, který sem tam odněkud vyplave a domaluje atmosféru. První dva kusy mě nechávají docela chladným, ale vysoce podmanivá The Sun-Song mě nadzvihla ze židle a potom už následuje jedna pecka za druhou. The Dance in Doubt and Fear je neskutečně sugestivní a stejně dobrá je aj následující Lost!?? (Introduction). Až do úplného závěru alba je to prakticky nepřetržitý tok hudby a jen těžko se dá určit, kde jedna skladba končí a další začíná. Každopádně je to parádní poslouchání a ještě chvíli po závěrečné Le Reveil Du Soleil / The Dawn jsem zůstal sedět jako přimraženej… Je to výborné album a kvalita tvorby Eloy má pořád ještě vzestupnou tendenci. Jsem zvědavej, kdy přijde vrchol 🙂 Píšu si…Eloy – Dawn (1976)
V porovnání s předcházejícími alby je patrná změna kurzu. Ubylo štiplavých kytarových sól a přibylo kláves – deska je tak daleko “symfoničtější”, což kvituji s povděkem. U prvních dvou skladeb to ještě není tak výrazné, ale třetí a setsakra natažená Love Over Six Centuries je parádní. Tyhle nekonečné inštrumentální omalovánky v hypnotickém tempu miluju, to je “space rock” přesně podle mého gusta. A následující – devět minut dlouhá – Mutiny je to samé v bleděmodrém. Jednoznačnou slabinou je zpěv. Přízvuk vůbec neřeším, ale přijde mi hodně nejistej a s minimálním rozsahem. Naštěstí je docela utopenej a navíc ho tady ani moc není 🙂 Další písničky jsou příliš krátké nato, aby mě stačily nějak výrazněji zaujmout. Podařilo se to až osmé The Zany Magician – sice jednoduché, ale o to říznější. Jenom se nemůžu zbavit dojmu, že ten riff odněkud znám… Vyklidněná The Bells of Notre Dame je pěkným zakončením celé desky. Album se mi líbí. K dokonalosti mu sice pořád ještě něco chybí (pochopitelně z mého pohledu), ale zaujalo mě. Dokonce natolik, že jsem ho zařadil do seznamu “kandidátů” na doplnění sbírky.Eloy – Power and the Passion (1975)
