Stejnojmenné album Traffic z osma šedesátého, je už dlouhodobě mým nejoblíbenějším kouskem pocházejícím od této svérázné britské party. A to i přesto, že třetí deska John Barleycorn Must Die je též výborná a většina obdivovatelů Traffic ji často uvádí jako svoji signifikantní. Jenže….v té době už v kapele nepůsobil Dave Mason, jehož nezaměnitelný rukopis na dalších nahrávkách zkrátka postrádám. Jeho pestrá škála nápadů, přinášela Traffic nekonečné možnosti co se týče hledání nových cestiček napříč různými styly. Tyto výzvy a vize dokázala kapela vždy zužitkovat ve svůj prospěch, čímž činila připravovaný repertoár maximálně přitažlivým.
Masonův vliv na toto album (ten v mezičase po první desce odešel, aby se před nahráváním dvojky zase vrátil) je silný, přičemž napsal nejméně 5 z 10 skladeb. Jeho písně jsou měkčí, přístupnější a melodičtější, oproti materiálu Winwood/Capaldi.
Desku vnímám jako jeden ze ztracených klenotů v historii psychedelického prog folk rocku. Stejně jako na debutu se i tady střetáváme s obrovskými výbuchy energie a hromadou neotřelých nápadů. Pokroková hudba je svou povahou rozporuplná, dobrodružná a inovativní ve své formě, která je ze své podstaty silně nekonvenční. Traffic využívali značné množství různorodých nástrojů a jejich zvukové bohatství dokázali proměnit ve zlato. Saxofon, flétnu, harmoniku, klavír, bicí, basu, varhany, klávesy, akustickou a elektrickou kytarou, používali tak specificky, že vždy vytvořil progresivně náročné obrazce, jež oslovily celou generaci přelomu 60. a 70. let.
Byla by chyba zmiňovat ve jménem výčtu nejsilnějších položek jenom ty z pera Davea Masona. Album je jako deseti skladbový blok vyvážené a vitální na celé ploše. Z položek které mi uvízly v paměti, bych rád upozornil na naléhavou Pearly Queen, Mansonem jedinečně zazpívanou krasavici Don’t Be Sad, opěvovaný zvukový konglomerát Who Knows What Tomorrow May Bring, s brilantním Winwoodem za mikrofonem a hlavně nadstandardní finiš desky. Ten zahajuje skvělá Forty Thousand Headmen. Pokračuje nadpozemský opus magnum Cryin’ To Be Heard, kde nemá Masonův hlas konkurenci (tolik něhy se v jedné skladbě vždy nesejde), tesknivým soprano saxofonem diktovaná No Time To Live a vzpurný rock Means To An End, který desku uzavírá.
V případě alba Traffic se pravděpodobně jedná o nejvíce působivou nahrávku, kterou kapela vydala během své bouřlivé kariéry. V té době s ní dokázala zastínit i většinu materiálu svých současníků. Jednotliví hráči byli všichni špičkoví hudebníci, což je fakt, který nutí člověka přemýšlet, co by se dělo, kdyby byli schopni potlačit jak své osobností konflikty, tak konkurenční umělecké zájmy.
Albu dávám pět hvězd a je to hodnocení, za kterým si pevně stojím. Nejtradičněji znějící album Traffic, kdy si při jeho poslechu vždy říkám, škoda, že Dave Mason nezůstal u souboru i v dalších letech. Ano, následující nahrávky jsou jistě pozoruhodné a skvělé, ale…. být u nich Dave, byl by další materiál nejspíš ještě nápaditější.
1. You Can All Join In (3:40)
2. Pearly Queen (4:21)
3. Don’t Be Sad (3:25)
4. Who Knows What Tomorrow May Bring (3:15)
5. Feelin’ Alright (4:20)
6. Vagabond Virgin (5:22)
7. Forty Thousand Headmen (3:14)
8. Cryin’ To Be Heard (5:12)
9. No Time To Live (5:20)
10. Means To An End (2:35)
Total Time: 40:24
– Steve Winwood / vocals (2,4,7,9,10), organ (2,3,7,8), piano (5,6,9), harpsichord (8), guitar (1-4,7), bass (1,2,5,6,9)
– Dave Mason / lead (3) & acoustic (1,5,6) guitars, harmonica (2,3), bass (8), organ (9), vocals (1,3,5,6,8)
– Chris Wood / flute (2,6,7), tenor (1,5) & soprano (3,8,9) saxes, bells (7), drums & percussion (10)
– Jim Capaldi / drums, percussion (4), keyboards, vocals & alto clarinet (6)
Traffic
Psychedelic Hard Rock
Island Records
1968
LP
10
Děkuji všem za jejich reakce. Je vidět, že Traffic budou rozdělovat fanoušky už asi navždy.
Dělníci psychedelického zvuku. Tak jsem si kdysi Traffic zaškatulkoval a dodnes je vnímám stejně. Prvních pět desek nemá v rockových dějinách obdoby. Jen málokdo dokázal tak čarovně zacházet s náladami jako oni. Pro mě jsou víc jak ranní Pink Floyd, nebo Grateful Dead. Začínal jsem u čtvrté desky, ta mě totálně odrovnala a pak pokračoval tam, kde to všechno začalo.
Díky za brilantní pocitovou recenzí, jen houští.
Mám doma 7 vinylových LP Traffic, od Mr.Fantasy až po When the Eagle flies, včetne “Kantíny”. Práve táto recenzovaná dvojka mi v zbierke chýba, ale poznám ju. Veľmi sporadicky sa k nim vraciam, lebo mi na hudbe chýba dravosť, hudobný feeling a viac sa prejavuje akási nedorobenosť piesní v refrénoch. Muzikálne a hudobne sú platne výborné, ale kapela jednoducho nedokázala zúžitkovať svoj potenciál. Každá platňa má jednu-dve skladby výborné, ale potom už je to len vata, ktorá plní čas. Ale aj v tej vate sa dá nájsť krásny moment, lebo hudba je inteligentná a prepracovaná. Je to kapela, ktorá neosloví každého poslucháča, ale v niektorých piesňach viem nájsť skryté zlato či už v hudobnej, alebo textovej podobe. Na zvukových nahrávkach Traffic je ešte zaujímavé sledovať vývoj zvukárskeho kumštu, kde najprv jednoduchým otočením potenciometru stereobázy sa robil “monumentálny “efekt posunu nástroja v priestore až po zlepšenie a pochopenie významu sterea v širšom ponímaní zvukovej dokonalosti. Kapela platne nahrávala s rozumom a inteligenčne na vysokej úrovni.
Mé první seznámení s Traffic bylo prostřednictvím alba Shoot Out Of the Fantasy Factory, na kterém už Mason nehrál. Po této desce nastala dlouhá odmlka, jelikož se na burzách Traffic moc neobjevovali. Prakticky až v 90. letech nás Jarda Merhaut díky CD půjčovnám začal zásobovat mraky CD včetně všech alb Traffic. Postupně jsem nasbíral vše včetně Far From Home, vydané po 20 letech od rozpadu. Zvukově už je jinde, ale rovněž skvělé jako všechny jejich desky. Mým favoritem je album WELCOME TO THE CANTEEN, vydané nikoliv pod značkou Traffic, ale pod jmény jednotlivých členů Winwood-Capaldi-Mason-Wood-Grech-Kvaaku Bah-Gordon.
Moje zkušenosti s Traffic jsou mizerné a to, co jsem od nich slyšel mě zkrátka nezaujalo. Ovšem napsal jsi to pěkně, o tom žádná…
Teď jsem na zahradě, deska mi hraje ze Spotify a jenom se ujišťuji v tom, že zrovna v tomhle případě jsem o nic nepřišel. Pár zajímavých okamžiků se tady najde, ale není to málo Antone Pavloviči?