SHM-CD Mercury – UICY-94524 /2010/
Prvních pár let sedmé dekády minulého století bylo naprosto výjimečných. Rocková hudba procházela překotným vývojem a za jedno pololetí se toho událo víc, než v současnosti za celou pětiletku. Tehdejší kapely vydávaly i několik alb ročně a často mezi nimi býval (z dnešního pohledu) až propastný rozdíl – Le Orme nevyjímaje. Jejich přelomové album Collage (1971) je sice výborné, ale poněkud “anachronické” a až příliš okatě ovlivněné tvorbou slavnějších vzorů z britských ostrovů. Uplynul necelý rok a na Uomo di pezza už je všechno jinak. Díky mnohem širšímu spektru klávesových nástrojů a lepší produkci je výsledný zvuk daleko detailnější, jemnější a čistší. Atmosféra alba je křehká, typicky “italská” a půvabné melodické písničky zahřejí u srdce a pohladí rozbolavělou duši. Pikantním kořením jsou po albu rozeseté svižné instrumentální vsuvky a právě prolínání jemných a energických pasáží dělá tohle album tolik atraktivním…
Potvrzením mých slov budiž hned úvodní skladba Una dolcezza nuova, která se skládá ze dvou zcela odlišných částí – svižné, classical rockové předehry a následující smutnokrásné melodie s tichým přednesem Alda Tagliapietri. Jednoduchá a pohádkově melodická “ukolébavka” Gioco di bimba není o nic veselejší, ale přesto, nebo právě proto se stala jedním z největších hitů Le Orme vůbec. Nejprogresivněji se tvářící skladbou na desce je sedm a půl minuty dlouhá La porta chiusa. Zpěvu je tady jen tolik, aby se neřeklo, Le Orme otevřou stavidla svým instrumentálním eskapádám a já při jejich “konzumaci” zažívám jeden z mnoha hudebních orgasmů.
Prvním kusem na B straně původního vinylu a “trefou do černého” je teskná píseň Breve immagine. Její naříkavý, masivní mellotronovou stěnou podepřený refrén bolí, jak do srdce zaražený nůž a citlivý posluchač se sebevražednými sklony měl by se jí vyhnout co nejširším obloukem, neboť mohla by ho přivést na chmurné myšlenky. Půvabně melodická je i následující Figure di cartone (která vyšla jako druhá strana singlu Gioco di bimba) a po trochu experimentálně laděné Aspettando l’alba přijde na řadu závěrečná, surová a ryze instrumentální palba Alienazione.
Texty písní spojuje jistý koncept, ale to může být italštinou nepolíbenému našinci docela šumák. Po hudební stránce tady žádnou návaznost neslyším a každá skladba tvoří samostatnou jednotku. Pěknou obálku s abstraktními figurami namaloval Walter Mac Mazzieri a – jak čas ukáže – nebude to jeho jediná práce pro Le Orme.
Perlička na závěr: Časopis Rolling Stone sestavil žebříček nejlepších italských alb všech dob a Uomo di pezza v něm figuruje na 51 příčce. Tuto informaci jsem převzal z wikipedie a zmiňovaný žebřík nehledal, ale docela by mě zajímalo, kdo je první 😉
SKLADBY:
1. Una dolcezza nuova (5:31)
2. Gioco di bimba (2:56)
3. La porta chiusa (7:32)
4. Breve immagine (2:45)
5. Figure di cartone (3:51)
6. Aspettando l’alba (4:45)
7. Alienazione (4:44)
SESTAVA:
Aldo Tagliapietra: Voce, Chitarra bassa, Chitarra elettrica e acustica 12 Corde
Tony Pagliuca: Organo, Synthesizer, Piano, Clavicembalo elettrico, Mellotron, Celeste
Michi Dei Rossi: Batteria, Campane, Percussione
Al pianoforte in “Una dolcezza nuova”: Gian Piero Reverberi

progressive rock
Philips
1972
LP
7
CD - Mercury, 2010

Po letnom oťukaní a po zverejnení recenzie som si nahrávku viackrát vychutnal. Viac ma oslovil album Collage, ale nič to nemení na tom, že je to naozaj veľmi pekné dielo.
Snake, díky za recenziu!
Není zač. Dneska ráno jsem si album po delší době pustil a báječně jsem si ho užil. Musica magnifica.
Tento album mám rád, asi najviac z tvorby Le Orme. Je krehký, chytá za chytľavé orgány a zvykol som si aj na toho extrémne silového bubeníka, ktorý pôsobí ako päsť na oko.