SHM-CD Mercury – UICY-94524  /2010/

Prvních pár let sedmé dekády minulého století bylo naprosto výjimečných. Rocková hudba procházela překotným vývojem a za jedno pololetí se toho událo víc, než v současnosti za celou pětiletku. Tehdejší kapely vydávaly i několik alb ročně a často mezi nimi býval (z dnešního pohledu) až propastný rozdíl – Le Orme nevyjímaje. Jejich přelomové album Collage (1971) je sice výborné, ale poněkud “anachronické” a až příliš okatě ovlivněné tvorbou slavnějších vzorů z britských ostrovů. Uplynul necelý rok a na Uomo di pezza už je všechno jinak. Díky mnohem širšímu spektru klávesových nástrojů a lepší produkci je výsledný zvuk daleko detailnější, jemnější a čistší. Atmosféra alba je křehká, typicky “italská” a půvabné melodické písničky zahřejí u srdce a pohladí rozbolavělou duši. Pikantním kořením jsou po albu rozeseté svižné instrumentální vsuvky a právě prolínání jemných a energických pasáží dělá tohle album tolik atraktivním…

Potvrzením mých slov budiž hned úvodní skladba Una dolcezza nuova, která se skládá ze dvou zcela odlišných částí – svižné, classical rockové předehry a následující smutnokrásné melodie s tichým přednesem Alda Tagliapietri. Jednoduchá a pohádkově melodická “ukolébavka” Gioco di bimba není o nic veselejší, ale přesto, nebo právě proto se stala jedním z největších hitů Le Orme vůbec. Nejprogresivněji se tvářící skladbou na desce je sedm a půl minuty dlouhá La porta chiusa. Zpěvu je tady jen tolik, aby se neřeklo, Le Orme otevřou stavidla svým instrumentálním eskapádám a já při jejich “konzumaci” zažívám jeden z mnoha hudebních orgasmů.

Prvním kusem na B straně původního vinylu a “trefou do černého” je teskná píseň Breve immagine. Její naříkavý, masivní mellotronovou stěnou podepřený refrén bolí, jak do srdce zaražený nůž a citlivý posluchač se sebevražednými sklony měl by se jí vyhnout co nejširším obloukem, neboť mohla by ho přivést na chmurné myšlenky. Půvabně melodická je i následující Figure di cartone (která vyšla jako druhá strana singlu Gioco di bimba) a po trochu experimentálně laděné Aspettando l’alba přijde na řadu závěrečná, surová a ryze instrumentální palba Alienazione.

Texty písní spojuje jistý koncept, ale to může být italštinou nepolíbenému našinci docela šumák. Po hudební stránce tady žádnou návaznost neslyším a každá skladba tvoří samostatnou jednotku. Pěknou obálku s abstraktními figurami namaloval Walter Mac Mazzieri a – jak čas ukáže – nebude to jeho jediná práce pro Le Orme.

Perlička na závěr: Časopis Rolling Stone sestavil žebříček nejlepších italských alb všech dob a Uomo di pezza v něm figuruje na 51 příčce. Tuto informaci jsem převzal z wikipedie a zmiňovaný žebřík nehledal, ale docela by mě zajímalo, kdo je první 😉

SKLADBY:
1. Una dolcezza nuova (5:31)
2. Gioco di bimba (2:56)
3. La porta chiusa (7:32)
4. Breve immagine (2:45)
5. Figure di cartone (3:51)
6. Aspettando l’alba (4:45)
7. Alienazione (4:44)

SESTAVA:
Aldo Tagliapietra: Voce, Chitarra bassa, Chitarra elettrica e acustica 12 Corde
Tony Pagliuca: Organo, Synthesizer, Piano, Clavicembalo elettrico, Mellotron, Celeste
Michi Dei Rossi: Batteria, Campane, Percussione

Al pianoforte in “Una dolcezza nuova”: Gian Piero Reverberi

 

Album: Uomo Di Pezza
Autor: Le Orme
Žáner: progressive rock
Vydavateľstvo: Philips
Rok: 1972
Formát: LP
Počet skladieb: 7
Zdroj: CD - Mercury, 2010