První album z “osmdesátejch” a ani bych to byl býval nepoznal. Rytmika je – možná – trochu strojovější jak dřív, ale to je asi tak všechno. Klávesy jsou tu pěkné, zpěv – tradičně – poněkud slabší. Ten chlap prostě zpívat neumí a je mi záhadou, proč k tomu někdy nepustil někoho jiného. Překvapila řízná kytara v Child Migration a pěkným vyvrcholením alba je závěrečná instrumentálka Sunset. Kotrmelce radostí z toho sice nemetám, ale baví mě to.

Poslední album s datem narození v sedmdesátých letech a je…

…výborné ! Po předcházejícím Ocean jsem měl trochu obavy, ale ty se (velmi rychle) ukázaly jako liché – tohle je výborná hudba přesně podle mého gusta. Atmosférická a setsakra melodická, se zvukomalebnými a hypnotickými čáry máry. S takovou trošku Gilmourovskou kytarou…

Tradiční slabinou je zpěv a zaplaťpánbu, že je ho tady tak málo. Eloy sice vsadili na angličtinu, ale myslím, že s mateřštinou byli by daleko originálnější. Mám rád druhé a třetí album německých Novalis, nebo debut skupiny Flaming Bess a tam ta němčina pasuje, jak nočník na zádel.

Píšu si!

Pouhé čtyři skladby, ale pěkně rozmáchlé – ani jedna z nich nejde pod osm minut. Je to takovej space rock s dlouhými inštrumentálními kouzly – líbí se mi třeba ta v druhé polovině skladby Incarnation Of The Logos – ale jedním dechem musím přiznat, že jsem čekal trochu víc. Momentu, který by mě vystřelil ze židle jsem se tentokrát nedočkal a v porovnání s předchozími alby na mě Ocean působil poněkud rozvlekleji. Na závěrečnou Atlantis’ Agony At June 5th – 8498, 13 P.M. Gregorian Earthtime jsem se opravdu těšil, ale on je to takový trochu tyjátr s mluveným slovem a na ploše téměř šestnácti minut se toho odehrává pohříchu málo…

Do nějakého propadáku to má sice daleko, ale jeden zkušební poslech mě – tentokrát – nepřesvědčil.

Album jsem si pouštěl už minulý týden, ale v noci, pianko a do hluchátek. Novinkou je kooperace se symfonickým orchestrem, který sem tam odněkud vyplave a domaluje atmosféru. První dva kusy mě nechávají docela chladným, ale vysoce podmanivá The Sun-Song mě nadzvihla ze židle a potom už následuje jedna pecka za druhou. The Dance in Doubt and Fear je neskutečně sugestivní a stejně dobrá je aj následující Lost!?? (Introduction). Až do úplného závěru alba je to prakticky nepřetržitý tok hudby a jen těžko se dá určit, kde jedna skladba končí a další začíná. Každopádně je to parádní poslouchání a ještě chvíli po závěrečné Le Reveil Du Soleil / The Dawn jsem zůstal sedět jako přimraženej…

Je to výborné album a kvalita tvorby Eloy má pořád ještě vzestupnou tendenci. Jsem zvědavej, kdy přijde vrchol 🙂

Píšu si…

V porovnání s předcházejícími alby je patrná změna kurzu. Ubylo štiplavých kytarových sól a přibylo kláves – deska je tak daleko “symfoničtější”, což kvituji s povděkem. U prvních dvou skladeb to ještě není tak výrazné, ale třetí a setsakra natažená Love Over Six Centuries je parádní. Tyhle nekonečné inštrumentální omalovánky v hypnotickém tempu miluju, to je “space rock” přesně podle mého gusta. A následující – devět minut dlouhá – Mutiny je to samé v bleděmodrém. Jednoznačnou slabinou je zpěv. Přízvuk vůbec neřeším, ale přijde mi hodně nejistej a s minimálním rozsahem. Naštěstí je docela utopenej a navíc ho tady ani moc není 🙂

Další písničky jsou příliš krátké nato, aby mě stačily nějak výrazněji zaujmout. Podařilo se to až osmé The Zany Magician – sice jednoduché, ale o to říznější. Jenom se nemůžu zbavit dojmu, že ten riff odněkud znám…

Vyklidněná The Bells of Notre Dame je pěkným zakončením celé desky.

Album se mi líbí. K dokonalosti mu sice pořád ještě něco chybí (pochopitelně z mého pohledu), ale zaujalo mě. Dokonce natolik, že jsem ho zařadil do seznamu “kandidátů” na doplnění sbírky.

Svižná Floating se přežene a je tu pěkná a rozsáhlá The Light from Deep Darkness. Jsou tu zajímavé klávesy a skladba ani přes svou délku nepůsobí nijak zdlouhavě. Castle in the Air jsem nedávno poslouchal v souvislosti s hejkalovou reckou a vzbudila můj zájem, protože mi připoměla staré (a moje hodně oblíbené) Camel – jen bez Bardensových klávesových sól. Čtvrtá Plastic Girl má lehce psychedelický nádech a spoustu orgasmických sól. Z těch kytarovejch mi malinko bzučí v lebce, o dost víc se mi líbí ta klávesová. Madhouse je – jak už název napovídá – taková /především kytarová/ divočina…

Deska mi přijde malinko lepší předchozí Inside, ale pořád ještě docela “rozháraná”. Zcela určitě bych uvítal větší podíl klávesových nástrojů. Snad se dočkám s následující Power And The Passion.

Rozhodl jsem se řádně prostudovat dgf německých Eloy. Brát to budu postupně, od druhého alba (debut stejně není k sehnání) a tak si dneska vychutnávám album Inside (1973).

V sedmnáct minut dlouhé Land Of No Body se mi zdají některé “psychedelické” pasáže zbytečně natahované a trochu nudné, ale jinak dobrý. Titulní Inside mi přijde nejlepší. Líbí se mi ty pěkné instrumentální vsuvky s hammondy a relativně divoce sólující kajtrou. Future City zní (především v úvodu) jak něco od Jethro Tull – špatné to není, ale k těm prvním dvěma skladbám mi to nějak nepasuje. I u poslední skladby – Up And Down – se mi líbí instrumentální část, ale první dvě písně jsou lepší.

Desku jsem si poslechl s chutí, ale dgf Eloy je rozsáhlá a myslím, že se bez ní obejdu 😉

Úplnou náhodou jsem narazil na pěkný dokument o historii italského progresivního rocku. Sice tomu nerozumím ani zbla, ale stačí mi sledovat ty osobnosti a poslouchat soundtrack. Kvalita obrazu aj zvuku je výborná…