CD Discipline Global Mobile – DGM0502 /2004/
S King Crimson jsem se seznamoval chronologicky, krůček po krůčku a po důkladné rozborce debutového alba následoval nákup a studium 30th Anniversary Edition CD In The Wake Of Poseidon.
Jednoznačně nejlíp na mě působí titulní, symfonicky rockovej majstrštyk In the Wake of Poseidon (including “Libra’s Theme”). Ony burácivě hřmotné a valivé bicí, co chvíli se rozpadající v divokých breacích, chladný a osudově znějící mellotron, nebo Frippovu “bludnou” akustickou kytaru bych mohl poslouchat na věčné časy a nikdy jinak. A vůbec mi tady nevadí slyšitelná návaznost na hymnus The Court Of The Crimson King…
Ostatně, vzpomínek na debut se neubráním ani při poslechu drtičky Pictures of a City (including “42nd at Treadmill”). Zkreslená kytara, vytí saxofonů a pořádně nabušené instrumentální intermezzo mi zatraceně připomínají 21st Century Schizoid Man (možná víc, než by bylo zdrávo) a tak bych si mohl vypomoct rčením “jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet”. Po tomhle ušním klystýru mi přijde vhod poklidná balada Cadence and Cascade, s pěknou flétnou a vokálem Frippova starého přítele Gordona Haskella, která je hojivým balzámem na moje pocuchané nervy.
Takovým spojovacím článkem celého alba jsou tři krátké miniaturky: Peace – A Beginning, instrumentální Peace – A Theme a Peace – An End. Neurazí, ani nenadchnou a skončí dřív, než se stačí nějak rozvinout a rozkvést.
Nu a na samotný závěr jsem si nechal skladby, které mi dávají nejvíce zabrat. Cat Food, s břinkáním klimpru, podivně kostrbatou a melodii postrádající vokální linkou, takto jazzrockový a částečně improvizovaný hřebík do rakve vzal jsem časem ještě na milost, ale The Devil’s Triangle nikdy! To je blázinec na entou a obdivuji všechny, kteří v ní dokážou najít zalíbení, protože mě – zhruba od čtvrté minuty – působí neskutečná muka. Poslechnout si ji do úplného konce dokážu jen s největším sebezapřením, s volume utaženým hodně doleva a se sluchátky na uších k tomu. Z ryze recenzentských důvodů jsem zrovna jeden poslech absolvoval a končím jej se zpoceným čelem, svědivou vyrážkou a se srdcem zaraženým až v krku. Zmocňují se mě chmurné představy, ve kterých jsem pověsil muziku na hřebík, stal se ze mě zbožný muž, odešel poustevničit do Svatošských skal a do smrti nebyl už nikdy veselej…
Z desek, které jsem si od King Crimson koupil tuto poslouchám nejméně často. Je to opravdu tvrdej oříšek k rozlousknutí a ačkoliv ani následující Lizard není zrovna z nejjednodušších, stojí si u mě výš. Ideální by byly tři a půl hvězdičky a protože tuhle možnost nemám, bude to tentokrát za tři.
* Tenhle můj text je sice jedenáct let starej, ale od té doby se nic nezměnilo. Pochválit můžu akorát výtečnej zvuk a dvanáctistránkovej booklet plnej fotografií a výstřižků z dobového tisku. Album však poslouchám velice zřídka (prakticky vůbec) a The Devil’s Triangle mě přivádí k šílenství…
SKLADBY:
01. Peace – A Beginning – 0:51
02. Pictures of a City (including “42nd at Treadmill”) – 7:57
03. Cadence and Cascade – 4:35
04. In the Wake of Poseidon (including “Libra’s Theme”) – 8:24
05. Peace – A Theme (instrumental) – 1:15
06. Cat Food – 4:52
07. The Devil’s Triangle (instrumental) – 11:30
I. “Merday Morn” (3:47)
II. “Hand of Sceiron” (4:01)
III. “Garden of Worm” (3:45)
08. Peace – An End – 1:54
Bonus Tracks:
09. Cat Food (Single Version) – 2:47
10. Groon (Single B Side) – 3:32
SESTAVA:
Robert Fripp – electric guitar (2, 6, 7), acoustic guitar (1, 3–6, 8), Mellotron Mk II (2, 4, 7), celesta (3), piano (4),
Greg Lake – vocals (1, 2, 4, 6, 8)
Michael Giles – drums (2–4, 6, 7)
Peter Giles – bass guitar (2–4, 6, 7)
Keith Tippett – piano (3, 6, 7), harpsichord (7)
Mel Collins – alto & baritone saxophones (2), flute (3)
Gordon Haskell – vocals (3)
In The Wake Of Poseidon
Prog Rock
Island
1970
LP
8
CD Discipline Global Mobile – DGM0502 /2004/
Tak jsem se po přečtení tvé recenze rozhodl vytáhnout Poseidona ze šuflete a po delší době si ho poslechnout. A dobrý. Dokonce i tu proklínanou instrumentálku The Devil’s Triangle jsem přežil bez větší duševní újmy. Za mě se jedná o velice silnou desku.
Zdar Martine, jasně, v pořádku. Jenom mě překvapilo, že i ty máš ve sbírce nějaká ta CD King Crimson. Když jsem se začal před lety seznamovat se starým progresivním rockem, nemohl jsem vynechat ani KC a postupem času jsem si na cédéčkách koupil to, z mého pohledu nejzásadnější. Od debutu po Red, s výjimkou alba Earthbound. Takovou tu barevnou trilogii (myslím, že tady byly recenze od Antonyho) už jsem tedy nepobral…
Díky za komentář.
Ahoj Snejku, mám ve sbírce na CD první tři desky, na minidisku mám nahranou jednu desku z pozdější doby a to je všechno. Pořád si říkám, že si to zkompletuju po album Red, ale zatím k tomu nedošlo. Stejně Karmínového krále poslouchám jen občas.
King Crimson jsem poznal díky albu Earthbound, které jsem si nahrál jako novinku na pásek značky Scotch. Tahle deska mě zaujala neuvěřitelně tvrdou skladbou 21st Century Schizoid Man, nedlouho poté přivezl kamarád nahraná alba Islands, Lark´s Tongues In Aspic a hlavně In The Court Of Crimson King. Počátkem sedmdesátých let byla skupina pro mě Number One. V počátcích kapely Robert Fripp neustále měnil spoluhráče, na debutu zpíval Greg Lake, na dvojce jenom něco a hlavní zpěvák byl Gordon Haskell, který zpíval na albu Lizard, ale na Islands už zpívá Bozz Burell. Osobně mám rád všechno co skupina vydala, každá deska patřila i patří k tomu nejlepším co britská scéna té doby nabízí. Tahle deska se mi líbí celá včetně Devil’ s Triangle, tahle skladba je adaptaci skladby Mars z cyklu Planets, legendární skladba při jejíž prezentaci lidé v hledišti slzeli.
Zdar Zdeny, o těch veletočích v sestavě King Crimson sice vím (zůstávali jen Fripp a Sinfield), ale nechtěl jsem se o tom nijak zvlášť rozepisovat. Bych se v tom akorát dokonale zamotal. Ten originál “Mars” od Gustava Holsta si budu muset někdy najít a poslechnout, abych vlastně zjistil, jak moc se od sebe obě verze liší. Divím se, že mě to ještě nenapadlo. Dík za tvůj komentář.
Nepatrím k fanúšikom King Crimson, ale musím uznať, že Tebou pridané skladby v recenzii sú skutočne výborné a páčia sa mi.
Snake, díky za recku!
Tak to jsem rád, obě jsou skutečnými skvosty. Titulní skladbu jsem v posledních dnech prohnal ušima nejmíň desetkrát…
Sevas Snake, mám to úplne rovnako s Devil’s triangle… tá skladba ide úplne mimo mňa… dal som jej x šancí, ale bez šance… Cat food sa mi celkom páči, takže u mňa za 4…
Zdarec, díky za názor a za komentář. Tím svým hodnocením samozřejmě nechci nijak snižovat význam King Crimson. Nevím, co dělají dnes a ani mě to moc nezajímá, ale ve svých začátcích to byla kapela s obrovským přesahem, která ovlivnila zástupy následovníků. Mám ji v převeliké úctě a duo Fripp/Sinfield patřilo k největším rockovým umělcům své doby. To, že zrovna mě album In The Wake Of Poseidon úplně nesedlo na tom nic nemění, jinak je všeobecně uznávané a oblíbené. Počítám, že s tím svým názorem patřím k nepočetné skupince “černejch racků” a ten tvůj mě docela překvapil. Ach ta zatracená The Devil’s Triangle…
Sevas, no pre mňa sú prvé 4 v tomto poradí:
Debut, potom veľmi v tesnom závese Islands (asi prekvapivo, ale skladba Islands je moja srdcovka), potom Posseidon a Lizard sa mi páči najmenej a súhlasim s Frippom ktorý ju tiež moc nemusí… ako unfocused and going nowhere…
Ale mám rád každé obdobie kapely a nemyslím že majú vyslovene slabé album… asi najslabšie pre mňa je Construction of light… to je fakt industriálne mäso…
Vidíš, mám rád aj úlety z čelade RPI, ktoré sme občas rozoberali, ale Devil’s triangle som fakt nikdy neprišiel na chuť a asi sa to nezmení…
Já skladbu “Islands” miluju a o té desce už jsem kdysi aj něco napsal. Časem ten článek zreviduji a zveřejním.