Irští U2 na své cestě od novovlnné kapely z počátku osmdesátých let ke stadionovým hvězdám první velikosti zanechali za sebou několik albových milníků, z nichž jedním z nejcennějších je deska s tajuplným názvem The Joshua Tree. Deska, k níž se již několik desítek let úspěšně vracím, abych při jejím poslechu objevil vždy něco nového, a kterou poté zavrhuji – vždy podle toho, jak mi sednou či nesednou mesiášské sklony zpěváka Bono Voxe.
Juka krátkolistáCelá deska by se dala jednoduše nazvat „Jak Irové objevili Ameriku a co ona jim dala“. I když to druhé víme, neboť dvě ceny Grammy mluví za vše. Možná si pánové řekli, že už se nebudou nechávat svazovat pocitem, že Irsko je příliš malá země na to, aby zde mohlo vzniknout něco výjimečného a zároveň celosvětově srozumitelného. A když inspirace, tak rovnou v zemi, z jejíhož hudebního odkazu rocková hudba vlastně čerpá dodnes. K tomu přidejme pocit z nekonečného prostoru, který se sám o sobě stává jakousi metaforou osobní volnosti a svobody, a hned je jasné, že album, jemuž dala název juka krátkolistá (anglicky Joshua Tree) musí znít tak, že mám chuť sednout na motorku (tedy kdybych nějakou měl) a vydat se za oceán směrem na západ načerpat novou životní energii.
Těch jedenáct písní obsažených na desce je natolik silných, že je velice těžké vybírat nějakého osobního favorita. Hned první trojice reprezentovaná naléhavou Where the Streets Have No Name, rozvernou I Still Haven’t Found What I’m Looking For a jedním z nejkrásnějších a nejdojemnějších milostných vyznání With or Without You by obstála samostatně, taková je to hudební síla a krása.
Ovšem i ty zbývající skladby tu nejsou pouze do počtu, jen bohužel stojí v ohromném stínu oné svaté trojice, se kterou je spojují dva úhelné stavební kameny – rozevlátý, a přitom velice jistý Bonův zpěv a invenční hra kytaristy The Edge. Osobně mám momentálně raději ty klidnější, pomalejší skladby, z nichž mám pocit, že skupina už ani dál na své cestě ke kořenům zajít nemohla. Jakoby ty vlivy irské a severoamerické hudby se spojily a vytvořily něco nového, přitom však důvěrně známého. A o tom pro mě je krásně zvonivá píseň Red Hill Mining Town a především závěrečný žalozpěv Mothers of the Disappeared.
Album The Joshua Tree mě provází již dlouho. Sice nepovažuji veškeré počiny těchto Irčanů za excelentní, ale tohle se jim skutečně povedlo. Doufám, že mě toto vydařené dílko bude těšit co nejdéle.
Recenze vznikla v červnu 2018.
Skladby:
1. Where the Streets Have No Name (05:38)
2. I Still Haven´t Found What I´m Looking For (04:38)
3. With or Without You (04:56)
4. Bullet the Blue Sky (04:32)
5. Running to Stand Still (04:18)
6. Red Hill Mining Town (04:54)
7. In God´s Country (02:57)
8. Trip Through Your Wires (03:33)
9. One Tree Hill (05:23)
10. Exit (04:13)
11. Mothers of the Disappeared (05:12)
Obsazení:
Bono – lead voc, harmonica, gt
The Edge – gt, piano, backing voc
Larry Mullen, jr. – ds, perc
Adam Clayton – bgt
The Joshua Tree
Pop Rock
Island Records
1987
LP, CD
11
Človek by až povedal, že kapela vystrielala všetky náboje hneď na začiatku albumu. Tie náboje boli ale zlaté!
Nepovažujem sa za nejakého veľkého fanúšika U2, ale ich výberovku mi spolužiak na základnej škole požičal a tú si rád vypočujem kedykoľvek. Myslím, že prvý song ktorý som od nich počul bol Desire, sa mi marí, že ešte na Rádiu Koliba v Zlatej žile, ak sú tu nejakí pamätníci.
P.S. Ešte som si spomenul na tie školské časy, a ako mi hralo CD s výberovkou v mechanike keď som hral na PCčku Carmageddon 2, pieseň sa volala Sunday Bloody Sunday…
U2 jsem poznal v době, kdy jsem se vracel k nahrávání bigbítu. Ze začátku mě to vůbec neoslovilo. Tuhle desku jsem si časem oblíbil, a když ji Opus vydal koupil jsem si jí. Skupina dokonce předvede v Bullet The Blue Sky, že dokáže zahrát tvrdě. Když bych to shrnul, tak od U2 beru War, Joshua Tree, Achtung Baby a Rattle & Hum. Ve sbírce jsem měl snad všechny desky do atomový bomby, ale věnoval jsem je jedné z dcer.
Řekněme, že nejsem cílová skupina. Na tvorbu U2 jsem se nedokázal nikdy naladit, vždycky jsem je bral jako kapelu pro holky. Tím nechci nikoho urazit, ale ty z naší party jen tenkrát hodně poslouchaly. Proti kapele nic nemám, úspěch i fanoušky jí přeji, ale já už jím holt nebudu a svět se kvůli tomu určitě nezboří.
Rozumím, každému se nemůže líbit všechno. My jsme tuto desku sjížděli na gymplu a znáš to, čím jsi v mládí krmen a napájen, tak k tomu se většinou rád vracíš. Kdyby tenkrát někdo přitáhl například King Diamonda, tak píšu o něm.
Jsem rád, že sis recenzi přečetl a věnoval jí svůj čas.
To by bylo na dlouhou diskuzi, ale v zásadě s tebou souhlasím. Ze základní školy jsem odcházel tvrdou muzikou takřka nepolíbenej a teprve noví spolužáci mi rozšířili obzory. A to tak, že pořádně. Přes klasickou metlu typu Accept, Judas Priest, nebo Iron Maiden jsem se pomalu dopracoval k Metallice, Slayer, Bathory a potom už k všelijakejm těm “prasopalům”. Dneska z toho však nemám ve sbírce lautr nic a když už, využiju streamovací služby. Je zvláštní, čím vším si člověk za život projde. V roce 1987 bych se nad Black Sabbath, nebo Deep Purple jen pohrdavě ušklíbnul…