Člověk by čekal, že první album Black Sabbath, jež jsem slyšel, bylo jedno z těch Ozzym nazpívaných v sedmdesátých letech. Omyl. Sice jsem znal pár songů z alba Paranoid, ale první kompletní deska Sabathů, s níž jsem se seznámil, byl počin ovlivněný severskou mytologií a nazvaný Tyr. Tu přitáhl v prváku na vysoké spolužák, sice na polské pirátské kazetě, ale tenkrát jsme to opravdu neřešili. S radostným očekáváním jsme kazetu vložili do přehrávače a já jsem se nestačil divit. Tohle že jsou Black Sabbath? Kam zmizela temnota, která byla typická pro ty tři skladby, které jsem jako jediné zatím znal. A Ozzy s nimi fakt už nezpívá? No, vrtalo mi to hlavou.
Týr bojuje s Fenrirem
Ale hudba se mi kupodivu líbila, vyvolávala ve mně představy dávného středověku, čemuž ještě nahrával název alba, neboť Tyr, nebo také Týr je severský bůh války a spravedlnosti známý svou odvahou a obětavostí, například tím, že obětoval svou ruku, aby pomohl bohům spoutat vlka Fenrira. Samotná hudba nevyvolává v posluchači lehce depresivní stavy, které mohou nastat po poslechu těch klasických sedmdesátkových fošen, spíš se blíží pojetí z počátku osmdesátých let a může evokovat vzpomínky na éru, kdy za mikrofonem stál Ronnie James Dio.
Těch devět skladeb na albu působí značně soudržným dojmem. Od úvodní písně Anno Mundi až po poslední tóny závěrečné hymny Heaven in Black je posluchač udržován v permanentním napětí, monumentální plochy se střídají s typickým Iommiho riffováním a nad tím vším poletuje nádherný vokál Tonyho Martina, což bylo do té doby pro mě absolutně neznámé jméno. Trošku jsem měl problém s pátou skladbou, docela krátkou instrumentální mezihrou s názvem The Battle of Tyr, u níž jsem si dlouho říkal, že takovému názvu by slušela mnohem ryčnější muzika. No, zvykl jsem si a dnes ji vnímám jako lehké zklidnění mezi dvěma emočně náročnými částmi jedné desky.
Hudba zde prezentovaná je monumentální, mnohovrstevnatá a má dar vyvolávat představu temného středověku, období, v němž se stará náboženství střetávala s postupující christianizací a postupně s tou novou vírou svůj boj prohrávala. Nejvíc si užívám tu druhou polovinu desky, především si neustále vychutnávám ten okamžik, kdy skladba Odin’s Court plynně přechází v nádhernou píseň Valhalla, z níž ty emoce přímo tryskají. Nesmím také zapomenout na nejdelší kompozici, valivým riffem ozdobenou píseň The Sabbath Stones, která v mnohém může připomínat dřívější sabbathovskou tvorbu. Také se mi hodně líbí balada Feels Good to Me, o níž jsem se před nedávnem dočetl, že snad na albu vůbec být neměla, což by asi byla škoda.
Přiznám se, že jiná alba Black Sabbath se zpěvákem Tony Martinem jsem dál nevyhledával. Začínám si říkat, že bych to měl velice rychle napravit, možná narazím na další skvosty, jejichž poslech mým uším a mé duši přinese další nezapomenutelné hudební zážitky. A v tom je rocková hudba skvělá, pořád je co objevovat.
4,5*
Skladby:
1. Anno Mundi (6:12)
2. The Law Maker (3:55)
3. Jerusalem (4:00)
4. The Sabbath Stones (6:48)
5. The Battle of Tyr (1:09)
6. Odin’s Court (2:42)
7. Valhalla (4:43)
8. Feels Good to Me (5:44)
9. Heaven in Black (4:05)
Obsazení:
Tony Martin – lead vocals, backing vocals
Tony Iommi – guitar
Geoff Nicholls – keyboards
Neil Murray – bass
Cozy Powell – drums, percussion
Tyr
Heavy Metal, Hard Rock
I.R.S. Records
1990
9
V minulosti u mňa veľmi často prehrávaný album, ktorý mám v zbierke. Spevák Tony Martin sa mi vždy páčil, aj v iných projektoch. Tak trochu sa na jeho vklad pre Black Sabbath trestuhodne zabúda. Škoda…
Martin H, díky za recku!
Black Sabbath jsem si oblíbil už s deskou Paranoid, potom jsem si nahrál z LP Master Of Reality, tohle album dodnes miluju. Sledoval a nahrával jsem desky do Sabotage, poté začala být tvorba kapely pro mě nezajímavá. S nástupem CD jsem si koupil všechna alba do Forbidden, zajímá mě severská mytologie, tak album Tyr nemohlo chybět. Popsal si to skvěle, 13 je taky skvělé a zřejmě si ho koupím.
Tak to jsi mě mile překvapil. Myslel jsem si, že éru s Tony Martinem odzíváš jako nezajímavou.
Někdy začátkem devadesátek jsem měl alba Headless Cross a Tyr na kazetách, ale dlouho se u mě neohřála. Tenkrát mě přitahovaly extrémnější styly a tak jsem je s největší pravděpodobností přehrál nějakými prasopaly. Předmětné “Tyr” jsem od té doby snad neslyšel, tak jsem si ho pustil aspoň ze Spotify. Neříkám, že by mě svalilo na krovky, ale poslechl jsem si ho bez nějakejch zádrhelů. Akorát si z něj teda vůbec nic nepamatuju…
Martine, díky za recku. Zbrusu nová?
Jo, úplná novinka. Mám dojem, že posledních čtrnáct dní jsem nic jiného neposlouchal a tohle je výsledek.
Dobře, že píšeš. Já se o to teď ani nepokouším, jsem mrtvej Homolka. Ostatně, výsledek jsi mohl vidět v mé předcházející reakci. Doufám, že se nějak zmátořím a zase to půjde. Myslel jsem si, že s přibývajícími texty (a zkušenostmi) mi to jednou půjde téměř samo, ale ani náhodou. Spíš naopak.
Chápu. Mám to podobně. Nejvíc se děsím toho, že se začnu opakovat, což u tohoto žánru je dost možné. Navíc jak vím prd o hudební teorii, tak se snažím k tomu přistupovat spíš pocitově a stylem líbí-nelíbí, což nemusí vždy být k dobru věci.
Jeden z mála kousků z košatý diskografie Black Sabbath, kterej ve sbírce nemám. Teď poslouchám album podruhý za sebou a říkám si, proč? Měl jsem za to, že si vystačím s Headless Cross a Forbidden, ale dneska mi tohle album sedlo jak nikdy. Tož uvidíme. Dík za postrk.
Rádo se stalo. Mě se tahle deska líbí čím dál víc. K tebou jmenovaným deskám se teprve musím dostat.