CD Eclipse Records – ECL 1015  /2017/

Nahrubo mletá psychedelická fašírka, dochucená blues a prvky klasiky. Zpěvu je tady jak šafránu a když už, tak v angličtině. V italském jazyce je pouze závěrečná a obsahu alba se výrazně vzdalující Una pietra colorata…

The Trip byli jednou z mnoha anglických kapel, které v Itálii zkoušely prorazit během beatové horečky a v původní sestavě dokonce chvíli figuroval i jistej Ritchie Blackmore. Ta ovšem nevydržela dlouho a po několika rošádách se nakonec ustálila v podobě – Billy Gray (kytara, zpěv), Arvid “Wegg” Andersen (basa, zpěv), Joe Vescovi (klávesy, zpěv) a Pino Sinnone (bicí). První dva byli britové, Vescovi pocházel ze Savony a bubeník Sinnone z Turína. Z čistě britské kapely se tedy postupem času stala skupina s mezinárodním obsazením, ale působila především v Itálii a hudebními publicisty je tak řazena mezi zakladatele rychle se vzmáhajícího RPI.

Eponymní debutové album, natočené pro koncern RCA vyšlo v roce 1970 a obsahuje čtyři delší, těžkotonážní kusy a jeden pokus o singlovej hit. Muzika je to surová, neotesaná a navíc se zvukem, který neoplývá přehnanou čistotou. Troufám si tvrdit, že valná většina fanoušků s ní bude mít problém a není divu, že v porovnání s mnohem přijatelnějšími alby z let následujících (Caronte, Atlantide) úplně zapadla. Joe Vescovi byl takovým italským Emersonem, který muziku nejenom skládal, ale staral se rovněž o produkci a aranžmá. Ke kapele sice nastoupil až o něco později, ale prakticky vzápětí ji zcela ovládl a stal se jejím frontmanem a mluvčím. Není tedy divu, že vůdčím nástrojem jsou jeho výrazně zkreslené varhany, kterým zdatně sekunduje elektrická kytara Williama Graye.

Album jsem si koupil čistě ze sběratelských důvodů (chtěl jsem mít ve sbírce kompletní tvorbu The Trip ze sedmdesátých let) a chvíli trvalo, než jsem se mu dostal na kobylku. Já už jsem dneska spíš melodik, i když si občas s chutí poslechnu aj nějakej ten náklep. Ovšem i ten musí mít řád a smysl. Poslouchat Vescoviho, kterej se dobrých pět minut snaží vyloudit ze svého organu možné i nemožné mi moc smyslu nedává a první polovinu instrumentálního prologu Prologo tak holt musím zkrátka přetrpět. Jasnější obrysy to začíná dostávat teprve s nástupem kompletní kapely a závěrečné blues už je dokonce fajn. Byť netrvá ani minutu…

Téměř osm a půl minuty dlouhá Incubi je daleko lepší a Vescovi dokazuje, že toho Emersona studoval opravdu důkladně. V naléhavé, přitom členité skladbě si doslova uzurpuje posluchačovu pozornost, kterého se snaží ohromit v několika instrumentálních vsuvkách. Trefou do černého je především ta první, v chytlavém (vytleskávaném) rytmu a svižném tempu. Určitě jedno z nejlepších míst na celé desce.

Prakticky v každé skladbě na albu se objevují prvky a postupy z klasické hudby a nejvíc znát je to v ambiciózní Visioni dell’Aldilà. Ta už je prakticky čistým classical rockem, byť se v ní kapela dokázala vyhnout nějakým doslovným citacím. Chybí tomu však aspoň jeden opravdu strhující moment a tak mi těch devět minut připadá strašlivě dlouhejch. Předposlední Riflessioni je rušnou křižovatkou s tolika odbočkami a směry, až si s ní nevím rady. Slyším tady nejenom beat, blues a trochu klasiky, ale dokonce aj gospel. Mám dojem, že s něčím podobným jsem se snad ještě nesetkal a dalším zvratem budiž závěrečná Una pietra colorata. Sotva dvě a půl minuty dlouhá, melodická písnička v italštině s ambicí stát se největším šlágrem celého alba. Mě se líbí a na Spotify má bezkonkurečně nejvyšší počet přehrání, takže se jí to zřejmě povedlo.

Tady původní album končí, ovšem moje CD od pirátů Eclipse Records obsahuje hromadu bonusového materiálu navíc a začal bych singlem Fantasia/Travellin’ Soul. Ten vyšel rovněž v roce 1970 a obsahuje část soundtracku z komedie “Terzo Canale Avventura A Montecarlo”, ve které si The Trip střihli jednu z hlavních rolí. Obě skladby se opravdu povedly a na YouTube jsou k nim dokonce dostupné raritní záběry přímo ze samotného filmu. Instrumentálka s všeříkajícím názvem Bolero Blues pochází z kompilačního alba Piper 2000, vydaného labelem RCA v roce 1969 a jde tedy o vůbec nejstarší zaznamenaný snímek kapely. Za zmínku stojí ještě A strana singlu z roku 1971 se skladbou Believe In Yourself (na žádném řadovém albu ji nenajdete), ale bez toho zbytku už bych se obešel. Následující čtveřice skladeb pochází z koncertu, konaného 28. ledna 1972 v římském klubu Piper, ale jejich zvuková kvalita je opravdu žalostná. Jde spíš o dokument doby a důkaz, že na koncertních prknech kapela dokázala ztropit pořádnej kravál.

CD v klasické plastové krabce obsahuje potištěný kotouč, plus čtyřstránkový booklet s reprodukcí originálního obalu a několika fotografiemi. Po zvukové stránce to docela ujde, i když ty bonusové skladby hrajou o něco hůř. Nutno však podotknout, že pocházejí přímo z prastarých, malých desek a tak se asi nedají čekat žádné zázraky. Všechna následující alba The Trip ze sedmdesátých let mám sice raději, ale na dvě hvězdy to není, to by bylo málo. Tož za tři.

SKLADBY:
01. Prologo – 8:06
02. Incubi – 8:20
03. Visioni dell’Aldilà – 8:49
04. Riflessioni – 5:45
05. Una Pietra Colorata – 2:23

Bonus tracks:
06. Fantasia (A – side, 1970) – 3:47
07. Travellin’ Soul (B – side, 1970) – 3:46
08. Bolero Blues (“PIPER 2000” compilation LP, 1969) – 4:40
09. Believe In Yourself (A – side, 1971) – 4:29
10. Caronte I (live) – 6:40
11. Two Brothers (live) – 6:33
12. L’ultima ora e ode a J.Hendrix (live) – 11:00
13. Repent Walpurgis (live) – 5:22

NOTES:
Tracks 10 – 13 recorded live at the Piper, Rome on 28th January 1972.

SESTAVA:
Billy Gray – chitarra elettrica e vocal
Arvid “Wegg” Andersen – basso elettrico e vocal
Pino Sinnone – percussioni
Joe Vescovi – organo e vocal

Album: The Trip
Autor: The Trip
Žáner: Prog Rock
Vydavateľstvo: RCA Italiana
Rok: 1970
Formát: LP
Počet skladieb: 5
Zdroj: CD Eclipse Records – ECL 1015 /2017/