“Mám za to, že je album takmer koncepčný,” pravil v nezávazné komunikaci o předchozím povedeném titulu Som, kto som bubeník kapely Erik Kriššák, který mi opět nezištně umožnil seznámit se v předstihu s demo verzí nové nahrávky, z níž dávali Žalmani vydatně ochutnat i na jarní akci Southern rock & blues v Kolíně. Cením si toho, díky!
Hotové dílo jsem v posledních dnech slyšel nesčetněkrát, i registraci na Spotify jsem si kvůli němu vybavil. A nelituju. Bráno optikou minulého alba by se řečí dneška mohlo jednat o příběh naočkovanýho chlapíka vracejícího se z meditačního pobytu v Jordánsku, skálopevně rozhodnutýho nepřijmout už žádnou další dávku vakcíny i s rizikem, že jeho duše neskončí v nebi, ale nabere opačnej směr. Zmítán vnitřním bojem zabrousí na konspirační weby i do poradny, ale brzy pozná, že tudy cesta nevede, že to bude zase jenom na něm. Konečně se mu uleví a s čistou hlavou se ohlédne za uplynulou dvacetiletkou roubenou trablema, na který dává spolehlivě zapomenout vyvolená po jeho boku. Snadno kvůli ní ztratit hlavu, natožpak riff…
Bráno na vážnější notu, textově se i tohle album ŽBB naprosto vymyká všudypřítomné masové produkci, která je neosobní jak supermarket. A hudebně? Může to vyznít všelijak, ale nepřináší nic nového, ovšem jedním dechem dodávám zaplaťpánbů, bo nabízí z toho nejlepšího, co má rocková muzika k dispozici. S chutí a přehledem zahranou a zároveň energicky podanou hutnou southern-blues-hardrockovou směsici, která nebude mít problém obstát v souboji s časem. U mně každopádně. Je to hodně nebo málo? Je to tak.
Stejně jako že mi brzy vykrystalizovalo několik songů oblíbenějších mezi oblíbenými. Patří mezi ně výživný otvírák Petra, mistrně podaný anglický kousek Soul Can Fly, jemuž vládne maršoidní rytmus s přitažlivým vnitřním pnutím, parádní bilancující jízda ŽBB 20-21 s perlou v textu, zpěvákova upřímná zpověď v netuctové baladě Jediná a v neposlední řadě Zabudnutý riff, který má sílu těch od strýčka Tonyho. Z hlavy jen tak nevymizí a navíc by snad byl i příhodnějším názvem celého alba, s tím soustruhem se úplně ztotožnit nedokážu. Buď mi něco nedošlo nebo faktor čtvrtstoletí stráveného v kolbence (může i souviset :-). Ale co už, hlavně že obal oproti svému předchůdci ušel drahný kus cesty ke koukatelnosti.
Je to tak, uši nelžou. Žalman Brothers Band znovu dokázali natočit poctivé album, z kterého chuť do společného hraní a plnotučného sólování přímo sálá. Že navíc hladí staromilcovu duši, je nezanedbatelnou přidanou hodnotou.
PS: Jedinou nečekaností budiž celková stopáž alba, ve finále ještě nastavená o remake Cesty. Osobně bych vyslyšel rčení, že i dobrého míň může být víc. Sice riskuju, že při střetu dostanu místo drinku dle vlastního výběru pár facek, ale řešení jak docílit časovýho ideálu kolem 42 minut mám po ruce. Trojice odložených skladeb by potom tvořila vítaný základ příštího alba, na který se těším už teď.
SKLADBY:
01. Petra 4:39
02. Zapadnúť 6:29
03. Soul Can Fly 7:17
04. Bohurovní 4:47
05. Konšpirácia(?) 5:06
06. Je mi fajn 5:21
07. ŽBB 20-21 7:02
08. Jediná 4:38
09. Zabudnutý riff 6:59
10. Cesta (akustická verzia) 5:30
Hudba: Žalman Brothers Band
Texty: Martin Výboch (1,4, 5, 6, 7, 8, 10) a Erik Kriššák (2, 3), Zabudnutý riff (9) společně
Zvuk, mix a mastering: Martin Výboch
Foto na obale: Martin Varga
Obal: Ján Molnár
SESTAVA:
Martin Výboch – kytara, ak. kytara (10), zpěv
Martin Varga – kytara, ak. kytara (10)
Peter Žalman – baskytara
Erik Kriššák – bicí
Od roztočeného sústruhu
Southern rock
Žalman Brothers Band
2021
10
Spotify
Skvelá recka, opäť som si album vychutnal…
Borek, díky!
Prirovnanie strýček Tony je skoro až neúctivé…. To by som radšej použil prirovnanie mesiáš Tony Birminghamský 😀 čo sa týka dĺžky tiež ma to prekvapilo a byť v takej situácií, pridal by som zo dve skladby a bol by dvojalbum 🙂 Ale na druhej strane presne viem aké stresujúce je nahrávanie na vlastnú päsť keď je človek “iba” laik-nadšenec.
Rado sa stalo, v mene kapely ďakujem za prekvapivo rýchlu recenziu. Sme radi, že sa album páči.
Čo sa týka fyzických hrozieb v priamom strete, nemusíš sa báť, za názory na našu muziku sme ešte nikdy nikoho neohrozili, vážime si každý úprimný pohľad na vec. K trvaniu mám pomerne jednoduché vysvetlenie, v kadencii jeden album za šesť rokov nám hodina hudby neprišla zasa tak veľa. Hlavne sme chceli dať našim fanúšikom na stôl čo najviac z toho, čo máme v kuchyni. K tomu patrí aj ten experiment s akustickou Cestou, pri súčasnom trende (ne)hrania v podnikoch je akustický set pomaly nutnosť. Tak nech viete, čo vás asi čaká (tu je diabolský smiech). Ale ako vravím, individuálne preferencie poslucháčov a naše zámery sú dve rozdielne veci, nič proti tomu.
Osobne mi je trocha ľúto, že sme materiál nemohli viac vyhrať na koncertoch, pretože tam často skúšame rôzne improvizácie a okamžité nápady, vidíme, čo funguje a čo nie, takto sme predsa len hrali iba sami pre seba, bez reakcií publika a bez neustáleho hudobného prežívania, tak som sa obával, že to môže ovplyvniť celkový ráz skladieb. Som rád, že to dopadlo takto.
K obalu len toľko, že je tam skrytý taký interný fór, v kontraste s profi štúdiami tu v popredí visia slúchadlá za 20 eur.
Ešte raz vďaka, že si si nenechal svoj pohľad pre seba, na tohtoročnom ročníku Southern a blues rockového festivalu v Kolíne má vystúpiť veľké meno z USA (je v jednaní), tak tajne dúfam, že to bude Molly Hatchet a uvidíme sa.