CD Mellow Records – MMP 201 /1994/
Italský skladatel a zpěvák Pierpaolo Bibbò se narodil v roce 1954 v Cagliari na Sardinii a podle dostupných informací natočil čtyři sólová alba. Ke mě se zatoulal jeho debut Diapason, z roku 1980 a tak si ho pojďme v krátkosti představit…
Album se nahrávalo od května, do prosince 1979 a vyšlo následujícího roku u malého lokálního labelu La Strega Records. Většinu materiálu Bibbò zaznamenal ve svém improvizovaném domácím studiu, jen bicí s klavírními party se natáčely ve studiích La Strega. Hudbu a texty si Bibbò napsal sám, sám album nahrával i aranžoval, jen s produkcí mu pomohl ještě Marcello Mazzella.
Koncepční, symphonic rockové album Diapason je rozdělené na dva party. První stranu původního vinylu vyplnil part 1 – Espansione, druhou part 2 – Contrazione. Obě části obsahují po čtyřech skladbách, které v některých mezerách spojují ruchy z nahrávacího studia. Jedna ze skladeb je instrumentální (Contaminazione), zbytek s vokály v italštině. Ty sice nejsou ničím výjimečné, ale určitě neruší. Kytary, basu a některé klapky nahrál Bibbò, další klávesové nástroje Adriano De Murtas, bicí Franco Medas a ve dvou skladbách jsou slyšet ještě housle se šprajcnou.
Po hudební stránce jde o atmosférickej symphonic prog s měkčím zvukem, množstvím akustických kytar a hustou klávesovou polevou. Elektrické kytary mňoukají, kvákají, nebo sténají v táhlých sólech s rozostřeným (fuzzy) zvukem, ale kupředu se to sune hrozně klopotně a zvolna. Celá první strana desky se vleče, jak stoletá válka a s výjimkou melodie písničky Incantautore neobsahuje snad jedinej zapamatování hodnej moment.
Druhá strana desky se mi zdá být lepší té první. Je ve svižnějším tempu a ambiciózní, téměř deset minut dlouhá La macchina del tempo je určitě nejlepším kusem celé kolekce, ale pořád se mi to zdá nějak málo a nemůžu se zbavit dojmu, že tomu něco chybí. Víc vzruchu, hudebních zvratů, nebo melodie, kterou bych nedokázal vypudit z hlavy. Trochu mi to připomnělo album Storia mai scritta (1975) krajana Enza Capuana, ale to byl větší formát…
Nejzajímavější na celé desce je skutečnost, že vyšla v době, která téhle hudbě vůbec nepřála a sám nevím, co si od ní autor vlastně sliboval. Na dobu svého vzniku zní opravdu zastarale a s podporou – nepodporou malé, lokální společnosti nemohl pomýšlet na nějakej významnější úspěch. Dneska je z alba polozapomenutá rarita (prodalo se asi 1500 kusů), která se nedočkala jediné reedice a sběratelům nezbyde nic jiného, než se po bazarech a aukcích pídit po originálním výlisku z roku 1980. Sehnat (např. na discogs) se sice dá, ale levnej není.
Práva na album naštěstí koupil nezávislý label Mellow Records, který ho v roce 1994 vydal na CD. Je jediným svého druhu a dnes už je z něj taky pěkná vzácnost, na discogs by byl v současné době k mání jedinej kus. Klasická, plastová krabka obsahuje kromě kotouče ještě osmistránkový booklet s kredity, texty a jednou velkoformátovou čb fotografií. Zvuk desky je dobrý a odpovídá tehdejším možnostem, vydání z roku 1994 nemůže v žádném případě trpět dynamickou kompresí. Na Spotify album Diapason není, na YouTube by se pár odkazů našlo, ale pokud nemáte předplatné a nechcete se trápit s reklamami, doporučuji bandcamp kanál labelu Mellow Records. Tam se dá poslechnout celé a ve slušné kvalitě k tomu.
Pierpaolo Bibbò je zkrátka samorost a svéráz, kterej si to dělá po svém bez ohledu na hudební trendy. V osmdesátých letech dokončil stavbu vlastního nahrávacího studia, které pojmenoval podle svého dlouhohrajícího debutu, tedy “Diapason”. Práce pro ostatní ho zřejmě dokázala slušně uživit a do hudebního kolotoče se tak vrátil až albem Genemesi z roku 2012. O šest let později vydal svou třetí velkou desku Via Lattea a ta, zatím poslední se jmenuje Razza umana a na trhu se objevila v roce 2021. Jen dodám, že všechna tři alba vyšla u italského labelu M.P. Records.
Nebudu si nic nalhávat, ale v případě téhle desky to na víc, jak na dvě a půl hvězdičky prostě neslyším. Ze Spotify jsem si dvakrát pustil “comebackové” album Genemesi a to mi přišlo daleko zajímavější. A zábavnější.
SKLADBY:
Espansione
1. Cercando una terra fantastica – 05:18
2. Contaminazione – 03:40
3. Incantautore – 03:47
4. …e dalle mie macerie… – 07:51
Contrazione
5. La macchina del tempo – 09:37
6. Suoni, echi, voci – 03:44
7. Possessori della mente – 02:54
8. Incantautore (reprise) – 04:17
SESTAVA:
Pierpaolo Bibbò – chit. basso, chit. elettrica, chit. 12 corde, sintetizzatore, voci
Adriano De Murtas – organo, sint. Solina, pianoforte, piano elettrico
Franco Medas – batteria e percussioni
Giacomo Medas – violino in “Incantautore”
Antonello Severino – flauto traverso in “…e dalle mie macerie…”
Diapason
Prog Rock
La Strega Records
1980
LP
8
CD Mellow Records – MMP 201 /1994/
Ciao Snake,
Jasné, hviezdičky akceptujem… len som chcel povedať že mne sa tá LP celkom páči… ale pri mojom vzťahu k RPI mám problém dať menej ako 3 akejkoľvek doske… 🙂
No čo sa týka zvuku – práve som si to pustil, mám výlisok čo hrá absolútne bez lupancov a je v podstate nehraný. Zvuk sa mi nezdá zlý, aj keď je pravda, že je tie klávesy hrajú trošku s tendenciou k nintendu… 🙂 ale fakt to nepôsobí rušivo a na zvuk sa nesťažujem. Možno na merači by bolo vidno straty niektorých frekvencií, ale ja to fakt nejak extra nepociťujem… mám to ešte v aute na mp3, tak ale na aparatúre a z LP to hrá 100x lepšie ako v aute… ale samozrejme porovnávam neporovnateľné…
Mám týchto “osamelých” umelcov z RPI ĉo vydali sólovky celkom rád, napr. Capuano, Testa… ale môj favorit je Gianni d’Erico a jeho jediné LP z 1976.
Zdar, děkuju za odpověď. Úplně tě chápu, zachovat si při tom psaní (a následném hodnocení) aspoň trochu nadhledu je občas docela těžký a taky už jsem párkrát přimhouřil očko. Kór, když píšeš o muzice, kterou máš rád. Na druhou stranu musím dodat, že samotné hvězdičky už pro mě nejsou tak důležité, jako dřív. Podstatnějším je samotné sdělení. Píšeš, že RPI miluješ a nešel bys pod tři, ale nakonec bychom možná pár titulů našli (mrkající smajlík). Že se to s blížícím se koncem sedmdesátých let ubíralo do kopru víme oba, ale nezaujalo mě ani pár desek staršího data. Např. Notte (1974) od Tonyho Cicca. Z jiného soudku jsou desky Ys (1972) od Il balletto di bronzo, Melos (1973) skupiny Cervello, nebo Sun supreme (1974) od Ibis, kterým se nemůžu dostat na kobylku pro jejich sebe požírající komplikovanost.
Enza Capuana samozřejmě znám, tu jeho desku jsem tady recenzoval. Album Una vita una balena bianca e altre cose (1977) Stefana Testy jsem se pokoušel kdysi získat, ale prodejce chtěl za to CD strašnej balík a to jsem odmítl. Zas tolik mě ten hudební obsah nenadchnul, ovšem o Giannim d’Erico slyším prvně. Zkusím si ho najít a poslechnout.
Přikládám odkaz na ten uvedený rozhovor, Pierpaolo v něm uvádí spoustu zajímavých podrobností a mohlo by tě to zajímat http://www.arlequins.it/pagine/articoli/corpointerviste.asp?chi=224
Pochválen buď google překladač.
Ahoj Snake, no spomenul som si na jednu dosku čo je asi za 1 hviezdu: Dedalus – Materiale per tre esecutori e nastro magnetico. To je fakt náklad…
Inak Ys sa pravidelne umiestnuje vysoko v rebrickoch RPI ale tiez mam s nou trochu problem…
Ako dopadol test Gianni D’Errica?
Jo, zrovna tohle album je i na Spotify (mají tam jen špatnej letopočet), tak jsem ho prubnul. Na mě už trochu přeslazené, ale dobré písničky se tam najdou. Např. osmá “Sognando Rosanna”. Nicméně, úplně k RPI bych to asi neřadil. Podobně, jako jediné album kapely The Juniors.
Jasné, myslel som že Ti môže trošku vadiť presladenosť…
Ale sú to fajn skladby s dobrou atmosférou. Musím mať na to náladu, nedokážen ho počúvať kedykoľvek.
Tiež si myslím že radiť ho RPI je trošku problematické, ale keď to tak vidí Augusto Croce tak mu budem veriť 🙂
Ahoj Snake, mne sa doska celkom páči. Určite by som dal min. 3 stars. Vzhľadom k roku vydania je jasné, že takáto hudba nemohla byť komerčne úspešná, a preto si ju ešte viac cením.
Ciao, amico mio. S těmi hvězdičkami je to všelijaký, už jsme tady o tom v minulosti s ostatními párkrát diskutovali. Hudba není sportovní disciplína, nedá se objektivně změřit a ty hranice máme holt nastavený každej jinak. Konkrétně v tomhle případě jsem se snažil oprostit od všech vedlejších okolností a hodnotil pouze hudbu. To, jak na mě působí a ty tři se mi zdály už moc. Album mám ve sbírce asi tři roky a nedokázalo mě oslovit tak, abych se k němu nějak častěji vracel. Z recenzentských důvodů jsem si ho během posledního týdne poslechl asi pětkrát a na svém hodnocení bych nic neměnil. Za tři slyším např. Canto di primavera (1979) od Banco, nebo nedávno recenzované album Un biglietto del tram (1975) kapely Stormy Six a ty mě bavěj o dost víc. Nicméně, je to raritka a mám z ní radost.
Ty máš ve sbírce i v tomhle případě původní vinyl z roku 1980? A jak ti hraje? Potom, co jsem tu recku dopsal jsem hledal nějaké fotky a narazil na zajímavej rozhovor přímo s Pierpaolem Bibbò, akorát už se mi nechtělo ji znovu přepisovat. Ten chválil CD reedici od Melow Rec, že hraje daleko lépe, než originální LP. Tehdy se jim pokazilo něco při výrobě a některé frekvence tak úplně zanikly. Originální master už je sice rovněž v trapu, ale měl doma v šuplíku ještě nějaké pásy s kopiemi. Zrovna si tu desku opět pouštím a musím uznat, že po zvukové stránce jí nemám absolutně co vytknout.