Pink Floyd v branách vzpomínání

Právě poslouchám první bezwatersovskou desku Pink Floyd A Momentary Lapse of Reason a zvolna při tom špekuluju nad termínem licenčního vydání u Supraphonu. Bez odkladu jsem tehdy investoval 120 Kčs a vsadil bych, že bylo právě v rozpuku jaro hektického revolučního roku. Každopádně mě zaujala nejen muzika, ale i závěrečná poznámka v průvodním textu Jiřího Černého: “V sezóně 1987-88 objeli Pink Floyd se svým novým programem kus světa včetně střední Evropy. Nač nepřiznat, že i já bych to rád viděl, třeba na Strahově.”
Nedokázal jsem si to tenkrát představit, stejně jako nesvedu zapomenout na 7. září 1994…

Slušná znalost kompletní diskografie kapely, obstojné vědomosti o její historii, lupen za zvýhodněnou předprodejní cenu a nádavkem čtyři roky stará osobní zkušenost s účastí na akci podobného rozsahu (Rolling Stones), to byla základní výbava, s níž jsem v den D vyrazil ke spartakiádnímu megastadionu, jehož brány se měly původně otevřít už ve dvě. Pořádající agentura MediaWorld s nulovou zkušeností z branže ale nakonec dobu vstupu posunula na šestou večerní, doraz jsme tedy naplánovali mezi, tj. ve čtyři. A za ty dvě hodiny postávání před jedním z nemnoha připravených vlezů narostla částka, za kterou by se dal lístek zpeněžit, z tisícovky na tři. Sny ale nejsou na prodej.

Čekání na ploše tak tři čtyři desítky metrů od gigantického pódia, jemuž dominovala obrovská oblouková konstrukce s kruhovým plátnem, jsem si zpestřil pobytem v nekonečné frontě na pivo u jednoho ze dvou (!?) stánků, které byly na místě k dispozici. Však bylo prodáno jen něco přes sto tisíc vstupenek…
Dalším rozptýlením byl přelet reklamní vzducholodě televize Nova, která ve svých zprávách přinese strhující reportáž z místa: “Velkolepá show užívá různé lejzrové, eeh… například zařízení, které je schopno rozbít eee… prý atom.”
Ale to už se stmívalo a snad i pršelo, déšť jsem toho večera ale nevnímal. Jen pomalu ubíhající čas, který od půl deváté pomáhala ukrajovat směsice reprodukovaných přírodních zvuků. A jako dneska si vybavím, jak při pohledu na hodinky říkám svýmu staršímu bráchovi, který mě do světa rockové muziky kdysi nasměroval: “Ty vole, umíš si představit, že za pět minut tady začnou hrát Floydi?” A snad jsem ho i obejmul.
Ohledně startu samotného se tvrdošíjně rozcházím s řadou dalších pamětníků i publicistů a (do)žiju s přesvědčením, že první tóny Shine On You Crazy Diamond zazněly přesně ve 21:01. A od tý doby si taky na každým dalším koncertě při obligátním dvaceti a víceminutovém zpoždění neodpustím podotknout: “Když mohli začít hrát včas Pink Floyd, měl by to udělat každej.”

O průběhu nezapomenutelného večera tehdy referoval snad všechen dobový tisk, několik reportů jsem uložil ke vstupence do svého archivu.
Od Honzy Dědka z Rock & Popu, který se v prvním poločase občas nudil a trápil s počasím, aby si to nakonec přeci jen užil a svoje psaní uzavřel hláškou: “Teď už bych chtěl vidět jen Beatles a Led Zeppelin a pak se můžu na celou hudbu vy….”.
Od Jana Petrička z Rock reportu, který hned v úvodu psal o “třech hodinách velkolepé podívané spojené s poslechem božského soundu kapely, která dávno překročila hranice běžné rockové zábavy a stala se multimediálním fenoménem” a v závěru shrnul pocity většiny zúčastněných v jediné větě: “Jsem šťastný, že jsem tam byl.”
Od Miloše Skalky z Dobrého večerníku, který mi vyrazil dech, když do svého textu zakomponoval i jednu vlastní letitou zkušenost: “…nikomu ta sprška nevadila, protože současně z duhového půlkruhového pódia s oválem projekčního plátna pršela ta nejkrásnější rocková nádhera, jakou si jen člověk umí představit. Něco podobného jsem zažil snad jen před pětadvaceti lety za mořem ve Woodstocku, kde nás déšť také nijak nešetřil.”

A svoje si ke koncertu Pink Floyd řekli i jejich tuzemští kolegové.
Michal Prokop, t. č. náměstek ministra kultury: “Nádhera. S touhle muzikou jsem vyrůstal. Kdybych se nepřišel podívat, do konce života bych si to vyčítal.”
Michal Pavlíček: “Pink Floyd pro mě představují rockové mysterium. Krásu, s jakou se člověk potká párkrát za život. A Gilmourova kytara? Mimo veškeré kategorie.”
Nebo rozhozená Bára Basiková: “… pršelo, byla zima, bláto, tlačenice – zoufalost. Nikdo nevěděl, kam se nacpat, ale zdálo se, že všichni chtějí být všude. Několikrát jsem upadla, několikrát dostala loktem, několikrát jsem v davu ztratila směr, takže jsem se nakonec ocitla na úplně jiné straně, než kam jsem měla původně namířeno.” Ale i u ní se nakonec všechno v dobré obrátilo: “Najednou stačilo tak málo – aby začal koncert! A náhle všude pohoda, spokojenost, dojetí a naštěstí všichni zdrávi.”

Křečovitě proti proudu se tak nesl snad jedině článek v exsvazáckém časopise Mladý svět, v němž vedoucí kulturní rubriky Andrej Halada blábolil cosi o ztracené atmosféře, absenci originality a svůj výlev korunoval příměrem: “Videoklipy, které se promítaly na kulaté plátno nad pódiem, nepatřily k excelentním. Poněkud ztěžklá symbolika ve stylu artrocku 70. let nebyla na úrovni invenční a moderní “laterny magiky”, kterou se loni prezentovali Depeche Mode.”

Pravda, vlastně nemůžu soudit, bo na koncertě Depeche Mode jsem nikdy nebyl. Ale 7. září 1994 jsem na Strahově zažil vystoupení Pink Floyd. A slyšel je hrát Sydovu Astronomy Domine. A Ricka Wrighta při Great Gig in the Sky. A sólo Davida Gilmoura v Comfortably Numb. A 120 tisíc lidí zpívat Wish You Were Here. A bylo mi třicet. A ano, ten zážitek si vezmu do hrobu.

SETLIST:
Shine On You Crazy Diamond (Wish You Were Here, 1975)
Learning to Fly (A Momentary Lapse of Reason, 1987)
What Do You Want From Me (The Division Bell, 1994)
On the Turning Away (A Momentary Lapse of Reason, 1987)
Take It Back (The Division Bell, 1994)
A Great Day for Freedom (The Division Bell, 1994)
Sorrow (A Momentary Lapse of Reason, 1987)
Coming Back to Life (The Division Bell, 1994)
One of These Days (Meddle, 1971)
+
Astronomy Domine (The Piper at the Gates of Dawn, 1967)
Breathe (The Dark Side of the Moon, 1973)
Time (The Dark Side of the Moon, 1973)
Breathe (Reprise) (The Dark Side of the Moon, 1973)
High Hopes (The Division Bell, 1994)
The Great Gig in the Sky (The Dark Side of the Moon, 1973)
Wish You Were Here (Wish You Were Here, 1975)
Us and Them (The Dark Side of the Moon, 1973)
Money (The Dark Side of the Moon, 1973)
Another Brick in the Wall, Part 2 (The Wall, 1979)
Comfortably Numb (The Wall, 1979)
&
Hey You (The Wall, 1979)
Run Like Hell (The Wall, 1979)

SESTAVA:
David Gilmour – kytara, zpěv, lap steel kytara
Rick Wright – klávesy, zpěv, doprovodný zpěv
Nick Mason – bicí, perkuse
&
Guy Pratt – baskytara
Jon Carin – klávesy
Gary Wallis – perkuse
Tim Renwick – kytara
Dick Parry – saxofon
Sam Brown – doprovodný zpěv
Claudia Fontaine – doprovodný zpěv
Durga McBroom – doprovodný zpěv

9 názorov na “Pink Floyd v branách vzpomínání”

  1. Nebol som, ale klobúk dole – pred skupinou i autorom!…
    Vrátilo ma to do minulosti a po dlhom čase som si vychutnal albumy The Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here, Animals a The Wall.
    Bodaj by tento report nakopol ďalších pamätníkov, ktorí by zaspomínali na podobné akcie, či už doma alebo v cudzine…
    …Borek, díky!

  2. V Prahe som nebol, ale 19.8.1994 som bol na Viedenskom letisku. Mal som pätnásť a bol to môj tretí naozaj veľký koncert v živote (Ten Years After v 1991-om a Chuck Berry v 1993 -om, oboje v Bratislave a okolí ). Nikdy som Pink Floyd nijako zvlášť nepočúval, ale poznal som pár skladieb a High Hopes videoklip som miloval. Zrazu nám jeden známy venoval dva lístky, už ani neviem, prečo nemohol ísť. A tak sme s otcom vyrazili. A bol to jeden z najsilnejších zážitkov môjho života. Tak čistý a kvalitný zvuk som už na žiadnom koncerte nepočul. Laserová šou cez celú oblohu nemala a nemá konkurenciu. Skrátka, bolo to úžasné. Vtedy som ešte netušil, že je to vlastne jedna z posledných možností vidieť a počuť Pink Floyd naživo. Som rád, že sa mi to pošťastilo.

  3. Když si to čtu, chce se mi dojetím až brečet. Ze srdce děkuji za báječný vzpomínkový report, udělal mi velikananánskou radost. (možná i proto, že pro mne navždy zůstane Division Bell nejlepším albem Pink Floyd 🙂

  4. Na koncertě jsem na rozdíl od bratra nebyl. Pro mě koncert Pink Floyd v roce 1994 měl dvacet let zpoždění, to co na Strahově hrálo nebyla ta kapela, kterou jsem na počátku sedmdesátých let obdivoval. Ten report je dokonalý a když jej čtu, tak mě trochu mrzí, že jsem tehdy nejel. Borku díky za pěkné čtení, už to nenapravím, protože Pink Floyd nejspíš nepřijedou. Na Rádiu Beat taky vzpomínají, protože kdykoliv jsem vyrazil (4x) se psem do lesa tak hráli Pink Floyd.

  5. Jel jsem bez lístku, podobně na jako mnoho podobných akcí. Dav u jedné brány to vyřešil rychle. Rozlomil řetěz a všichni jsme byli uvnitř. Líbil se mi kvadrofonní zvuk. Na podium jsem moc přes deštníky neviděl, ale stálo to za to.

  6. Já tam byl tenkrát taky, ale moje vzpomínky na koncert už jsou značně vybledlé. Tehdy jsme tam byli s partou lidí, všichni ve věku kolem dvaceti let. Dneska bych to prožíval mnohem intenzivněji. Vzpomínám si na fanoušky z celé Evropy, kteří za lístky nabízeli neuvěřitelný částky a pak taky na samotnej vstup. Dav lidí mě vcucnul a vtáhnul dovnitř, takže jsem vlastně žádnou vstupenku ani nepotřeboval. Dodnes bych ji snad měl mít – nepoškozenou – někde schovanou.

Pridaj komentár