Všetky príspevky od Cossack

RORY GALLAGHER – Deuce, 1971

Druhá Roryho sólovka je vynikající! (Podobně jako ta první, třetí, čtvrtá, šestá, sedmá, osmá i devátá… Pátá je o malinko slabší než zbytek, ale taky dost dobrá.) Za svou zálibu v hudbě tohoto skvělého bluesmana vděčím do značné míry Hejkalovým glorifikacím všech jeho „nejlepších nahrávek“ (a ty uvozovky jsou tam vlastně zbytečné). Díky, Hejkale, díky, Rory Gallaghere!

P. S.
Chtěl jsem přidat tuto verzi úvodní skladby „Used To Be“ z alba „Deuce“, ale nějak se nezadařilo (tak zkuste na YouTube zadat sami):
https://www.youtube.com/watch?v=HC8ZXv7yQvA

THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN – The Crazy World Of Arthur Brown, 1968

Výborná psychedelie v podání anglické party „šílenců“ v čele se zpěvákem Arthurem Brownem, dnes už osmasedmdesátiletým, a s hitem „Fire“, jehož pódiová prezentace je nezapomenutelná (stejně jako neuvěřitelná a bláznivá současně)…
Neměla by být opomenuta ani účast dalších velikánů v kapele The Crazy World Of Arthur Brown, a tím byl od počátku klávesista Vincent Crane (právě on s Brownem mají na svědomí zmíněný hit „Fire“), později také bubeník Carl Palmer (roku 1969 vystřídal původního bubeníka Drachena Theakera), kteří spolu potom, po odchodu v létě 1969, založili Atomic Rooster; po vydání eponymního debutu v roce 1970 ale Palmer skupinu opustil, aby pak vznikla další legenda Emerson, Lake & Palmer, ovšem to už jsme od The Crazy World Of Arthur Brown docela daleko…

BILLY F GIBBONS – The Big Bad Blues, 2018

Billyho druhá sólovka z roku 2018 se mi líbí o něco víc, než ta předešlá z roku 2015, ačkoliv ani ta není vůbec špatná… Na „The Big Bad Blues“ ale latinskoamerické vlivy nahrávky „Perfectamundo“ ustoupily výrazně těm bluesrockovým, takže by asi nikoho nepohoršilo, kdyby bývala deska vyšla pod hlavičkou ZZ Top
Protože se na ní ale z tria „fousáčů“ podílel jen Billy Gibbons, nestalo se tak.
Podstatné však je, že nahrávka existuje a přináší jedenáct skvělých skladeb; jižanský blues rock jak má být!

METALLICA – Load, 1996

Když nepočítám předělávky „Garage Inc.“, vydané v 98. roce, je „Load“ poslední album, které mám rád celé a bez výhrad. Sice už se začalo trochu „smrákat“, ale přes různé novoty a vlivy odjinud (přitom Alice In Chains je má oblíbená kapela), prosvítá tu ještě pořád ta stará dobrá Metallica

ANTHRAX – State Of Euphoria, 1988

Jedni z „velké“ thrashmetalové čtyřky, zábavní Anthrax, a cover „Antisocial“ ze čtvrté studiovky „State Of Euphoria“, původně od francouzských Trust
Jejich novější věci (z tohoto milénia) už mě tolik neberou, poslední album jsem si dokonce ještě ani neposlechl (a to vyšlo v roce 2016), ale v minulém tisíciletí mě bavili moc a rád si ty nahrávky poslechnu i teď.

MIKE OLDFIELD – Crises, 1983

Osmé studiové album „Crisis“ multiinstrumentalisty Michaela Gordona Oldfielda mám rád, i když šlo o výrazný odklon od ryzího progresivního rocku prvních alb k pop-rocku až popu…
Nevadí mi ani tolik omílaná píseň „Moonlight Shadow“, na niž mají mnozí posluchači vyloženou alergii.

ALANNAH MYLES – Alannah Myles, 1989

Debut tehdy třicetileté kanadské zpěvačky Alannah Myles (vlastním jménem Alannah Byles) se povedl… Nabídl skvěle vyváženou směs rocku, popu a blues, takže není divu, že byl tak úspěšný. Asi nejzdařilejší skladba alba „Black Velvet“ se oprávněně stala celosvětovým hitem, na desce se ale nachází i další kvalitní věci. (Další nahrávky už tak dobré, a tedy ani tak úspěšné, nebyly…)

WOLF HOFFMANN – Headbangers Symphony, 2016

Po kapele Accept zůstanu u jejich dlouholetého kytaristy, jímž je  Wolf Hoffmann (je ve skupině od roku 1976 a dnes už je jediným původním členem), a pustím si jeho druhou sólovku kytarových „předělávek“ autorů klasické hudby „Headbangers Symphony“
(Když je chuť na klasiku i tvrdou kytaru současně, je tohle ideální volba.)

ACCEPT – Blind Rage, 2014

Udovu éru“ mám u Accept nejraději, a to platí také pro dvě ze tří „comebackových“ alb, „Objection Overruled“ (1993) a „Death Row“ (1994), ovšem vzkříšení kapely s příchodem „křiklouna“ Marka Tornilla v roce 2009 jsem celkem uvítal… Některé nahrávky za svými předchůdci vůbec nezaostávají, při nesoustředěném poslechu nebo nedobré znalosti skupiny jsou občas oba zpěváci dokonce zaměnitelní. Asi nejraději mám z počinů nazpívaných Markem Tornillem album „Blind Rage“, tak jsem si jej pořídil na vinylu (tedy dvou)…

DOWN – IV (Part 1 of IV), 2012

Jižanští metalisté Down hrají velice zajímavou směs sludge metalu, stoner rocku a dalších stylů, mnohých značně zakořeněných v 70. letech. Krome ex-zpěváka Pantery, Phila Anselma, v kapele působí kytarista Pepper Keenan (Corrosion Of Conformity), další kytarista Kirk Windstein (Crowbar), baskytarista Pat Bruders (Saint Vitus) a bubeník Jimmy Bower (kytarista(!) Eyehategod), ale sestava se od roku 1991, kdy kapela vznikla, trochu měnila (někteří členové odcházeli a pak se zase vraceli, jiní je v mezičase zastoupili)…

Po tomto EP vyšlo ještě druhé (Part 2 of IV) v roce 2014 a potom už nic. Teď skupina „pauzíruje“, ale vzhledem k aktivitám v jiných spolcích její členové rozhodně nezahálejí, a pevně věřím, že se dříve či později zbývajících 2 částí dočkám(e)…

SATYRICON – Satyricon, 2013

Eponymní osmé album norských „blekařů“ Satyricon se nesetkalo u spousty fandů skupiny s pochopením; byl mu vyčítán např. odklon od black metalu (ale k tomu došlo už asi o 3–4 alba dříve), komerčnost apod. Na druhou stranu, jak už to bývá, upoutala skupina pozornost  těch, kteří by o ni v raných dobách její existence jistě zájem neměli…

Za sebe můžu říct, že o špatnou nahrávku nejde (i když už měla kapela několik lepších). Co možná bylo také mnohým „trnem v oku“, je píseň „Phoenix“, kterou na albu nazpíval svým „čistým“ hlasem populární norský rockový zpěvák Sivert Høyem.
Mám rád jak tuto skladbu, tak celou (zatím) předposlední nahrávku Satyricon.