Celé to údajně spískal textař a producent Giulio Rapetti (známý především pod pseudonymem Mogol) s vydatnou pomocí labelu Numero Uno a dlužno dodat, že termín “supergroup” je v tomhle případě skutečně namístě, protože se tu sešly skutečné osobnosti z renomovaných skupin. Kytarista a zpěvák Alberto Radius spolu s hráčem na klávesové nástroje Gabriele Lorenzim působili v kapele Formula 3, baskytarista Bob Callero nahrál debuty progresivistů Osage Tribe a Duello Madre, kytarista Mario Lavezzi se proslavil s beatovou legendou I Camaleonti a podobné je to i s bubeníkem Gianni Dall’Agliem, kterej zakládal legendární I Ribelli. Posledním, který ve výčtu chybí je klávesista a skladatel Vince Tempera ze skupiny The Pleasure Machine, podepsanej pod aranžmá kultovního alba Terra in bocca – Poesia di un delitto (1971) “obříků” I Giganti.

Zkrátka, co jméno to pojem, ovšem jak už nás historie párkrát poučila, nemusí to vždycky znamenat hned něco extra. Připomněl bych aspoň krátkodobej projekt Samadhi (1974), nebo téhož roku natočené (ovšem nevydané) album skupiny Crystals. Těm se ta očekávání do nich vložená naplnit nepodařilo, ale s Il Volo je to přece jen o něčem jiném. Jejich alba vyšla kromě Itálie hned v několika dalších zemích (Španělsko, Kanada, Venezuela, Japonsko, Německo), ve vysokých nákladech a následně se dočkala i celé řady reedic. Nezanedbatelnou skutečností jsou i velmi dobré známky, které sbírají na hudebních fórech. Debut se např. na discogs, nebo na amazonu může pochlubit hodnocením 4,1 a na ProgArchives vyfasoval jen o něco málo slabších 3,84.

Album Il Volo má italsky standardních 33 minut a obsahuje osm skladeb. Texty napsal Mogol, o hudbu se podělili členové kapely a je to muzika vypilovaná do nejmenšího detailu. Ty zkušenosti nasbírané v předcházejících projektech jsou prostě znát. Kapele se podařilo skloubit jistou “líbivost” s hráčskou virtuozitou a posluchačský zážitek je navíc umocněn prvotřídní produkcí s křišťálově čistým zvukem.

Je to melodickej prog rock, se střídmým využitím prvků jazzu a funky. Naštěstí je jich opravdu tak akorát a k fusion má tahle hudba pořád ještě na míle daleko. I když, jedna jazzrocková nakládačka by se tady přece jenom našla, šestá La canzone del nostro tempo. Většinou bývám z toho krupobití tónů malinko nesvůj, ale přestát mi ho pomáhá krásné, symfonické intermezzo. Mám holt raději písničky melodičtějšího střihu a oblíbil jsem si hned první Come una zanzara. Než se rozjede, trvá to skoro minutu, ale pak se začnou dít věci. Spojení symphonic rocku s funky nemá chybu a nakažlivě chytlavej, pumpující rytmus by rozhejbal i mrtvolu. Například mě. Jemné vokály jsou vysokým falzetem, ovšem v závěru skladby se ozve i odněkud povědomej hlubokej hlas a tipoval bych Alberta Radiuse, kterého mám naposlouchaného z desek Formula Tre.

Zkrátka a dobře, první skladba je bezva, ovšem následující La mia rivoluzione není o nic horší. Muziku složil Radius a řekl bych, že tu i zpívá, ale všímám si především rytmicky dokonalé a brutálně vyčnívající baskytary Boba Callera. Mimochodem, ten jedinej byl pod smlouvou u jiného vydavatele a tak desku nahrával raději inkognito. Uvnitř obalu je vyfocenej zezadu a pod pseudonymem – bo přezdívkou – Olov.

Po dvou rytmicky výrazných skladbách je tady změna v podobě pomalé, symphonic rockové křehule Il calore umano, s minimem vokálů a výtečným kytarovým sólem. Navazující a ve své podstatě jednoduchá písnička Il canto della preistoria (molecole) je asi jedinou, která si mohla dělat ambice na to stát se singlovým hitem. Ten refrén se tlačí do popu víc, než by bylo zdrávo, ovšem se singly byli Il Volo na štíru a z debutového alba se na nich objevily pouze Come una zanzara a Il calore umano…

Hudbu k písničce I primi respiri napsal Gabriele Lorenzi. Je sice pěkná, melodická, se zvukomalebným klávesovým aranžmá, ale už toho začíná být poněkud moc. Po třech skladbách ve vláčnějším tempu mám pocit, že to nějak usíná a jazzrocková La canzone del nostro tempo je dokonalou sprchou. Tady se Il Volo opravdu vyřádili a předvedli, že jsou hudebníky par excellence. Předposlední Sonno je opět ze soudku pomalých písniček v art rockovém aranžmá a na úplnej závěr je tady krátká podivnost s ještě podivnějším názvem Sinfonia delle scarpe da tennis (Symfonie tenisovejch bot). Takovej žert, ale poslouchá se dobře a dokonce se podle něj mělo jmenovat celé album.

Původní vinyl od Numero Uno (DZSLN 55667) vyšel vysokým nákladem a tak se dá i dneska sehnat a koupit za přijatelnou cenu. Navíc vyšla řada jeho reedic a ty poslední v letech 2021 a 2023. Podobné je to také s cédéčky. Od první italské edice v roce 1990 se jich objevilo mnoho dalších, mimo Evropy existují i nosiče korejské, nebo z Japonska. Mě se do sbírky zatoulalo vydání právě od BMG Japan z roku 2004, které je věrnou kopií originálního alba. Na přední straně rozkládacího obalu je část ženského obličeje, na zadní mužského a uvnitř kredity, texty písniček a čb portréty členů Il Volo. CD je součástí řady Strange Days Presents: BMG Italian Rock Paper Sleeve Collection II a kromě samotného nosiče obsahuje ještě papírovou přílohu v japonštině.

Co dodat? Takovej ten prvoplánovitej hit na první dobrou tady chybí, půvab alba je přece jen trochu schovanej a vyplave až po několikanásobném poslechu, ale vyplatí se vydržet. Dal bych tři a půl, ale za pěkné vydání a luxusní zvuk tu známku zaokrouhlím na slabší čtyřku.

SKLADBY:
LATO 1
1. Come una zanzara – 4:29 (testo: Mogol – musica: Mario Lavezzi)
2. La mia rivoluzione – 3:52 (testo: Mogol – musica: Alberto Radius)
3. Il calore umano – 4:44 (testo: Mogol – musica: Alberto Radius)
4. Il canto della preistoria (molecole) – 4:34 (testo: Mogol – musica: Alberto Radius)

LATO 2
5. I primi respiri – 3:53 (testo: Mogol – musica: Gabriele Lorenzi)
6. La canzone del nostro tempo – 4:16 (testo: Mogol – musica: Alberto Radius)
7. Sonno – 4:08 (testo: Mogol – musica: Gianni Dall’Aglio)
8. Sinfonia delle scarpe da tennis – 2:57 (testo: Mogol – musica: Gabriele Lorenzi)

SESTAVA:
Alberto Radius – chitarra acustica, chitarra elettrica, sitar, canto
Mario Lavezzi – chitarra acustica, chitarra elettrica, chitarra a 12 corde, mandolino, canto
Vince Tempera – piano elettrico fender, pianoforte, clavinet
Gabriele Lorenzi – moog, organo Hammond, eminent, clavicembalo
Bob Callero – basso
Gianni Dall’Aglio – batteria, tumbe, canto

Album: Il Volo
Autor: Il Volo
Žáner: Prog Rock
Vydavateľstvo: Numero Uno
Rok: 1974
Formát: LP
Počet skladieb: 8
Zdroj: CD BMG – BVCM-37498 /2004/