Alice Cooper patří k mým oblíbencům a toto jeho album mám taky hodně rád. Určitě by se objevilo v první desítce.
Osobně ho vnímám, jako nejtvrdší zásek Cooperovy diskografie do konce 20. století, kde jej překonala „Brutální planeta“ a její „novomilénijní“ nástupce.
Po předchůdci, o rok starším come‑backovém „Hroznýši“ (Constrictor), kde se podle mě Alice trochu „hledal a sžíval s dobou“ (po „ztraceném“ čase, stráveném odvykací kúrou, jistě ne moc příjemnou), svou „Zdviženou pěstí a křikem“, na Raise Your Fist And Yell, už jasně ukázal všem, a hlavně mladším souputníkům, jak hrát tehdy frčící hair metal, aby „měl koule“.
Na desce není slabé místo, co skladba, to pecka! A pěkně tvrdá (jak již bylo napsáno)… Opravdu těžko se vybírá, ale když už bych musel, vyzdvihl bych nejspíš poslední trojici; ani ne tak proto, že by snad vyčnívala hudebně nad ostatní věci na albu (to bych si protiřečil), jako z důvodu dějové návaznosti, kdy tyto tři texty tvoří jakýsi minipříběh o sériovém vrahovi (Chop, chop, chop), jenž vzpomíná na svoji oběť (Gail), a pak na další, kterou zabil, když měla čerstvě po svatbě (Roses On White Lace)… Geniálně morbidní vyšinutost neboli typická „kůprovina“…
Pokud jde o hudební kritiky, ti se bohatě „nasytili“ o čtyři roky starším počinem Dada, který zase moc nestrávila většina fanoušků (jsem rád, že patřím k těm, co té zvláštně kořeněné – možná až překořeněné – lahůdce přišli na chuť a labužnicky si na ní smlsli), takže teď mohli klidně hladovět a do hodování se dali „obyčejní posluchači“. Kupříkladu já „tudle fošnu žeru dodnes“! Jasných pět hvězd (’dyž néni víc)…
I po více než jedenácti letech, kdy jsem tento příspěvek napsal (přesně to bylo 20. 3. 2010), s ním souhlasím do poslední tečky (jen do žebříčku oblíbených přibyla některá nová Cooperova alba).
01. Freedom (4:09)
02. Lock Me Up (3:24)
03. Give The Radio Back (3:34)
04. Step On You (3:39)
05. Not That Kind Of Love (3:15)
06. Prince Of Darkness (5:10)
07. Time To Kill (3:39)
08. Chop, Chop, Chop (3:06)
09. Gail (2:30)
10. Roses On White Lace (4:27)
Alice Cooper – vocals
Kane Roberts – guitar, background vocals
Kip Winger – bass, background vocals, keyboards on „Gail“
Ken K. Mary – drums
Paul Horowitz – keyboards
Raise Your Fist And Yell
Glam Metal
MCA Records
1987
LP
10
Alice Coopera jsem poznal díky velkému hitu School’s Out, ta skladba se mi hodně líbila, po nahrátí celého alba mě to přešlo. Podobně to bylo s Billion Dollar Babies, Muscle Of Love jsem už ignoroval. Uznávám, že všechny tři desky mají originální obaly, zvláště ta první jmenovaná, už kvůli těm kalhotkám. První čtyři desky mi před pár lety doporučil kamarád, koupil jsem si je a tyhle čtyři jsou pro mě skvělé, ten zbytek neposlouchám a nechybí mi, tuhle desku jsem neslyšel, ani to nebudu zkoušet.
Coopera dělím na dvě období.
První od Love It To Death do DaDa je extrémně vynikající. Alice byl značnou část doby tak mimo, že příliš nevnímal trendy. A tak si hrnul ten svůj psychedelic hard rock s morbidně poetickými texty zcela originálně a pro zhulenou radost.
No, pak se naneštěstí probral, a už od Constrictor jel v daleko méně originální hudbě, když zněl jako zaměnitelná refrénovka AEROSMITH. Zpočátku to byly taky solidní songy, ale zmizela hloubka, až se postupně kouzlo vytratilo úplně. Od Hey Stoopid je z něj srandovní nakašírovaný kašpárek.
Ale ke dřívější tvorbě se vracím rád, tam je zcela autentický a jeho hudba v sobě nese tíhu života.
Toto obdobie Cooperovej tvorby ma minulo a neplánujem na tom nič meniť, každopádne je fajn, že má svojich fanúšikov, ktorí si o svojej obľúbenej muzike isto radi prečítajú.