Witch & Warlock

Witch & Warlock byl privátní germánský label založený v západoněmeckém Düsseldorfu během revolučního roku 1989. Dostupné materiály praví, že u jeho zrodu stála dvojice Erika ‘Witch’ Gnotzik a Manfred ‘Warlock’ Uhr, kteří po čase spojili síly s dalším specialistou na staré vykopávky SPM Records provozovaným Clausem Kriebitzschem, v němž někteří poznali zmíněnou Eriku…

Ale ať již bylo firemní duo Witch & Warlock genderově vyvážené, či ne, navěky se nesmazatelně zapsalo do srdcí fanoušků plnotučného sedmdesátkového hard rocku. A na hlavu postavilo zažité rčení “to nejlepší na konec”, když se prvními položkami v jejich katalogu staly nahrávky zapomenutých skotských formací Bodkin (Bodkin, W&W 001, 1989), Soho Orange (Soho Orange, W&W 002, 1989) a Tentacle (The Angel of Death, W&W 003, 1990). To byl start, za jaký by se nemusel stydět ani Manfred Kokot blahé paměti.
Ovšem nejdůležitějším spojovacím článkem předmětného příběhu byl mladý producent a zvukař Jim West, mezi lety 1970-78 majitel značky West Records a nahrávacího studia Central Scotland Studios ve Falkirku; městě, jež se zapsalo do britských dějin už v roce 1298, kdy tu skotský národní hrdina William Wallace svedl hrdinnou bitvu s Angličany.
Uvedená skupinová trojka zde na začátku sedmdesátých let zaznamenala řadu vlastních songů, avšak z mnoha různých důvodů, mezi něž jistě možno řadit i Westova nevyvinutého obchodnického ducha, se realizace alba nakonec dočkali jen Bodkin a to ještě ve velmi omezeném nákladu 100 ks. Jeden z nich se kupodivu dostal do rukou slovutného rozhlasového DJ Johna Peela, ani tenhle vyhledávač talentů ale neodvrátil dočasný pobyt kapely v zapomnění, který ukončilo až vydání reedice alba na CD u Witch & Warlock, kde vůbec poprvé spatřily světlo světa i nahrávky Soho Orange a Tentacle. Avšak i díky původnímu vydání desky si Bodkin před svými souputníky dodnes udržují náskok v informační oblasti. Zatímco jejich stručná story není zmapována o nic hůř, než bývá u podobných subjektů obvyklé (dostupné jsou i snímky kapely), v případě Soho Orange se ještě ani nepodařilo řádně určit kompletní sestavu, u Tentacle dokonce odhalit byť jediné jméno…
Jejich muzika se dostala k lidem právě až v souvislosti s připravovaným vydáním první reedice eponymního alba Bodkin, do níž se neváhal zapojit Jim West, jenž tehdy zkontaktoval i trojici bývalých členů souboru. A při té příležitosti se Manfredu Uhrovi podařilo z ex-producentova šuplíku vytáhnout i další dvě odložené perly raných sedmdesátých, k nimž měl West bohužel ale jen minimální podklady.

Nechvalně proslulý název dal albu Tentacle přímočarý rytmický song, vévodí mu však dvacetiminutový epos My Destiny – My Faith s tajemnou a nesmírně podmanivou atmosférou. Psychedelický opar, jenž se umně mísí s progrockovými prvky ale prostupuje celým dílem završeným 30vteřinovým epitafem s motivem z úvodu.
Od prvního limitovaného vydání (1000 ks), jež se informačně vyčerpalo údajem “vocals, bass, drums, guitar (two guitars) and written by Tentacle” a datem natáčení (1970-71), se povědomí o kreditech nepohnulo ani o píď, takže i záhadnou příšerou opředené skotské jezero Loch Ness je dnes mnohem probádanější oblastí. Historie kapely tak zůstává pro všechny zapálené hudební archeology výzvou do dalších let. Hlásím se k nim.

Oficiálního vydání se v době svého vzniku nedočkala ani nahrávka Soho Orange, dalšího zástupce z průmyslového pásu Skotska, který působil v oblasti Glasgow od konce šedesátých let. Vznikala na etapy v průběhu roku 1971, u skladeb Dream Queen a Nightmare je známo i přesné datum (20. 11.), avšak teprve nedávno se podařilo odkrýt anonymitu většiny členů kapely v čele s kytaristou Brianem Cairnsem, s nímž jádro souboru tvořili Alan McDade (zpěv), Ian Cochrane (bicí) a prozatím jen zpola ztotožněný basista Alex (edit: viz komentář 4. 2. 2022).
Epizodně se zapojil i kalifornský kytarista James Olivera, jenž byl podle svých slov členem kapely od jara do podzimu 1972 nebo ’73. Nepodílel se tedy na odloženém materiálu pro album, ale zmínil několik nahrávacích sessions pro Deccu, což koresponduje s vyjádřením roadieho, který pro Soho Orange pracoval asi pět let: “Na popud manažera tehdy kluci přesídlili do Londýna, kde natočili další demo s rozšířeným repertoárem. Nevím, kde je mu konec, každopádně ale bylo ještě lepší než vydaný záznam.”
Třeba i nám bude někdy poskytnuta možnost srovnání, snadno si ale prozatím vystačit s tím, co je k mání, bo eponymní album Soho Orange má staromilcovu uchu hodně co nabídnout. Těžkotonážní hard rock s nabroušenou Cairnsovou kytarou, místy ostrou jak produkty od Fiskarsu, jindy vhodně odlehčený (semi)akustickými pasážemi se jednoduše neoposlouchá, už jen kvůli strhujícímu výkonu bicmena, který by zasloužil hvězdu na každém chodníku ve Skotsku nebo aspoň na unikátním Falkirkském kole. Přesně takhle bych hrál, kdybych to uměl.
Z neúspěšné londýnské mise se někteří členové Soho Orange koncem roku 1976 vrátili do Glasgow. Kytarista Brian Cairns pokračoval s formací Stiltz dokud ho zdravotní důvody nedonutily skončit. Zemřel v roce 1981. Album s jeho výrazným vkladem vyjde poprvé až o osm let později…

To Bodkin nemuseli čekat tak dlouho.
Skupinu na přelomu šesté a sedmé dekády založila parta věkově nesourodých muzikantů z různých částí Skotska – klávesista Doug Rome (*1951), zpěvák David ‘Zeik’ Hume (*1951), kytarista Mick Riddle (*1947), basista Bill Anderson (*1944) a druhý bubeník v pořadí Dick Sneddon (*1938), který jediný měl za sebou větší zkušenosti z branže, včetně vystupování v německém Star Clubu.
Zpočátku v jejich repertoáru převládala bluesová čísla a cover verze Wishbone Ash, postupem doby ale prostor ovládla hřmotnější produkce s přitažlivým soundem se zvučnou kytarou a dominujícími hammondkami. Formace objížděla univerzity a rockové kluby po celé Británii a pilovala k dokonalosti vlastní songy. Zářným příkladem budiž dvoudílný majstrštyk Three Days After Death, jenž vznikl v reakci na vážnou nehodu dodávky, k níž se nachomítli při nočním návratu z koncertu. Rostoucí popularita měla Bodkin vynést i předskokanskou roli při koncertě jejich oblíbenců Wishbone Ash v prostorách Gray’s School of Art v Aberdeenu, v pečlivě vedeném archivu WA se však tahle štace v inkriminovaném období nevyskytuje.
Ať tak nebo tak, klíčovým bodem zlomu se v roce 1972 mohla stát úspěšná účast v předkolech soutěže nových rockových kapel organizované hudebním časopisem New Musical Express. Přes mírně rozpačitý dojem ve finále byla Bodkin nabídnuta smlouva na album u West Records, což se ale nakonec neukázalo být úplně ideálním spojenectvím. Nic to, že se muselo nahrát na první pokus a jeden zátah, bo ve studiu byla nesnesitelná zima; to může i zdravě vyhecovat a přispět k dosažení kýženého výsledku (a taky že jo). Ovšem nulová propagace, vylisování pouhé stovky kusů dostupných pouze na koncertech a nedořešené problémy s přebalem, resp. nedostatečným počtem jeho výtisků, dokonale pohřbily budoucnost nadějné kapely.
Obrovské zklamání z nezdaru se promítlo i do dalších kroků bývalých parťáků. Doug Rome se údajně vydal do Jižní Afriky horničit, ale většina dala přednost klidnému žití ve skotských vesnicích. Jediný Bill Anderson, který přesedlal z basy na kytaru, se stal profesionálním hudebníkem. A s Riddelem a Sneddonem se setkal při zrodu první reedice eponymního alba Bodkin, kterou přijali kolektivně s potěšením. Nebyli sami.

Energie, živelnost, nasazení, žádný kalkul ani triky, jen vášeň pro hudbu. Všechny tyto atributy, nezbytné pro plnohodnotný zážitek z poslechu, možno nalézt jak na eponymním albu Bodkin, tak v nahrávkách jejich kolegů zdárně reprezentujících zemi s tajemnou historií, svérázným obyvatelstvem a lahodnou whisky.

Příjemná cesta do hlubin skotského rocku nemůže končit jinak než připomenutím nejmladšího souboru z tamní velké čtyřky Captain Marryat, jehož profil čtivě zpracoval kolega Piťo.

A krátkou zmínku na závěr nepochybně zaslouží i další ediční skutek firmy Witch & Warlock, která pokračovala titulem z domácích zdrojů (German Oak), stejně jako ostatní nesmělé činy Westova vydavatelství (viz) a jeho slova: “Miloval jsem Bodkin a nechal vyrobit stovku jejich LP s myšlenkou, že je bude kapela prodávat za 2 libry na svých koncertech. Dal jsem jim 50 kopií a měl potom spoustu práce, abych z nich peníze dostal… Nakonec mi ještě asi 40 kusů zbylo. Inzeroval jsem je v NME, ale jediný ohlas přišel z Německa, tak jsem tam vyrazil s několika výtisky, které jsem prodal do obchodu, kde se k nim dostal milovník staré muziky Manfred Uhr. Nejdřív udělal kopie na kazetách pro své přátele a potom mě zkontaktoval a koupil ode mně 30 originálních vinylů za 30 liber. A nakonec mě navštívil ve Skotsku s tím, že chce vydat album na CD, protože ‘když to neuděláme my, tak to udělaj piráti’.” Tak dostal i originální pásy a nechal vyrobit 500 nebo 1000 kusů, z kterých snad něco měli i kluci z kapely.”

Poznámka: Originální LP Bodkin lze tč. pořídit na Discogs v cenách kolem 6000  €uro.

13 názorov na “Witch & Warlock”

  1. Jak už na jiným místě o anglánským labelu Seelie Court psal Topsy Kretts, čert ví, jak se to vůbec má s legalitou vydávaných titulů, kterou se firma zaštiťuje, aktuálně vydaný album Kings Of The Road od Soho Orange ale přináší tolik kladů, že je to vlastně vedlejší. Na pravou míru uvádí názvy skladeb i jejich řazení, které kdysi nepřesně nastavil bootleg W&W, na přebalu zveřejnil jedinou dohledatelnou fotku kapely a doplněním basistova příjmení (Alex Gow) konečně dokompletoval sestavu Soho Orange! Pro hudebního archeologa obrovská potěcha, ale i satisfakce.
    CD na sublabelu Seelie Court Digital je k mání v limitované edici 300 ks, kdo preferuje vinyl, může risknout čekání, že snad…

    1. Soho Orange se vinylu ještě nedočkali, po několika odkladech ale label Seelie Court vypustil do světa LP Bodkin, “první legální reedici z originálních studiových pásů ve spolupráci se členy kapely.” Vychází v rozevíracím přebalu s původním motivem na titulce v počtu 500 kopií. Není na co čekat.

      1. Konečně, LP Soho Orange – Kings Of The Road je doma. A s limitkou v gatefoldu (550ks) od labelu Seelie Court dorazilo i LP Captain Marryat od Long Hair (2022) s báječnou 2str. přílohou. Z velký skotský čtyřky mi tak na vinylu schází už jen The Angel Of Death od Tentacle. Snad se zadaří do konce okurkový sezony.

  2. Bodkin a Soho Orange mám už delší dobu ve své sbírce, CD Tentacle mi chybělo a tak jsem si jej koupil, nebyl to ani velký problém. Hudba na tomto CD je asi nejpsychedeličtější ve srovnání s výše jmenovanými kapelami, úvodní skladba My Destiny-My Faith je z tohoto pohledu dokonalá. Pěkná deska, ale ve srovnání s deskami Bodkin a Soho Orange mi připadá nedotažená. Zvuk neřeším to přenechávám tak zvaným hifistům. Nicméně jsem rád, že jsem tuhle kapelu poznal.

  3. Tak se přiznám, tuhle souvislost jsem netušil. Soho Orange i Bodkin už mám dost dlouho ve své sbírce jak na CD tak na vinylu. Co se týká Tentacle, tak to jsem nyní napravil a objednal jsem si rovněž oba nosiče. Obě dvě kapely, které mám jsou parádní a doufám, že i třetí bude něco podobného. Díky za podnětné čtení.

  4. Takové výlety do pradávné a takřka neprobádané historie mě baví a článek jsem přečetl jedním dechem. Audio ukázky si nechám na víkend (beztak má bejt hnusně) a už teď se na ně těším. Díky za velmi pěkné povídání.

    1. Dík za ohlasy!
      Piťo: Tohle byla jasná volba. Z těch tří profilů by jeden ušel, druhej by byl na hraně a třetí už za ní. I když pravda, psát o někom, že o něm vlastně nic nevím, jsem si taky kdysi vyzkoušel a byla to svým způsobem větší zábava, než bych čekal… Zvolená varianta je ale jednak férovější vůči lidem, co v profilech právem očekávají odpovídající informace a druhak dá hlasitějš vědět o přehlížených nadšencích jako byli Jim West a Manfred Uhr. (Nejen) můj hudební svět by bez nich byl o poznání chudší. Tož tak.

      1. Konečně jsem si poslechl desky kapel z (velmi pěkně napsaného) profilu a Tentacle fajn, ovšem Soho Orange se mi – i díky daleko lepší produkci – líbili víc. Ovšem před Bodkin klobouk dolů, to je dávka čerstvé krve do mejch zkornatělejch tepen. Hammondky miluju…

Pridaj komentár