“Don’t play what’s there… play what’s not there.”
Miles Davis

Poslední album Milese Davise (1926-1991), jazzového chameleona (nebo pionýra jazzrocku, těch přezdívek má víc), nabízí mnohem posluchačsky přístupnější hudbu, než třeba na slavném psychedelickém albu Big Fun z roku 1974 (které je mimochodem na progarchives.com oceněno hodně vysoko – 4,28 z 5). 

Album Doo-Bop získalo cenu Grammy. A naprosto oprávněně. Jen škoda, že cenu si již Miles nepřevzal, 28. září 1991 totiž v Santa Monice zemřel na zápal plic, právě když dokončil práci na albu Doo-Bop. V roce 2006 byl také uveden do Rock’n’rollové síně slávy.

Miles Davis na tomto albu nabízí neunavenou hudbu, samozřejmě jazzovou, ale jsou do ní domíchány tentokráte příměsi funku, rocku a hip-hopu. A aby té „chameleonštiny“ nebylo málo, album produkoval rapper Easy Mo Beem.

Převážně instrumentální skladby se moc příjemně poslouchají. Pohodové jazzové instumentálky (Sonya) jsou vyvažovány (ne ale v poměru půl na půl) hip-hopem načichlými zpívaným skladbami (Blow). Skladba The Doo-Bop Song na člověka doslova dýchne uvolněnou, pozitivní atmosférou a není sama, hned úvodní skladba Mystery nabízí příjemný, neagresivní jazzrock. Skladba Chocolate Chip mě zase připomíná soulového Jamese Browna…

Škoda, že se jedná o poslední Davisovo album. Devadesátá léta dvacátého století progresi přála a mohli jsme se ještě možná dočkat zajímavých fůzí made in Miles Davis.

Chcete si dát změnu od všech těch Yes, Genesis, King Crimson  a Pink Floyd? Hledáte málo známé progrockové skupiny a nacházíte jen klony zmíněných legend? Což vám vadí? Potom vám můžu toto album od Milese Davise vřele doporučit. Když už nic jiného, tak minimálně jako hudební kulisa to album za to stojí.

Zesnulý Rick Wright sám přiznal, že mnohem víc než jiné rockové skupiny ho v mládí ovlivnil právě Miles Davis. Nebyl sám, koho tento bezpochyby hudební génius očaroval – a to se lze projít hudbou napříč žánry.

Co mě na tomto fenomenálním trumpetistovi a skladateli nepřestává fascinovat, je ta absolutní hudební svěžest, neusedlost, nevyhořelost, což jistě dokazuje i to, že z těch několika desítek řadových alb (teda ne že bych je měl úplně všechna naposlouchaná), z nichž první vyšlo už v roce 1945(!), osobně hodnotím nejvýše právě toto jeho poslední album Doo-Bop (při vší úctě k hendrixovskou psychedelií načichlým velealbům z první poloviny sedmdesátých let dvacátého století).

Doporučená alba Milese Davise pro ty, kteří nejsou fandové klasického jazzu, ale progresivně zapojovaných fůzí (mimochodem většině z nich bych dal v hodnocení 5 hvězdiček):
1960 – Sketches Of Spain
1971 – A Tribute To Jack Johnson
1972 – On The Corner
1974 – Get Up With It
1974 – Big Fun
1981 – The Man With The Horn
1984 – Decoy
1985 – You’re Under Arrest
1986 – Tutu
1989 – Aura
1992 – Doo-Bop

Tento ryze subjektivní seznam bych ještě doplnil snad nejslavnější jazzovou deskou všech dob Kind of Blue (1959) a nefér by bylo také opomenout legendární album Bitches Brew (1970), oblíbené např. právě již zmíněným Rickem Wrightem.

SKLADBY:
1. Mystery (3:55)
2. The Doo-Bop Song (5:00)
3. Chocolate Chip (4:38)
4. High Speed Chase (4:41)
5. Blow (5:06)
6. Sonya (5:31)
7. Fantasy (4:35)
8. Duke Booty (4:55)
9. Mystery (Reprise) (1:29)

SESTAVA:
Miles Davis – trumpet
+
Osten Harvey, Jr. (“Easy Mo Bee”) – producer, performer(?)
Anthony Mosley (“A.B. Money”) – performer(?)
J. R. – vocals(?)
Deron Johnson – keyboards (uncredited)

Album: Doo-Bop
Autor: Miles Davis
Žáner: Jazz, Fusion
Vydavateľstvo: Warner Bros. Records
Rok: 1992
Formát: CD, LP, Cass
Počet skladieb: 9