ZAMYŠLENÍ Z ROKU 2012
Byla to krásná i hrozná doba. S čerstvě uloveným LP pod paží si nakračovat ulicí a kochat se závistivými pohledy kamarádů i neznámých vrstevníků, současně ale pokradmu hlídat perimetr, zdali se někde neobjeví kšiltovka zvídavého Venouška s Bohouškem.
„Co to máte na zadním sedadle? Prospekt. Ukažte to, jaký prospekt? Videa firmy Panasonic. Vy máte video? Ne. Tak proč máte prospekt? Mě to zajímá. Aha, vás to zajímá, a proč? Na co se díváte, co? Kde máte ty videokazety? Otevřete kufr. Áááále, rezervu máte sjetou, bude to za 100,-Kčs…. Jeďte, a už neprovokujte“ – tak nějak vypadala v polovině osmdesátých let jedna má půlnoční debata s lemplem v uniformě, za bdělého dozoru soudruha pomocníka VB s baterkou, když jsem se vracel svým MB 1000 setmělým Gottwaldovem domů.
Zrovnatak se mohla týkat LP, tehdejší přebaly metalových fošen s lebkami proraženými křížem (jednička Grave Digger) nebo ceckaněma rozvalenýma na hrobech (Witchfinder General) by soudruhy ve víře nejspíš uzemnily…
KATALYZÁTOR ROCKOVÉ REVOLUCE
LP deska se stala fenoménem hudební revoluce současně s nástupem Beatles. Do té doby byly dlouhohrající desky především sbírkou a+b stran singlů posledních měsíců, doplněnými několika novými nebo zbylými kousky.
Celistvá černá plocha dvaceti minut (oproti šelakovým třem) neotevřela mladým bigbítům stavidla představivosti najednou. Museli dozrát, odhodit spoustu návyků, oprostit se od schématu verze-refrén-verze, inspirovat se kompoziční i aranžérskou stavbou u tzv. vážné hudby, začít vnímat estetiku přebalu jako součást umělecké výpovědi, pracovat se stereem, dynamikou, atakdále. Po prvních nesmělých pokusech do poloviny šedesátých let, se koncepční uvažování s využitím úžasných možností Long Play desky, počínaje přebalem a konče posledním závitem magické vinylové spirály, stalo katalyzátorem rockové progrese.
Vemme si jenom přebal. Otevřené LP má plochu obrazu. A často i jeho kvalitu. Listování sbírkou LP je rozkoš, dřív nebo později to vždycky přijde, ruka šmátralka poskočí, a už se elpé nese na talíř gramofonu… Však se také na tvorbě obalů podíleli i významní doboví umělci, zmíním za všechny Andyho Warhola. Vznikala specializovaná grafická studia, viz Hipgnosis. Stovky obalů LP mají podle mne uměleckou kvalitu vrcholných děl vystavených ve slovutných galeriích.
Šedesátá léta byla revoluční ve vícero ohledech. Nebojte, nebudu se pouštět do nějakých sociologických, ekonomických, či politizujících rozborů, stejně bych jen nezáživně opisoval. Vypomohu si raději slovy Kena Hensleye, který v odpovědi na můj dotaz, v čem spatřuje důvody výjimečnosti hudby šedesátých let, poukázal nejenom na to, že každý mladý kluk chtěl být muzikant, už jen proto, aby měl víc holek (s čímž souvisí i tehdejší tzv. sexuální revoluce). Při našem povídání zmínil i ekonomický rozvoj, v Anglii konečně vytržený ze spárů důsledků druhé světové války, přidal nástup nových technologií, zejména polovodičů, umožňující masivní výrobu přenosných tranďáků. Zásadní roli přisoudil Vietnamu, a z něj vyvěrající generační frustraci, vyúsťující v touhu vykřičet ji odpovědným politikům do ksichtu: zase nás zatahujete do války!
Potvrdil mi svou osobní zkušeností i mou, byť o deset let posunutou. Mezi koncem padesátých a šedesátých let leží celý vesmír změn.
Úžasné v sixties bylo, že i chladní kalkulátoři ve vydavatelských firmách podlehli kouzlu doby a otevírali kešeně i začínajícím souborům (co kdyby to byli noví Beatles, a já to prošvih!). Jen tak se mohlo stávat to, že se mnohým mladým kapelám až neskutečně podstrojovalo, kupovaly se jim nástroje, najímaly orchestry, realizovaly i ty nejbláznivější nápady…
To vše provázelo výstup elpé desek na samý trůn zhmotnělého nositele světové kulturní avantgardy. Starší rozteskním, mladé vyděsím, nemohu ale jinak. Dodnes s sebou nosím vůně nových vinylů i omak celofánových přebalů, jejichž odstraňování se ne nepodobalo lačnému stahování kalhotek nové přítelkyně. Jaká bude? Jako ta minulá? První nesmělé doteky vystřídala extáze, občas i zklamání u poslechu / polehu.
Všechna ta analogová krása se již třicet let rozpouští v nulách a jedničkách. Za své vzaly nejdříve obaly LP, zmenšené plochou CD na pouhou desetinu, a rituály spojené s poslechem vinylů. Na druhou stranu došlo nástupem cédéček obrovskému boomu prodejů jednotlivých titulů a k dočasnému vzedmutí délek alb až k samé technologické hranici 80 minut, což však již nevedlo k hudební progresi, ale naopak, k ředění a rozmělňování nápadů. Není náhodou, že osmdesátá léta mají v žebříčcích nejprodávanějších alb všech dob největší zastoupení, v první stovce téměř celou třetinu! Na obhajobu cédéček se musím přiznat, že jsem jejich nástup uvítal. Ve své narůstající audioneuróze jsem totiž víc a víc prožíval každé lupnutí LP tak, že jsem kupoval některé tituly vícekrát, a nechal si je občas posílat až z Japonska. Naprosto nelupavý sluchátkový poslech mého prvního CD Love Over Gold na jarním brněnském veletrhu v třiaosmdesátém, byl pro mne iniciačním zvukovým zážitkem. Ve sbírce mám CD i LP. Je to můj život, a už to tak zůstane…
MATRIX PŘICHÁZÍ, POSLEDNÍ BOJ ZAČÍNÁ…
Ať chceme nebo ne, nastává předem prohraný boj o koncepci hudebního alba, tak jak ji známe bezmála padesát let. Vládu nad trhem opět přebírají jednotlivé písničky, v nové době ale mžikově šířené světelnou rychlostí od Grónska po Ohňovou zemi. Kde jsou lodě připlouvající do Liverpoolu…
Příčin je několik, počínaje menším tvůrčím potenciálem většiny dnešních mladých muzikantů, kteří často objevují dávno objevené, točí se v kruhu, netvoří hudbu, ale zalévají své instantní polotovary horkou vodou, hlavní je tržní rychlost, vše ostatní je podružné.
Za další: do nové hudby začínajících kapel dnes nikdo mimo samotné muzikanty neinvestuje. Doba, kdy se ve výrobě a prodeji studiových alb točily velké peníze, je v době pirátských torrentů a megaúložišt navždy pryč. Klasičtí vydavatelé se ve své předsmrtné křeči upnuli na své zaběhnuté koně a archivy (aspoň to, nebýt ale třidecibelových hovad u remasteringových konzolí). Nové kapely mají jakous takous šanci jedině tehdy, když se soustředí na jednu dvě skladby, a ty pak zkusí prosadit jakýmkoliv net-způsobem. Občas se tak někomu podaří vystřelit i do hvězdných výšin, jsou to ale vesměs jen kusovky, výjimky, a při srovnání s druhou polovinou šedesátých let jen s procentní, promilovou šancí.
Dobou diktovaná prvoplánová rychlost a úsečnost osekává možnosti uměleckého vyjádření na minimum, nastupuje tvrdá autocenzura, kdy se většina začínajících kapel snaží zaujmout kohokoliv do pár sekund, do prvního kliknutí myši jinam. Je to děs, ale je to tak.
A teď zkuste najít za takové situace (bez vydavatele) prostor pro hlubší umělecké a technicky dotažené vyjádření se na ploše celého alba, když i ti nejslovutnější světoví interpreti s velkou firmou za zády vydávají v současnosti jednu dlouhohrající desku za tři, pět, deset, i více let, zatímco kdysi tvořili fenomenální díla každý rok, i častěji, a nikomu to nepřipadalo divné: jim, nám, firmám. Byl to zkrátka jiný LP svět, kdy měli i začínající muzikanti šanci zaujmout investory a uspět umělecky na trhu i s náročnými a nelevnými nápady.
Umíte si představit, jak by dnes dopadl Robert Fripp, kdyby přišel za vydavatelem s konceptem In the Court of the Crimson King, anebo neochmýření Barclay James Harvest s požadavkem na opravdový symfoňák, či neznámí Spring s vizí třídilného přebalu?
Zavedení interpreti top kategorie Springsteen, Rolling Stones, U2, Eagles apod. v relativním klidu objíždějí co druhý rok svět svými lastbestofffabrika tour, ti jediní jsou takříkajíc „za vodou“, i když i při nedávném Bossově koncertu zazněl z úst kytaristy Stevena Van Zandta povzdech na současnou ekonomickou krizí.
Novinková alba gigantů jsou však po jediné tour zpravidla zapomenuta. I to mnohé signalizuje. Ostatní dříve slavní v lepším případě plní kluby a festíky, v horším firemní večírky a bosspárty, v nejhorším rezignují a prodávají v aukcích své svršky a věci z dob slávy, protože z reedic nemají kvůli blbým smlouvám z mládí často ani dolar. Občas při svých badatelských toulkách po osudech muzikantů mého mládí narazím na hodně smutné příběhy…
Návrat hudby především na pódia je jistě prima, prožitek z kvalitního domácího poslechu „Seržanta“, „Zdi“, „Karmínového krále“, „Útesu“, „Noci v opeře“… mi ale žádný koncert nezprostředkuje.
Návod, jak gordický uzel příčin a následků rozetnout, neexistuje. Za deset let budou podle mne celistvá studiová hudební alba v podobě, v níž je známe, vnímáme a máme rádi, uzavřenou historií. Jak bych si přál se mýlit, ne kvůli sobě, já si svou sbírku budu užívat do posledního funkčního chlupu v uchu, ale kvůli dalším generacím. Jejich hudební svět bude bez hudebních alb výrazně plošší.
DEN POTÉ
O jakou hudbu bude svět po zániku celistvých a produkčně náročných hudebních alb ochuzen? Ze stovek, nejspíš i tisíců titulů dotekově vybírám:
Beatles – především „Seržant“ a Abbey Road
Pink Floyd, Gentle Giant, Van der Graaf Generator – až na výjimky celá tvorba
Yes, King Crimson, Genesis, Frank Zappa, Barclay James Harvest – větší část alb
Who – Tommy, Quadrophenia
Beach Boys – Pet Sounds
Queen – II, Sheer Heart Attack, Night In The Opera, A Day At The Races
Bee Gees – Odessa
Mohl bych pokračovat týden, dva, a pořád bych nacházel další a další příklady v budoucnu zaniknuvšího hudebního formátu. Z první světové stovky nejprodávanějších alb by se dala za výrazně celistvá nebo dokonce koncepční alba označit zhruba dvacítka. Jsou to bohužel už jen dozvuky doby, kdy hudební kvalita a náročnost nevylučovaly masový prodejní úspěch.
Nic podobného v nové digi-singlové době nebude moci běžně vzniknout. Žádný investor by do podobných nenávratných projektů nešel. Určitou šanci vidím v oslovení mecenášů umění, ani ti ale nebudou své prostředky vkládat do jednorázových, finančně náročných a umělecky nevyzpytatelných projektů. Spíše plošně podpoří mladé muzikanty jinak, festivalem, dílnou, apod.
Poslech celých alb bude stejně elitářský, jako návštěva koncertu klasické hudby nebo jazzu. Bádání po kořenech té které muziky se přesune ze stránek hudebních magazínů a fanzinů do knihoven, muzeí, ojedinělých diplomek a akademických konferenčních vystoupení. Nebude o kom, čem psát jinak než ve stylu bulváru, jednoskladboví hitmakeři přijdou, vyletí nahoru, sletí dolů, shoří a za týden navždy zmizí do věčné nicoty. Většina tzv. pecek budou jen vypeckované verze starých originálů, Madonna a Kylie budou v médiích vzývány jako nejnáročnější hudba pro vyhraněné intelektuály, opravdová muzika se přesune do klubového a síťového undergroundu, sbírky CD budou stejně „běžné“ jako dnes sbírky starých tisků. Ještě, že se toho tady dole nedožiju. Nahoře si už uděláme pořádek, bude nás tam čím dál víc.
Že to všechno není jen má fantasmagorie, potvrzuje i čerstvá zpráva agentury Reuters. Na základě analýzy – několika desítek parametrů mnoha tisíců skladeb z let 1955 až 2010 – potvrdili výzkumníci Španělské národní rady pro výzkum, pod vedením Joana Serry to, co vnímá každý pamětník, nucený chtě nechtě poslouchat i současnou tvorbu: moderní populární hudba je stále dynamicky, kompozičně i jinak placatější, melodicky i rytmicky nenápaditější, využívá méně a méně hudebních nástrojů. Zkrátka a „vědecky“ řečeno, homogenizuje se do karbanátku.
Celá databáze a spousta detailů z výzkumu jsou k dispozici na http://labrosa.ee.columbia.edu/millionsong/.
JINÝ SVĚT
Prodeje moderních „digitálních singlů“, neboli stažených písniček už dnes dosahují vysokých čísel. Ty nejúspěšnější, příkladově Rolling In The Deep zpěvačky Adele, se pohybují na hranici 10 milionů placených downloadů, tedy řádově srovnatelném množství jako prodeje klasických vinylových (a u nejstarších evergreenů i šelakových) singlů. Historickou kategorií samou pro sebe jsou Crosbyho Bílé vánoce a Tichá noc, pohřební Elton, průlomový Haleyho Rock Around The Clock, charitativní We Are The World a Elvisova Neapol, vesměs s prodeji nad 20 milionů výlisků.
Prodeje alb kulminovaly v osmdesátých a devadesátých letech. V kategorii nad 20 milionů prodaných kusů obsazují tyto dekády dohromady ¾ žebříčku! Padesátá léta nezastupuje nic, šedesátky Seržant a In-A-Gadda-Da-Vida, obě LP s cca 30 miliony prodaných ks. Pro rockery může být potěšující, že zhruba 40% titulů v kategori +20mega spadá do rocku, méně už fakt, že nejmladšímu zástupci je více jak 10 let.
Rád bych upozornil na to, že u podobných tabulek milion sem, milion tam. Metodika není jednotná ani u certifikovaných seznamů, zejména výrobci a jejich IFPI tykadla svá gold-platina-železo-šrot pravidla neustále změkčují, stačí si porovnat údaje z jednotlivých databází a encyklopedií. Rozchází se v absolutních číslech i násobně, relativní poměry mezi jednotlivými tituly zůstávají ale překvapivě takřka shodné. Pro potvrzení trendů prodejů a poměrů mezi LP/CD a SP/data jsou vypovídající.
Souhrnný pohled na stovku nejprodávanějších singlů a alb napoví, že do konce padesátých let se prodávaly především singly, v první polovině šedesátých let se síly vyrovnaly, pak následovala dlouhodobá dominance prodejů alb. V nastupující éře downloadů namísto fyzických nosičů vítězí singly zatím jen v nehmotných kategoriích (downloady, streamy), vzhledem k nezvratnému vývoji (prodej alb v USA klesl v letech 2005-2010 na 1/3, z 705 na 225 milionů) je ale převzetí vlády i v absolutních číslech jenom otázkou času.
Technologicky i uživatelsky navíc vše směřuje od vlastnění (LP/CD/HD) ke streamovaní (poslech online) někým doporučených a nasdílených písniček. V další etapě klidně i ve stylu předvoleb typu „a teď něco veselého“, „přijde holka, co chci sbalit“, „mám splín, doraz mě“, „pusť mi, co zrovna poslouchá Paroubek junior“ (fantazii se meze nekladou)… Všechny dosavadní prodejní statistiky budou v tomto jiném online světě bezpředmětné.
Jaromír Merhaut pro Rock & Pop 2012
P. S. 2021: Jaká je situace dnes? O tom někdy příště.
Ještě musím dodat jeden komentář k tomuto inspirativnímu článku (který jsem si soukromně nazval “Soumrak nad Albami”), četl jsem jej několikrát a vždy vybudí nějaké myšlenky, či asociace.
Pokud onen soumrak byl míněn z hlediska přechodu z fyzických formátů na nehmotné, prorocký jistě byl, v roce 2012 to tak jasné nebylo. Osobně tento přesun vnímám jako velmi pozitivní, a to z mnoha důvodů.
Z hlediska zániku alb, jako hudební kolekce písní, kterou by měla převálcovat singlová produkce, se nic takového však nestalo. Singly existují (existovaly vždycky), ovšem plnohodnotná alba jsou tu stále, v míře nezmenšené. Spíše mám pocit, že jich je pořád víc, i těch koncepčních. Zde vskutku o žádný soumrak nejedná, a je to také dobře z mnoha důvodů.
Z hlediska prasení zvuku masteringem a remasteringem je to řečeno výstižně, a zde je hůř a hůř.
Jinak by se k tomu dalo napsat ještě hodně, ale autor sem nechodí, tak nebudu mluvit do větru..
Hoci som v posledných 2-3 rokoch prestal s kupovaním fyzických nosičov, ničoho som sa nezbavil a ani to neplánujem. Nikdy som ani netvrdil, že som s tým už skončil – hocikedy sa k CD môžem vrátiť. Momentálne dávam prednosť SPOTIFY…
Som fanúšikom kompletných albumov. Tak to bolo a aj zostane. Akurát na SPOTIFY som si vybral osobný playlist skladieb, ktoré si púšťam v aute, ale to je iba z núdze cnosť. Mrzí ma len jedno, že tu veľa vecí chýba – napr. debut GRANICUS, SIR LORD BALTIMORE, LIVIN’ BLUES a mnoho ďalších skvelých kapiel a ich albumov…
Díky autorovi za zaujímavý článok!
P. S.: A knihu musím držať v ruke, na tom sa nič nezmení…
Muziky jako takové je paradoxně k dostání mnohem více, než dříve a je mnohem snáze dosažitelná. V 70-80 letech fanda muziky znal většinu kapel, co vydávaly desky, alespoň podle názvu. Dnes denně vychází stovky desek, ze kterých je poslouchatelná hudebně a zvukově tak desetina. To je jeden problem. Ten další je mnohem uspěchanější doba, ve které je k dispozici mnohem více podmětů k zábavě. Filmy, seriály, cestování a internet si svůj čas vyberou. Těch, co jim na hudební aparaturu v obýváku zvolna usedá prach, znám ve svém okolí několik. Hudba se prostě přesunula do auta a do BT špuntů do ucha a tomu odpovídá i její zaměření. Já osobně jsem se musel smířit s faktem, že za rok naposlouchám jen pár desítek nových desek, ostatní jen ochutnám a zmízí navždy z dohledu.
Poslouchám zásadně kompletní alba. Soubor skladeb na albu je autorský celek, který nelze dělit a dělat tak z něj rozbité torzo. Je jedno, jestli je deska tematicky koncepční, nebo jde o samostatné skladby. Nic to nemění na tom, že vždy jde o konkrétní soubor hudebních stop, v definované sestavě, kterou nelze zkracovat, přeskupovat, přetvářet. Každé dodatečné “vylepšení” je zhoršení. Proto si zásadně nekupuji výběry hitů. Vůbec mě nezajímají jednotlivé skladby, vytržené z kontextu. Mohu je vůči ostatním posuzovat, ale ne vyčleňovat. Pokud singly, pak jen v případě, že jsou to nahrávky odlišné od těch albových. Vždy si však rád počkám, až budou vydány v rámci nějakého SP kompletu. To je v naprosté většině otázka kapel 60./70. let, popřípadě se dá najít něco v osmdesátkách.
I když se na ploše celistvého titulu nachází pár kousků, které považuji vůči ostatním za slabé, snažím se je vydržet. Sice někdy verbalizuji, že by se z takové nahrávky dal udělat kratší výběr těch lepších songů a spojit třeba s nějakým jiným takto osekaným albem, ale to je vždy jen v rovině úvah. Co by teoreticky mohlo být. V naprosto výjimečných případech nějakou skladbu přeskočím, ale to už musí být fakt děsná otravnost. Jinak album beru jako nedělitelný umělecký artefakt, záznam místa a doby na tvůrčí pouti autora a interpreta. Je nenahraditelný, a jako svědectví dané vývojové etapy nesmírně cenný. Jedna skladba vytržená z kontextu nemá z této hodnoty nic, jde o pouhý fragment k upoutání, či k získání náznaku, ale je to příliš malý zlomek celku, než aby mne zajímal.
Kamkoli zabrousím na internet, tam do mne ládují playlisty. Nikoli alb, ale písní. Navíc jsou až na pár drobností úplně stejné, takže z nich lze nabýt dojmu, že mnohoalbový interpret natočil jen dva songy, co se všude melou pořád dokola. Takové playlisty jsou ztělesněné zlo. Jsou přesně tím důvodem, proč se obloukem vyhýbám streamingovým službám, internetovým rádiím, a vůbec čemukoli, co mi místo mnou určené hudební volby, podstrkují nějaké komerčně laděné výběry. To je dobré pro výkrm konzumenta bez názoru a úrovně, avšak já nejsem takový hudební brojler. Proto například Bandamp vyhoví, tam si vyberu podle svého, a nikdo na mě netlačí svými homogenizovanými playlistovými amarouny bez chuti a zápachu.
Na druhou stranu, pod pojmem album si představuji výhradně soubor hudebních stop. Nic víc k tomu nepotřebuji. Fyzický nosič je pro mne minulostí. Měl jsem jich tisíce různých, spoustu sběratelských boxů, raritních digibooků, plné skříně a vitriny. Již dávno jsem přišel na to, že mne zajímá jedině hudba. Nikoli její fyzický plastový nosič a papírový obal. Ty mne jen zatěžují. Těchto doprovodných materiálů se rád vzdám, neboť veškerý svůj duchovně materiální prostor smí okupovat pouze nehmotná hudební esence a nezbytná aparatura k co nejlepšímu přehrávání. Sem tam si udělám radost nákupem nějakého fyzického kousku, ale je to jen bezcenná hmota, která nese zakódovanou informaci, ukrývající nehmotný hudební zážitek. Ten si vyextrahuji, jako jediný smysluplný, a nepotřebné hmoty se zbavím. Takto mi to vyhovuje, takto to odpovídá mému přístupu k hudbě. Nenechat se zatěžovat ničím. Ani nadbytečným hromaděním hmotných objektů, ani podbízivými playlisty.
Jinak, k té vlastní skutečnosti, že všechno se mění, staré pomíjí a nové, leckdy těžko přijatelné, se objevuje a získává na síle. Co k tomu říci? Je to přirozený proces. Dokud nemá formu diktátu, a můžeme volit dle vlastní úvahy, v ničem to nevadí. Všechno se vyvíjí, nic není statické. Je třeba se to naučit přijímat a najít si v tom to svoje. Vždycky ta možnost je, alespoň prozatím. Zatím jsme to my, kdo rozhoduje, co se nám bude líbit, a jakým způsobem to budeme vlastnit a užívat. Je na každém, co a jak sám zvolí. K jakému soumraku, či úsvitu, vykročí.
Vida, tak to já si k domácím pracím nějakej ten playlist typu “Old School Metal”, “Rock Classics”, nebo “Thrash Metal Essentials” klidně pustím. Nemluvě o výběrech, které mi aplikace sestavuje podle toho, co poslouchám. Jako kulisa doma, nebo při práci a odpočinku na zahradě mi to vyhovuje. Na druhou stranu si nedovedu představit svůj život fanouška rockové hudby bez fyzickejch nosičů, akorát už si setsakra vybírám. Poslední roky si kupuju prakticky už jenom italskej rock, kterej pořád ještě není tak úplně dostupnej a to mi pak každej, trochu raritnější kousek udělá velkou radost. Je vidět, že jsme každej jinej a tak to má bejt.
Jinak nemám pocit, že by nové hudby nějak zásadně ubylo. Pokud zabrousím na bandcamp, nebo progstreaming, najdu tam toho pořád ještě dost a dost. Spíš už nestačím držet krok a jestli jsem se ještě pár let nazpět v soudobém rocku trochu orientoval, tak teď už vůbec. Pokud měl Merhaut na mysli soumrak vinylovejch alb, tak to asi jo, i když nedávno jsem viděl reportáž z Loděnic a tam to tedy jede. Ovšem článek už je taky deset let starej…
Hezké zamyšlení jak od Jardy, tak od Tebe, ale to by bylo na dlouhou debatu někde u piva.
To máš pravdu, tohle je fakt na pokec. V těch písmenech to vypadá studeně, kostrbatě, zavile až zapškle, když to tak po sobě čtu.. 🙂
S muzikou se snažím držet krok, co se dá. Zatím to jde a baví mě to. A to je hlavní.
Článok je pomerne prorocký. Áno, albumy sú minulosť, o to viac, že minulosťou sú nosiče. Ich výroba sa presúva do úplne minimálnej “zberateľskej” luxusnej oblasti. Bude ich málo a budú drahé. Už ani v hudobne zaostalých krajinách, napr. na Slovensku, sa s nosičmi neráta, FPÚ už nebude dávať peniaze na lisovanie nosičov. Všetko je v elektronickom prostredí. A presne, streamy núkajú kusovky, zoznamy najobľúbenejších skladieb sú počúvanejšie ako albumy.
Ako, ešte pár desaťročí to asi bude mať svoju zotrvačnosť, kým albumy úplne zmiznú, ale nič nenasvedčuje tomu, že by to mohlo byť inak. Dinosaury sa albumovej štruktúry držia, ale z histórie vieme, že napokon vyhynú a nastúpi niečo úplne iné.
Je to škoda, album je super forma pre rockovú muziku.
Ano, článek je prorocký a zároveň z něj jde smutek. I když se vlastně není čemu divit, všechno je o poptávce a nabídce. Pokud běžnému posluchači stačí seznamy neustále dokola omílaných skladeb, tak je to sice hodně smutné, ale je to jeho volba.
Občas se mně známí ptají, proč ta cédéčka vlastně kupuju, vždyť si to můžu, a mnohdy zadarmo, stáhnout. Nikdo z mého okolí nechápe, že si ten produkt chci doslova očuchat, prohlédnout si booklet a třeba se z něj o vzniku alba i něco dozvědět. Berou to jako zbytečné vyhazování peněz. A takovému člověku vykládat něco o kráse koncepčních rockových alb je úplně zbytečné.
Proto jsem rád, že existují podobná fóra jako Rockovica nebo progboard, protože zde se aspoň necítím jako exot, který čurá proti větru.
Ba, je to takový krasosmutný čtení…
Jasný, stahuje se a streamuje ostošest, sestavujou se playlisty, jo a taky se ušetří… Osobně to ale s budoucností albovýho formátu, potažmo fyzických nosičů vidím míň černě než před těma cca deseti rokama. Však i s knížkama to tehdy vypadalo všelijak a kdo si dneska vzpomene na čtečku. Bude to podobný příběh, bo jak pravil Florian Kaps, spoluzakladatel Phonocutu: “Digitální formáty mají velký problém. Nejsou reálné. Máte k nim hodně jednoduchý přístup, ale můžete je jenom vidět nebo slyšet. Nikdy si k nim nemůžete přičichnout, nemůžete se jich dotknout ani je olíznout. A my, lidské bytosti, máme těchto pět smyslů. A abychom se zamilovali, pro pocit štěstí, pro vybudování důvěry je potřebujeme v akci všechny.”
Neříkám, že desky před poslechem i koštuju, ale takhle nějak to cítím. A zároveň chápu, že ne všichni to máme stejně. Však i v době největšího boomu se kdekdo “nezdržoval” poslechem celých alb. Sám si ale nedokážu představit poslouchat muziku jinak. Ani z knihy nevybírám sem tam ňákou kapitolu a z filmu jen jednotlivý scény, neprohlížím si jen části obrazů. Tož tak.
A když už jsem nakousnul Phonocut, sluší se dodat, že se jedná o rakouskou firmu, která na konci roku 2019 uvedla na trh první domácí rekordér vinylů. Škatuli velikosti klasickýho gramce, na který si člověk může doma nahrávat svoje vinyly. A vlastně tak spojit oba světy… Budoucnost žije.
S tím co píšeš naprosto souhlasím, není nad to položit vinyl na talíř gramofonu, zapnout přístroj, spustit, otočit volume doprava a poslouchat muziku a prohlížet si obal a textovou přílohu. S těma knihama je to stejné. Nezačal jsem streamovat, ani jsem si nekoupil čtečku.
Borek – k tým knihám, je rozdiel medzi románom a zbierkou poviedok. Podľa mňa 99% rockovej muziky je súbor samostatne stojacich skladieb, ako uzavretých poviedok. A tie síce môžu byť porovnávané s ostatnými v súbore, ale obstoja plnohodnotne aj osve. Preto mi neprekážajú výbery a ani kompilácie. Áno, milujem albumy a radenie skladieb je zaujímavá pridaná hodnota, nie je to však kniha v zmysle románu. Väčšinou.
Souhlas. Tak jako se nebráním knihám povídek, tak nemám nic ani proti kompilacím, pokud se nejedná o odfláknutej výběr. Rozpor s výše uvedeným nevidím.
Hejkal:
S těmi povídkami je to velmi pěkně napsáno. Ano, i takto lze skladby vnímat. Ovšem, většinou stejně vycházely v nějak pojmenovaných sbornících, to je také paralela s alby. Navíc, v literatuře vždy raději volím povídky sebrané, nikoli vybrané.