CD AMS, Vinyl Magic – AMS 126 CD /2008/
Hodně neobvyklé, zajímavé a svým způsobem originální album. Na italskou kapelu, dokonce až z Neapole a rok 1972 určitě. Jednak tady slyším jazz a díky řízné dechové sekci mi to připomíná nějakej big band typu JOČRu (Jazzového orchestru Československého rozhlasu). Ovšem také je tu slyšet v té době překotně se vzmáhající progresivní rock, se zkreslenou kytarou, varhanami a šprajcnou à la Anderson. Korunu tomu však nasazujou expresivní vokály v italštině. Kdo se někdy aspoň trochu zajímal o italskej progresivní rock a slyšel debutová alba skupin Ricordi d’Infanzia, Laser, nebo I Raminghi, tak ví o čem mluvím…
Skupina Showmen 2 vykrystalizovala z ansámblu The Showmen, kterej v Neapoli působil už někdy od poloviny šedesátých let. Byl celkem úspěšnej a tak po sobě zanechal řadu singlů a taky eponymní album z roku 1969 (RCA PSL-10436). Začátkem sedmdesátých let však z kapely odešel frontman Mario Musella, kterej si to chtěl zkusit na sólové dráze a když ho následoval i hráč na flétnu a saxofon Elio D’Anna (aby založil legendární Osannu), nevypadalo to s ostatními “šoumeny” dobře. Až po několika měsících se rozhodli pokračovat v kariéře, s obměněným názvem a novým zvukem, který v sobě zahrnoval v té době aktuální hudební trendy.
Obnovená sestava čítala tři původní členy The Showmen se třemi nováčky a debutovala v roce 1971 singlem Che succede dentro me, kterej o rok později následovalo album, jednoduše pojmenované Showmen 2. Vyšlo v roce 1972 u malého neapolského labelu Beautiful Black Butterfly Records (B.B.B.) v olivově zeleném, rozkládacím obalu a poměrně robustním provedení. Uvnitř byla vlepená malá kapsička, která obsahovala složenou přílohu s texty a fotografiemi členů kapely. A podobně vypadá i jedna z mála dostupnejch CD reedic od AMS/Vinyl Magic. I ona je rozkládací, ale místo kapsičky s přílohou je tu jen klasický, osmistránkový booklet s biografií, dobovou recenzí a sestavou. Zajímavé je, že tracklist je vytištěný jen přímo na kotouči…
Původní album obsahovalo šest skladeb, ovšem následující, poněkud zmatečná vydání se liší jak jejich počtem, tak pořadím (jiná verze je i na Spotify). Reedice od AMS/Vinyl Magic by měla sedět s originálním výliskem, ale porovnat to můžu jen pomocí stopáže jednotlivejch tracků, která se pohybuje od necelejch pěti, po osm a půl minuty. Hudební náplň bych popsal jako směs, složenou z jazzu (s vydatnou podporou dechové sekce), progresivního rocku a italského popu. Takhle napsané to vypadá trošičku divně, ale bez obav. Aspoň do mě to leze docela dobře.
Při poslechu alba mám podobnej pocit, jako u desky Barnodaj (1971) tuzemských Progress Organization. Nechci obě nahrávky přímo srovnávat, ale na obou nacházím stejné prvky – fúzi rocku a jazzu, dechové nástroje, přívětivé melodie a zcela “nerockovej” zpěv. Další příměr se nabízí s jediným albem italských The Juniors – The Juniors Story (1971), ovšem na něm jsou ty písničky kratší a jednodušší, s ambicí prosadit se v hitparádách. Na desce Showmen 2 je to trochu jinak. Dlouhé skladby dávají vyniknout složitějšímu aranžmá a obsahují řadu zvratů a mnohdy až nečekaných změn.
Stačí si poslechnout úvodní pecku Abbasso lo zio Tom. Její nástup je striktně rockovej, ovšem už po dvaceti vteřinách do toho vpadnou dechy a najednou tu máme Televarieté i s orchestrem Václava Zahradníka. Pořádná estráda však začíná až o chvilku později s vokály v italštině, které v sobě nezapřou jihoevropský temperament. První hlas zpívá klávesista Gianmichele Mattiuzo a ten druhej hráč na flétnu a saxofon James Senese. Dneska to působí zastarale a malinko úsměvně, nicméně tenkrát se tam takhle “halekalo” a podobnej styl vyšuměl do ztracena až někdy během roku 1973. Přesně v polovině skladby se objeví instrumentální a taky pěkně ryt-mic-ká vsuvka s kytarou ostrou, jak žiletkovej drát, ale úderem šesté minuty přichází zlom v podobě kratičkého fade-outu a po něm návrat k dechové estrádě. Teprve potom celá písnička končí.
Zkrátka a dobře, u skladby Abbasso lo zio Tom se výborně bavím a z podobného soudku jsou tu ještě třetí Epitaffio, čtvrtá Corri uomo corri a závěrečná Ma che uomo sei. Všechny patřičně rozmáchlé (se stopáží přesahující sedm minut), s pěknými melodiemi a brilantním hudebním doprovodem, ve kterém není nouze o všelijaké eskapády a dlouhé instrumentální vsuvky.
Osm a půl minuty dlouhá balada Amore che fu se tomuto popisu trošičku vymyká. Daleko víc prostoru tady mají akustická kytara, piano a zprvu velice umírněná, melodická flétna. Teprve v polovině skladby se připojí zpěv (tentokrát je to baskytarista Pepè Botta) a celé to vrcholí energickým finále se salvou bicích, přizvukujícím trombónem a divoce sólující šprajcnou. Jako jedinou slabší písničku tak vnímám pouze pátou E la vita continua. Její tendence jsou spíš popové a v porovnání s ostatními u ní postrádám silnější vnitřní pnutí, ale je to jen jeden kus ze šesti a k tomu ten úplně nejkratší…
Zvuk desky je bohovskej. Krásně čistej, čitelnej, v širokém stereu a s mnoha detaily. Je těžké uvěřit tomu, že se to celé upeklo v nějakém zapadlém studiu v Neapoli, ale tenkrát lidi asi holt uměli. Radost poslouchat.
S hodnocením je to složité. Není to klasické RPI a legendy Banco del Mutuo Soccorso, Premiata Forneria Marconi, nebo Le Orme byly někde úplně jinde. To je jak míchat hrušky s jabkama. Styl Showmen 2 je poměrně unikátní, s příchutí Ameriky a připomíná tedy spíš kapely typu Chicago, nebo Blood, Sweat & Tears, ovšem s bonusem v podobě jihoevropského temperamentu a vokálů v italštině. Možná to není ten nejlepší “kumšt”, ale o to větší zábava. Slabší čtyřka.
SKLADBY:
1. Abbasso lo zio Tom (6:54)
2. Amore che fu (8:22)
3. Epitaffio (7:16)
4. Corri uomo corri (7:10)
5. E la vita continua (4:49)
6. Ma che uomo sei (7:32)
SESTAVA:
Gianmichele Mattiuzo – organo, piano, spinetta, canto
Pepè Botta – chitarra basso, canto
James Senese – sax tenore, contralto, flauto, percussioni, canto
Piero Alonso – chitarra solista, acustica, 12 corde
Franco Del Prete – batteria, percussioni
Mario Archittu – trombone, piano
Showmen 2
Prog Rock
Beautiful Black Butterfly Records
1972
LP
6
CD AMS, Vinyl Magic – AMS 126 CD /2008/
SHOWMEN mi kdysi poslal jeden Ital a fixou na obal dopsal nějaké osobní zkušenosti s nimi. X-krát jsem ten obal hledal, ale zmizel v propadlišti dějin.
Moje oblíbená italská laskominka.
Oblíbená laskomina? Tak to jsem moc rád…
Cedlo jsem kupoval přednedávnem a moc od něj nečekal, ale nakonec mě úplně dostalo. Bezva muzika s výtečným zvukem.
Brass rock je žáner, na ktorý musím mať náladu a priznávam, že z Talianska ho neevidujem. Vďaka za rozšírenie obzorov.
Šoumenům se trochu přibližují The Juniors, ale jinak je to fakt unikát a jinou italskou kapelu s takovým zvukem jsem ještě neslyšel. Ti dechaři jsou tam sice jenom dva, ale i tak se jim povedlo vytvořit pořádně říznej a ryčnej doprovod…
Samotného mě překvapilo, že mi to tak sedlo. Při psaní recenze jsem si pustil i pár šlágrů od v textu uvedených amerických legend a podupával si u nich, jak děda Na Vlachovce. Zdá se, že trumpetu a trombón poslouchám raději, než housle 🙂
Abych to doplnil – mám tento druh muziky rád, a z italského poloostrovního státu obzvlášť. Dechy v rockové muzice miluju na všechny způsoby, je to způsob, jak ji řádně osolit.
Navíc zde je atmosféra doby, živelnost, opravdovost, tohle uměli Taloši fakt nejlíp. Pouštím si album zas a znova a su z toho hotové.. 🙂
A ještě jedno doplnění.
Existují dvě verze nahrávky. Ta druhá (natočena však byla jako první) vyšla pod hlavičkou skupiny NAPOLI CENTRALE jako Napoli Centrale Featuring James Senese. Zde je odkaz na Discogs.
Ačkoli jsou zde stejné stopy, jde o dost odlišnou muziku. Podle dostupných informací tuto verzi nahráli ještě jako The SHOWMEN, než se přejmenovali na SHOWMEN 2.
Přesně tak, četl jsem to taky a v těch vydáních je docela pěknej zmatek. Jak mohla nahrávka z roku 1971, nebo 72 vyjít pod hlavičkou skupiny, která v té době ještě neexistovala by měl někdo vysvětlit 😉