ROGER WATERS – THIS IS NOT A DRILL Tour
O2 arena Praha, 24. května 2023

„Myslel jsem, že všichni lidé jsou proti válce, ale zjistil jsem s údivem, že mnoho lidí válku schvaluje. Hlavně ti, kteří do ní jít nemusí.“
Erich Maria Remarque*

Roger Waters, brzy osmdesátiletý anglický hudebník, spoluzakladatel a hlavní autor repertoáru Pink Floyd, jejichž tvorba se nikdy nevyhýbala závažným společenským tématům, ani tentokrát při své cestě po Evropě během dva roky odkládaného “prvního rozlučkového turné” This Is Not A Drill nevynechal Prahu. A stejně jako už dvakrát v minulosti (2011 a 2018) tak i v letošním roce si velký zájem o vstupenky vynutil přidaný druhý termín.

Jak ukáže čas, obě pražská představení se odehrají mezi nejdiskutovanějšími německými štacemi v Mnichově (21/5) a Frankfurtu (28/5), kde o konání akce rozhodl až správní soud, což Waters ocenil před začátkem koncertu na obří projekční ploše ve tvaru kříže, která spolu s pódiem umístěným uprostřed plochy nabídla každému z 15 tisícovek přítomných možnost úchvatného audiovizuálního zážitku a plného vtažení do děje.

Dámy a pánové, představení začne za 15 minut

V záplavě souvisejících informací by bezpochyby nemělo zapadnout, že petici s výzvou ke zrušení zákazu frankfurtského koncertu mezi desetitisíci “bezejmennými” podepsali např. Nick Mason, Peter Gabriel, Eric Clapton, či Brian Eno. A že dalšímu textovému sdělení v rámci projekce nechyběla nevybíravá údernost: “Jestli jsi jedním z těch, kteří milují Pink Floyd, ale nemůžou vystát moje politické názory, uděláš nejlíp, když se sebereš a odtáhneš na bar.”
Pro znalé však byla tahle informace nadbytečná, pro nezasvěcené zas poněkud opožděná, Waters jí tak podle všeho chtěl dát především na srozuměnou, že žádných názorových veletočů se ani během tohoto večera nedočkáme. Však by taky působily směšně a pověstný klid na práci by mu stejně nezajistily, Česko nevyjímaje.

Dámy a pánové, představení začne za 10 minut

Například Reflex do probíhající antiwatersovské kampaně přispěl ještě před vystoupením textem, v němž autor dělal blbce z Waterse tak usilovně, až ho udělal i z Gilmoura a taky ze sebe, když čtenářům sdělil, že “Jeho nejslavnějším počinem je song The Wall, který se stal neoficiální hymnou bojovníků proti diktátorům a autoritářským režimům.”
Není divu, že v úporné snaze dehonestovat, se kamsi vytratilo třeba jen základní povědomí o nahrávkách kapely, ale co už. Vždyť o ty tady vlastně vůbec nejde. Tak proč by se při dalším blábolení o plánovaném “zneuctění” alba The Dark Side of the Moon nemohlo kamsi vypařit Watersovo klíčové sdělení k tématu: “Záměrem nebylo nahradit originál, ten je nenahraditelný, ale je to pro mě způsob, jak ocenit nahrávku, na kterou máme s Nickem, Rickem a Davem plné právo být hrdí.”

Dámy a pánové, představení začne za 5 minut

Pořádající agentuře Live Nation budiž přičteno k dobru, že vlez do haly tentokrát předsunula o celou půlhodinu na 18:30, takže se neopakovaly scény dobře známé z předchozích akcí, kdy ještě v době plánovaného začátku před vchodem stepovaly stovky zoufalců. I krátké čekání před halou však stačilo dát odpověď na otázku, odkud že bude letos pocházet většina cizozemských návštěvníků koncertu. Požehnaně jich dorazilo ze sousedního Polska, jelikož krakovští hodnostáři – bdělí strážci ideologické čistoty – obě tamní Watersova vystoupení zakázali a nádavkem si odhlasovali, že hudebník je ve městě nežádoucí osobou. Krakov si rozvracet nedáme!

“Hello? Is there anybody in there?”

Watersovo celkově osmé pražské vystoupení otevřela komornější verze floydovského majstrštyku Comfortably Numb, v tomhle provedení známá z alba Lockdown Sessions. Závěrečné vokální sólo Shanayi Johnson se zařadilo ke slyšeným neskutečnostem, přesto však nedalo zapomenout na chybějící kytarové a myšlenku na něj nezahnalo ani dění na scéně, kdy projekční plocha pomalu stoupala nad hlavy muzikantů.

Přelet vrtulníku je neklamným znamením událostí příštích, kdy se po Happiest Days of our Lives coby neoficiálním intru dostane na mohutně aplaudované skladby Another Brick in the Wall part 2 a 3. Zato song The Powers That Be z Watersovy druhé sólovky Radio K.A.O.S. byl pro mě nečekaností zařazením i provedením. Do programu ale obsahově pasoval, stejně jako klavírní úprava The Bravery of Being Out of Range z muzikantova nejosobnějšího a nejlepšího díla Amused to Death, během níž účtoval s vládci všehomíra, včetně Putina. Nic to, že s některými obrazovými poselstvími jsem se rozcházel, při Watersově širokém záběru ani není divu.

První část novinky The Bar byla uvedena čtyřminutovým proslovem, což je v týhle fázi jednoduše moc i kdyby se předčítalo z bible, potom i síla jejího sdělení mírně otupí. Řemen však vzápětí znovu nahodil set klasických čísel ze slovutných alb Wish You Were Here a Animals s báječnou projekcí postavenou na starých záběrech Pink Floyd v původní sestavě se Sydem Barrettem, s bečící ovcí létající nad hlavami diváků a hromadně odzpívanými refrény. Patřil k vrcholům večera, Waters jak na dlani na jednom ze čtyř mol vybíhajících z centrálního pódia při Wish You Were Here ještě výš.

“Ha-mmer – ha-mmer – ha-mmer”

Stupňující se skandování, jež se hrozivě neslo halou, ukončilo obligátní dvacetiminutovou pauzu a spolu se sugestivní projekcí a notoricky známými proprietami, mezi nimiž nescházela uniforma filmového Pinka, dalo na srozuměnou, že první minuty druhé části koncertu budou patřit stále aktuálnímu protiválečnému dílu The Wall.
Že se právě tahle impozantní pasáž se skladbami In the Flesh a Run Like Hell po více než čtyřech desetiletích stane předmětem vyšetřování berlínské policie, je příznačným znamením vyšinuté doby. Otočit symboliku o 180° a začít ji vykládat v přesně opačném významu, to už chce notnou dávku nepříčetnosti.

Jestliže k antiwatersovské hysterii dosud sloužili neúplné a zkreslené informace předkládané mainstreamem, nová kauza svým obsahem již překračuje hranice myslitelného. Přivodila situaci, kdy už si člověk nevystačí ani s černým humorem, jakože Waters může bejt rád, že ho v Berlíně nesebrali už v devadesátým na Postupimským náměstí nebo ještě o devět let dřív, kdy Pink Floyd představili show The Wall ve stejné úpravě vyprodané dortmundské Westfalenhalle hned devět dní po sobě. Apropo, tuším by se pánové Mason, Gilmour a Wright (in memoriam) dali žalovat za spoluúčast…
Každopádně aktuální vývoj událostí dává průletu neodmyslitelného prasete, jež během této části koncertu obkroužilo halu s ústředním heslem “chudým brát a bohatým dávat,” zcela nový význam.

Dva kousky – ponurou skladbu Is This the Life We Really Want?, která dala albu název a působivou Déjà Vu – do gradujícího průběhu večera dodala rovněž poslední Watersova sólová deska. Plynule na ně navázal znamenitý blok skladeb z nejslavnějšího floydovského díla The Dark Side of the Moon, při němž plochu prostoupily světelné trojúhelníky, osobní vrchol večera měl ale teprve přijít.
Stal se jím naléhavý apel varující před rizikem jaderné války Two Suns in the Sunset z posledního společného alba The Final Cut s dechberoucí animací znázorňující nastávající apokalypsu. Jeho provedení by dokázalo absolutně pohltit i kdyby při něm člověk nemyslel na realitu, kterou Waters připomněl v další promluvě, v níž se mj. vyjádřil k válce na Ukrajině: “Místo toho, aby se po roce válčení situace uklidňovala, někteří ji neustále eskalují. A den za dnem jsme blíž katastrofě.”

Je dostatečně známo, že coby pacifista tělem i duší celoživotně apeluje na co nejrychlejší ukončení válečných konfliktů a vyzývá k mírovým jednáním. Svoje poselství se navíc snaží předat dál způsobem, který má díky jeho popularitě obrovský dosah. Že se za to stal terčem nenávisti mocných a nemocných, kteří neváhají kádrovat i účastníky jeho koncertů? Kdysi bych vsadil všechny desky co mám, že se to nemůže stát.
V reakci na poslední z absurdních obvinění Waters uvádí, že “pokusy vykreslit umělecké prvky jako něco jiného jsou falešné a politicky motivované.” Za sebe si na to konto neodpustím dodat – pokrytci všech zemí, vyližte si prdel.

Po více než dvou hodinách ultimátního zážitku, jenž byl dokonalou pastvou pro všechny smysly, došlo na pomyslný dvacetiminutový přídavek, do něhož se vedle posledních slov vešel i nevídaný kolektivní přípitek, druhá část novinky The Bar (Reprise) a při Outside the Wall ta nejsymatičtější představovaná, co jsem kdy viděl. Přesně taková, jakou si perfektně šlapající doprovodná kapela zaslouží. Snad se ani nehodí vyzdvihnout výkon jednotlivce, přesto mi nedá nezmínit aspoň Seamuse Blakea s tklivým ságem, originálního bicmena Joeye Waronkera a úžasný výkon backvokalistek.

Roger Waters mnohem víc než kdy dřív komunikoval s publikem a s povděkem kvitoval každou reakci. Přál bych si, aby tu byl věčně.

***

Set 1: Comfortably Numb, The Happiest Days of Our Lives, Another Brick in the Wall – Part 2, Another Brick in the Wall – Part 3, The Powers That Be, The Bravery of Being Out of Range, The Bar, Have a Cigar, Wish You Were Here, Shine On You Crazy Diamond (Parts VI-IX), Sheep
Set 2: In the Flesh, Run Like Hell, Déjà Vu, Déjà Vu (Reprise), Is This the Life We Really Want?, Money, Us and Them, Any Colour You Like, Brain Damage, Eclipse, Two Suns in the Sunset, The Bar (Reprise), Outside the Wall

Obsazení: Roger Waters – zpěv, kytara, baskytara, klavír; Dave Kilminster – kytara, zpěv; Jonathan Wilson – kytara, zpěv; Jon Carin – klávesy, kytara a vokály, Joey Waronker – bicí; Gus Seyffert – baskytara a vokály; Robert Walter – klávesy, Seamus Blake – saxofon; Shanay Johnson – vokály a Amanda Belair – vokály

* Zaznělo v rozhovoru s německým fejetonistou a divadelním kritikem Friedrichem Luftem, 1962