Na sklonku roku 1963 založili bratři Paul (kytara, zpěv) a Nigel (baskytara) Griggsové s Rogerem Cookem (bicí) a Paulem Crowlandem (rytmická kytara) kapelu The Cortinas. Povětšinou vystupovali v hatfieldských klubech, kde se střídali s místními populárnějšími soubory Forever Amber, The Zombies a The Gods, jejichž příležitostný kytarista Mick Taylor (ex-The Strangers, The Juniors) odehrál s The Cortinas během podzimu 1966 řadu koncertů.

Po několika změnách v sestavě, kdy odpadl Crowland, jehož po společném vystoupení s The Insect v listopadu 1966 nahradil kytarista Rick Williams, a Cooka dočasně zastoupil Dave Cooper z The Op Scene, než ho začátkem roku 1967 vystřídal Gary Whinyates, se kvartet stabilizoval a podepsal smlouvu s Polydorem. V květnu tam vychází singl Phoebe’s Flower Shop/Too Much In Love, a kapelu možno stále častěji slyšet i v populárním londýnském klubu Marquee.

V prosinci 1968 již jako Octopus předskakují v RAF Benson Clubu poblíž Oxfordu kapele Plastic Penny, jejichž basista Tony Murray (krátce i v The Troggs) na skupinu upozornil manažera a producenta Larryho Page. Aktivní muzikantskou činnost se však z čista jasna rozhodl přerušit Gary Whinyates, jeho místo tak obsadil bubeník Brian Glascock (ex-The Juniors, The Gods).
Page v srpnu 1969 založil Penny Farthing Records, podepsal s Octopus smlouvu a produkcí pilotního singlu Laugh At The Poor Man/Girlfriend, který vyšel 7. listopadu, pověřil právě Murrayho. O dva měsíce později byli zahájeny práce na debutovém albu. Během jeho přípravy si Octopus 16. května 1970 odskočili na festival v německém Düsseldorfu, kde vystupovali ve společnosti Humble Pie, Airforce Gingera Bakera a Status Quo.

Uprostřed rozdělané práce si ale v červnu nečekaně odskočil i Brian Glascock, který dal přednost projektu Toe Fat zpěváka Cliffa Bennetta, s nímž absolvoval americké turné v roli předkapely Derek and the Dominos s Ericem Claptonem. A odejít se nakonec rozhodl také Rick Williams, kterého nahradil John Cook, klávesák kapely The Mixed Bag, což předznamenalo změnu soundu Octopus.
Místo bubeníka si v konkursu vybubnoval Malcolm Green, v botleyském hotelu The Dolphin poblíž Southamptonu se 17. července 1970 uskutečnilo první vystoupení nové sestavy a kapela se vrátila i do studia. Dozvukem úspěchu jarního singlu The River/Thief, který se v Itálii dostal do Top Ten byla pozvánka k TV vystoupení v Pise v předvečer Nového roku.

V dubnu 1971 – s poslední personální změnou, při níž Greena vystřídal Tim Reeves – konečně vyšlo album nazvané Restless Night. V Británii se však nesetkalo s velkým ohlasem a v neslýchané konkurenci toho roku mírně uspělo alespoň na kontinentě, především v Itálii, Německu a ve Španělsku.
Až do listopadu Octopus pokračovali s novým bubeníkem v koncertní činnosti, stále častější rozpory uvnitř kapely ale nakonec vedly ke vzájemné domluvě o rozchodu, na kterém nic nezměnily ani dva koncerty uspořádané v lednu 1972 (8. 1. v South Normantonu a 14. 1. v St. Albans).

Hudební historii kapely dokonale mapuje CD verze alba z roku 2006 od Revola Records, která obsahuje tucet bonusů (dva z nich jsou nesmyslně zařazeny do původního playlistu alba), vč. čtyř dochovaných nahrávek The Cortinas.

Po rozpadu Octopus se John Cook připojil k Mungo Jerry, Paul Griggs se stal členem Guys and Dolls, kteří v průběhu 70’s nahráli celou řadu hitů a Nigel Griggs s Malcolmem Greenem se přidali k Split Enz, novozélandské skupině vystupující v Británii. Mezi lety 1977-81 se podíleli na nahrávání alb Dizrythmia, Frenzy, True Colors a na maourském počinu Waiata. Již bez Greena to byla v období 1982-84 alba Time And Tide, Conflicting Emotions a See Ya Round.
Po rozpadu Split Enz se Nigel Griggs dal dohromady s jejími bývalými členy Noelem Crombiem a Phillem Juddem a spolu s bubeníkem Michaelem Den Elzenem založili Schnell Fenster (alba The Sound of Trees, 1988 a OK Alright A Huh Oh Yeah, 1991).

FOTOPŘÍLOHA: