V roce 1988 jsem se dověděl, že existují jacísi Jethro Tull, že je to hodně stará skupina a že její frontman hraje na flétnu a stojí přitom na jedné noze. A prý jejich nejlepší deska má něco společného s potápěním a potápěči. Začal jsem se pídit po dalších informacích a velmi brzy jsem zjistil, že se jedná o desku s názvem Aqualung. To bylo všechno. V rádiu nic od nich nehráli, doma jsem mezi kazetami nic neobjevil, ale touha tu určitě úžasnou a skvělou hudbu konečně slyšet postupně narůstala. Ale u nikoho jsem na ni nemohl narazit. Nakonec mi jednoho dne moje hodná maminka oznámila, že když jí dám prázdnou kazetu, tak do dvou dnů budu mít Jethro Tull nahrané.
A pak jsem kazetu konečně vsunul do přehrávače a ocitl se v sedmém nebi. Od prvních tónů jsem byl lapen a začal si budovat celoživotní závislost na hudbě skupiny Jethro Tull. Ta deska mi učarovala a vyvolala ve mně nadšení podobné nadšení pravěkého člověka z objevu ohně. A tak jako naši dávní předci spokojeně seděli kolem zdroje tepla a fascinovaně hleděli do plamenů, tak i já jsem neustále protáčel onu kazetu v přehrávači a nemohl se zvuků a melodií z ní linoucích nabažit.
Album s ikonickým bezdomovcem na obalu mě chytilo v podstatě na první dobrou. A i nyní po mnoha letech mě nepřestává fascinovat. Hned úvodní otvírák Aqualung s nesmrtelným riffem je taková kláda, že si říkám, jak to ti chlápci často bez většího hudebního vzdělání mohli dokázat vymyslet a zrealizovat. Andersonův zpěv má dar se silně zarývat pod kůži a vyvolávat pocit, že to, o čem zpívá, bytostně prožívá, že to nejsou pouze vymyšlené příběhy, ale je za tím něco víc, a je celkem jedno, zda tomu budeme říkat sociální kritika nebo nějak jinak.
Je celkem zbytečné rozpitvávat jednotlivé skladby, slova stejně nedokáží zachytit tu hudební krásu a instrumentální bohatost v celé jejich úplnosti. Takže jenom v krátkosti podle momentální nálady vyzdvihnu křehkou miniaturu Wond’ring Aloud, která mě svojí jemnou krásou nepřestane asi nikdy bavit, hardrockově zatěžkanou jízdu Locomotive Breath, která uhání vpřed jako plně naložená vlaková souprava, a především závěrečný opus Wind-Up, který se v mých uších stává jakousi kompilací toho nejlepšího, co si od zúčastněných hudebníků můžu přát.
Deska Aqualung je pro mě velice důležitá, protože mi otevřela cestu do podmanivého a okouzlujícího hudebního světa Jethro Tull, světa, který mě od té doby provází na mé životní pouti v časech dobrých i těch zlých, světa, kterému vděčím za ujasnění názoru na to, co je to dobrá hudba. Nebojím se říct, že bez Jethro Tull bych byl asi jiným člověkem. Děkuji vám, Iane Andersone.
A abych nezapomněl, s potápěním jako takovým a potápěči ta deska opravdu nemá nic společného.
Skladby:
01. Aqualung [Anderson/J. Anderson] (6:31)
02. Cross-Eyed Mary (4:09)
03. Cheap Day Return (1:23)
04. Mother Goose (3:52)
05. Wond’ring Aloud (1:56)
06. Up to Me (3:18)
07. My God (7:10)
08. Hymn 43 (3:18)
09. Slipstream (1:13)
10. Locomotive Breath (4:25)
11. Wind-Up (5:42)
All songs written by Ian Anderson, except where noted.
Obsazení:
Ian Anderson – lead vocals, flute, acoustic guitar
Martin Barre – electric guitar, descant recorder
John Evans – piano, organ, mellotron
Jeffrey Hammond – bass, backing vocals (4), alto recorder
Clive Bunker – drums, percussion
Aqualung
Prog Rock
Chrysalis
1971
LP, CD
11
Tuhle desku přivezl spolužák z hlavního města, byla ve velmi ohraném stavu, ale nám to nevadilo, okamžitě jsem si ji nahrál na magnetofon B400. Tehdy jsem měl nahraný ještě Stand Up a Living In The Past. Od té doby mám tvorbu této skupiny rád a mám ve sbírce skoro všechny desky. Aqualung, Cross Eyed Mary a hlavně Locomotive Breath patří mezi nesmrtelné hity.
Zdeny, dneska mám Jethro Tull až na pár titulů taky takřka komplet.
Protože jsem ty desky v té době fyzicky neměl v ruce, tak jsem dlouho netušil, jak vypadá obal Aqualungu.
Album Aqualung mám ve sbírce léta a tak ho už ani z daleka neposlouchám tolik, jako dřív. To však neznamená, že už by se mi nelíbilo, nebo že bych ho neměl rád. Je to legenda, která ovlivnila celou řadu následovníků a šprajcnu v sestavě najednou musela mít každá druhá rocková kapela. Titulní pecka je výborná a musí jít znát každej, kdo se aspoň otřel o starej progresivní rock a stejné to bude i s dupákem “Locomotive Breath”. Mám rád chrchlající kytaru a flétnu v “Cross-Eyed Mary”, důraz v ambiciózní “My God” a sedí mi aj lomoz v tvrďárně “Hymn 43”. No a křehké skladby s doprovodem smyčců – typu “Slipstream”, nebo “Wond’ring Aloud” – se s těmi tvrdšími výborně doplňují.
Je to výborná deska a s chutí jsem si ji zas po delší době připomenul. Martine, děkuju za recku.
Rádo se stalo. Já jsem Aqualung v poslední době točil dost často a výsledek jsi četl.
Ahoj Martine, v případě Aqualungu jsem měl fyzicky desku v ruce, ale když jsem si nahrával u jednoho kamaráda v Brně, tak jsem obaly taky neviděl. Jak obal vypadal jsem měl možnost vidět až když jsem si ta alba po revoluci koupil. Nyní si můžeš všechno předem prohlédnout na discogs.
Ahoj Martine, neměli jsme to s tím přístupem k “zakázanému ovoci” zrovna jednoduché, viď? Aspoň my, z menších měst a chudších poměrů. Každou nahrávku, kterou jsem získal jsem uchovával, jako svátost a na monofonním kotoučáku s reprákem ze starýho dráťáku točil do úplnýho zblbnutí. To bylo v půlce osmdesátek, ale na jejich konci už to bylo o něco lepší. Dostal jsem od někoho seznam dostupných titulů a podle něj si objednával nahrané kazety (TDK) od nějakého kluka ze Slovenska. S dnešními možnostmi se to nedá porovnávat a kdybych tu dobu nezažil, asi bych tomu ani nevěřil.
Trochu mě překvapilo, že tě už jako mladýho kluka lákal a zajímal takhle starej bigbít. My jeli spíš v metálech a k těm Jethro Tull jsem se proposlouchal teprve časem.
Mluvíš mi z duše. Sehnat cokoli zajímavého byla mnohdy práce i na půl roku a svou roli v tom hrálo i štěstí. Ale pak jsem si těch pár kazet, co jsem měl doma, náležitě vážil. Zaplaťpánbůh za dnešek, kdy si můžu koupit cokoli a většinou s tím není žádný větší problém. Horší to bylo v devadesátých letech, to jsem smrděl korunou, cédéčka byla nechutně drahá, takže jsem byl rád, když jsem si pořídil tak dvě do roka.
Mě ty starý bigbíty zajímaly asi od třinácti let. Metal jsem v té době taky poslouchal, ve třídě na gymplu jsme byli rozděleni na metaláky a depešáky a já se pohyboval mezi oběma skupinami a nepatřil ani k jedné z nich. Naštěstí jsme k sobě byli natolik vstřícní, že jsme se kvůli jiným hudebním názorům nepozabíjeli.
Metaláci – depešáci – veksláci. Kdybys viděl, jak jsem jezdil v zimě vyhastrošenej do školy. Rozdrbaný gatě, hnědou parku, obutej v “důchodkách” a se “zmijovkou” na hlavě. A v ruce starou aktovku pro prvňáky. Škoda, že z tý doby nemám žádný fotky. Se nedivým, že z nás byl učitelskej sbor na prášky. Dneska sám sebe potkat, tak se obdaruji korunou.
To já nosil na hlavě hučku podobnou té, co měl šéfinspektor Closeau. K tomu kabát po tatínkovi, takže jsem taky vypadal jak exot. Dneska už na to vzpomínám s úsměvem.