Dobrá rajská musí chutnat sladce

Magnum – The Road To Eternity Tour 2018
10. 4. 2018, Nová Chmelnice, Praha

Když jsem byl na koncertě birminghamských Magnum naposledy, bylo nás v plzeňském klubu Šeříkovka pět a půl. Když jsem po zalovení v lupenovým archivu zjistil, že tomu právě pět a půl roku, pesimistickou asociační představu zahnal jedině fakt, že i tehdy odvedli naprosto profesionální výkon.
A mezitím odehráli nespočet dalších vystoupení, obměnili sestavu na dvou postech a natočili čtyři studiovky, kterým se vedlo dobře nejen u mně, ale i v Německu a čím dál tím líp i v oficiální britské albové hitparádě (On the 13th Day #43, Escape from the Shadow Garden #38, Sacred Blood “Divine” Lies #31, Lost on the Road to Eternity #15). Není divu, bo každý, kdo se skutečně seznámí s obsahem jednotlivých titulů, musí nad občasnými výtkami, že nepřináší nic nového a Clarkin už jenom vykrádá sám sebe, jen shovívavě mávnout rukou.

V žižkovském klubu Na Chmelnici jsem zažil nejeden povedený večer, ne vždycky se ale odehrál podle avizovaného harmonogramu, ten úterní byl však dodržen snad na minutu přesně (19:00 – otevření sálu, 20:00 – 20:45 Reds’Cool, 21:15 – 23:00 Magnum), což je plusem každé akce.

Předkapela pro mě byla velkou neznámou, jestli jsem se ale dobře bavil při nedávné supportové produkci bandu Our Propaganda, s Reds’Cool to platilo dvojnásob. Hardrocková pětice z ruského Petrohradu, u jejíhož zrodu v roce 2009 stál kytarista Sergej Fedotov, působila do konce roku 2012 pod názvem Oldschool (album Attraction, 2011), už jako Reds’Cool přidala další dvě alba – Bad Story (2013) s německým producentem a mistrem zvuku Michaelem Wagenerem (Alice Cooper, Ozzy) a dva roky na to Press Hard na značce Steamhammer (sublabel SPV).
Svěží hard rock s hitovým potenciálem, charismatickým zpěvákem Slavou Aleksanovem s angličtinou, kterou by mu moh’ závidět nejen Frank Bornemann, a bezzubým sympaťákem na bubenické stolici Andrejem Kruglovem, obstál po všech stránkách na výbornou. Není divu, že tahle formace pravidelně vystupuje na rockových festivalech po celé Evropě a turné odjela mj. i s další ostrovní legendou UFO. S předvedeným výkonem by neoslovila snad jedině zasloužilé rusofoby, jimiž se to v Česku jen hemží. Do klubu si ale cestu naštěstí nenašli.

Ve čtvrt na deset se ozvaly první tóny When We Were Younger, ideálního otvíráku koncertu i alba Princess Alice and the Broken Arrow s klávesovým intrem v podání Ricka Bentona, v minulosti spolupracujícího s řadou těles, od malých ansámblů až po symfonické orchestry. Snad i proto působil po celou dobu jakoby nezúčastněně, bo své party zvládal levou zadní a přesvědčil, že je plnohodnotnou náhradou za Marka Stanwaye, který to po šestatřiceti letech zapíchnul uprostřed britského mini-turné v prosinci 2016.
Kapelnickou zkušenost zúročil Tony Clarkin i v případě druhého nováčka v sestavě, wolverhamptonského rodáka s bohatou rock/metalovou historií, bubeníka Lee Morrise, jehož “řeznický” styl uhranul nejen mě.

První polovina vystoupení obsahovala sedm čísel pro nepamětníky, mezi nimiž zazněly hned tři kousky z letošního alba, na které se během dalšího dění dostalo ještě jednou. Slušná porce, jíž dá vyniknout skutečnost, že příběh kapely se začal psát už v roce 1972 a že titul Lost on the Road to Eternity má devatenáct starších sourozenců! Díky stabilně vysoké úrovni své produkce si ovšem Magnum podobný scénář můžou dovolit.
Očekávanou sondu do zlatých osmdesátých, lemovaných mnoha význačnými tituly, přinesla až druhá část koncertu s tradiční převahou trojnásobně zastoupeného klasického díla On a Storyteller’s Night a osobním vrcholem v podobě mrazivého protiválečného songu Les Morts Dansants: “Z údolí se ozývalo hřmění děl – A zatímco výstřely osvětlovaly noc – Začalo pršet a obě strany řešily – Kdo je ten špatný a kdo je v právu.”

I závěr základního setu patřil mohutnému apelu proti válce, desetiminutové finálovce Don’t Wake the Lion (Too Old to Die Young) z desky Wings of Heaven. Na jeho síle pranic neubrala ani jediná kaňka večera v podání hysterického jekotu jedné z přítomných dam, kterou uklidnilo až basákovo gesto.

Tony Clarkin: “Všichni jsme někdy viděli film, v němž vojáci vyrazí ze zákopu… s vědomím, že budou zabiti. Naštěstí jsme takové situaci nikdy nemuseli čelit. Nikdo nechce jít do války.”

Stejně tak jsem si nepřál ani konec toho výjimečného představení, jež aspoň o dalších deset minut nastavil brzký pódiový návrat evidentně spokojené pětice. Přinesl majstrštyk The Spirit z mého nejoblíbenějšího alba Chase the Dragon, rozlučkovou hymnu When the World Comes Down, jinak to druhého zástupce desky Vigilante, a nezbytnou představovanou, které se ujal neúnavně gestikulující zpěvák Bob Catley, jehož tvář i hlas zdobí nejedna stopa života.

Způsob, jakým se popasoval s rolí vypravěče podmanivých příběhů, bral dech. I v sedmdesáti je frontmanem každým coulem, navíc si dopřál jediný krátký time-out během vloženého 5minutového jamu při How Far Jerusalem. Osvěžující nadstavbou byl i jeho přímý kontakt s fanoušky, stejně jako chvíle se zapůjčenou magnumáckou vlajkou, či kousek s kolující (navrácenou) tamburínou.
Duchovní otec projektu a skladatelský mistr Clarkin potvrdil, že je kytaristou s mimořádným citem pro povznášející melodie a spolehlivý basák Al Barrow, že by se stal oporou kdekteré slovutné formace.

A zmínit nutno i skvělou atmosféru v zaplněném klubu, na níž se nemalou měrou podílela přítomná omladina. Radost pohledět i sdílet off-line.
A taky mladého borce plně vytíženého přípravou Clarkinových kytar, jež majitel střídal v tempu, s jakým jsem se ještě nikdy nesetkal.
A zopakovat známou skutečnost, že vkusný melodický hard rock dokáže vyčistit mysl, osvěžit duši a vnímavého posluchače přenést za hranici všedního dne.

SETLIST:
When We Were Younger (Princess Alice and the Broken Arrow, 2007)
Sacred Blood ‘Divine’ Lies (Sacred Blood ‘Divine’ Lies, 2016)
Lost on the Road to Eternity (Lost on the Road to Eternity, 2018)
Crazy Old Mothers (Sacred Blood ‘Divine’ Lies, 2016)
Without Love (Lost on the Road to Eternity, 2018)
Your Dreams Won’t Die (Sacred Blood ‘Divine’ Lies, 2016)
Peaches and Cream (Lost on the Road to Eternity, 2018)
How Far Jerusalem (On a Storyteller’s Night, 1985)
Les Morts Dansant (On a Storyteller’s Night, 1985)
Show Me Your Hands (Lost on the Road to Eternity, 2018)
All England’s Eyes (On a Storyteller’s Night, 1985)
Vigilante (Vigilante, 1986)
Don’t Wake the Lion (Too Old to Die Young) (Wings of Heaven, 1988)
&
The Spirit (Chase the Dragon, 1982)
When the World Comes Down (Vigilante, 1986)

SESTAVA:
Tony Clarkin – kytara
Bob Catley – zpěv
Al Barrow – baskytara
Lee Morris – bicí
Rick Benton – klávesy

Poznámka: Dobrá rajská jednoduše musí chutnat sladce. Čekám to od ní a těším se na každou porci. Chápu, že ji někdo nerad, děsím se jen setkání s progresivním kuchařem, kterého napadne uvařit ji kyselou.

7 názorov na “Dobrá rajská musí chutnat sladce”

  1. V pátek (18/1) vyšel záznam koncertu Magnum z birminghamské Symphony Hall, který je ideálním osvěžovačem vzpomínek na pražské vystoupení, bo se shoduje jak výběrem tak pořadím skladeb. Jediný rozdíl činí snadno oželitelná (ne)účast hostujícího Tobiase Sammeta, jenž si v Anglii zapěl “svou” Lost on the Road to Eternity.

    1. Ba, troufám si říct, že spokojený jsme odcházeli úplně všichni a to už si pár slov zaslouží. A nevím, jestli by se jich akce dočkala na jiných hudebních webech, když třeba musicserver ani neinformoval o jejím konání… Ale pravda, zato dal světu vědět o tom, že “Lorde si napustila vanu, zanotovala Whitney Houston a dala to na Instáč.”

    1. Naprostý souhlas. Moc nás v partě takových nebylo, ale jak říkal můj nejlepší kamarád: “neklidnej život žádá klidnou muziku.” Snili jsme za komančů společný sny o podobných koncertech, nedožil se ale ani Stounů na Strahově… Vzpomenu si na něj při každý akci.

Pridaj komentár