Steven Wilson – The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)

Tak jsem neodolal a po přívalu kladných ohlasů na třetí sólové album Stevena Wilsona jsem si, podotýkám, že víceméně naslepo, pořídil tuto zvláštní desku. Tvorba jeho domovské kapely Porcupine Tree mě vlastně minula, a tak jsem k Wilsonovi přistupoval jako k posluchačsky naprosto neznámé personě.

 

A jaké tedy je album o havranovi, který nechtěl zpívat? Především velice sevřené, senzitivní a nebojím se říct až drsně melancholické. Wilson nás vpouští do svého vnitřního světa plného smutku a depresí. Jeho hudba má vlastnost v posluchači vyvolat celou řadu nálad, mezi nimiž převládají tak silné smuténky, až samotný poslech chvílemi doslova bolí. Na druhou stranu veškeré tyto deprese jsou zabaleny do natolik podmanivého hudebního hávu, že i když si po každém poslechu říkám, že tohle už si raději pouštět nebudu, tak stejně neodolám a znovu se ponořím do onoho zvláštního mixu melancholie a úžasného muzicírování. Především úvodní skladba Luminol má neskutečnou sílu a schopnost vás posadit hluboko do křesla a cítit se před tou krásou malým, až nepatrným. Podobným dojmem na mě působí i další skladby přesahující deset minut, tedy The Holy Drinker a přenádherná kompozice The Watchmaker.

Samozřejmě se tato deska nedá poslouchat kdykoliv, člověk musí mít náladu a být připraven naladit se na Stevenovu strunku. Každopádně těch šest kompozic mi otevřelo bránu do nového hudebního světa. Někdo může namítnout, že tohle všechno už tady dávno bylo, ale zde je nám to předkládáno s ohromnou mírou vkusu a hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

Recenze vznikla v březnu 2017. Tehdy jsem ji hodnotil plným počtem hvězdiček, dnes budu o něco přísnější a jednu uberu.

Skladby:
1. Luminol (12.10)
2. Drive Home (7.37)
3. The Holy Drinker (10.13)
4. The Pin Drop (5.03)
5. The Watchmaker (11.43)
6. The Raven That Refused To Sing (7.57)

Obsazení:
Guthrie Govan / lead guitar
Nick Beggs / bass guitar
Marco Minnemann / drums
Adam Holzman / keyboards
Theo Travis / saxophone, flute
Steven Wilson / vocals, guitars, keyboards

The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) Book Cover The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
Steven Wilson
Prog Rock
Kscope
2013
CD
6

6 názorov na “Steven Wilson – The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)”

  1. Wau, moje oblíbené album! Už jsem ho sice dlouho neslyšel, ale to neznamená, že bych na něj zanevřel. Skladby jedna lepší, jak druhá a s křišťálově čistým zvukem. Cédéčko jsem tenkrát sháněl docela dlouho a nakonec mi dorazilo vydání od Icarus Music z Argentiny, ale nemělo by se asi lišit od těch běžně dostupných. Za pár stříbrňáků jsem si o něco později koupil i CD/DVD Drive Home, s animovanými klipy ke skladbám “Drive Home” a “The Raven That Refused To Sing”. Dohromady s muzikou je to fakt “žraso” a budu si je muset zas co nevidět pustit.

    Mám ve sbírce i Wilsonovo předcházející dvojalbum Grace For Drowning z roku 2011, ale pořádně na kobylku jsem se mu vlastně nikdy nedostal. Je ještě náročnější, neprostupnější, zachmuřenější a po každém poslechu jsem z něj byl docela přepadlej. Možná to chtělo víc trpělivosti, ale zatím leží v polici a čeká na svou příležitost…

    Martine, díky za pěknou recenzi.

    1. Snejku, rád jsem ti udělal radost. Sice jsem oproti dřívějšku lehce strouhl hodnocení, ale to snad tak vadit nebude.
      V poslední době na spotify poslouchám některé nahrávky Porcupine Tree, je možné, že si konečně něco pořídím i na fyzickém nosiči.

      1. Porcupine Tree? Proč ne, já sám jsem na nich jednu dobu hodně ujížděl a kupoval pomalu vše, čeho se Wilson dotknul. Postupem času mě to nadšení začalo opouštět a posledním albem, které se mi opravdu líbilo, bylo Fear Of A Blank Planet z roku 2007. Následující řadovku The Incident mám sice taky, ale už mě moc nebavila a nic dalšího jsem si nekoupil. Poslední studiovku Closure / Continuation jsem si vlastně ani nepustil, protože jsem neměl důvod a podobné je to i sólovými alby. Posledním CD v mé sbírce je Hand. Cannot. Erase. (2015), ale nebaví mě a dál jsem pustil Wilsona ze zřetele. Mám krabici, do které dávám cédéčka co neposlouchám a v ní dvě alba projektu No-Man. Na chvíli jsem tam šoupnul i album PT Matanoia, ale pak jsem ho vrazil zpátky do regálu. Dá se, ale člověk se musí připravit na nekonečnou improvizaci…

        Mám v archivu ještě pár starejch textů a až na ně dojde řada, tak je nahodím.

          1. Martine souhlas, album In Absentia je výborné a mám ho rád. Je to perfektně namíchanej mix heavy kytar, prog rocku a melancholie, s koňskou dávkou pěkných melodií navrch. Nic na tom nemění skutečnost, že jsem se k němu dostal až zpětně, protože mým prvním CD ve sbírce bylo až následující Deadwing.

Pridaj komentár