Finito

CD btf.it – VMCD138  /2009/

Album UT z roku 1972 je čtvrtým studiovým zápisem do diskografie New Trolls, ovšem zároveň i na pár let posledním. Hned z kraje následujícího roku se skupina rozdělila na dva nesmiřitelné tábory a znovu se sešla až v roce 1976. Navázat na předcházející úspěchy už se jí však nikdy nepodařilo…

O tom, že to v kapele přestávalo klapat svědčí i pohled do bookletu CD. Do té doby jeden ze dvou výhradních autorů hudby Vittorio De Scalzi se uklidil do ústraní a kredity mu připisují pouze kytaru Leslie a něco vokálů v doprovodech. Možná, že šlo o nějakou interní dohodu, ale faktem je, že hlavní pemzum práce odvedli kytarista a zpěvák Nico Di Palo, s hráčem na klávesové nástroje Mauriziem Salvim. Samotná hudba tomu navíc docela odpovídá, protože jde o mix tvrdého a progresivního rocku s prvky klasiky, tedy přesně podle preferencí obou skladatelů.

Je to pěkné album, určitě kompaktnější a vyrovnanější než předcházející nahrávka Searching for a Land. Po experimentech s vokály v anglickém jazyce se kapela vrátila znovu k mateřtině, což kvituji s povděkem. Nekorunovanou královnou dgf New Trolls sice pro mě už navždy zůstane legendární placka Concerto Grosso per i New Trolls z roku 1971, ale tahle jí šlape zdatně na paty…

Necelejch 42 minut dlouhá deska obsahuje osm štychů a jako první je tady dramatická instrumentálka Studio. Jde o adaptaci klasiky Johanna Baptisty Cramera a příležitost pro klávesistu Maurizia Salviho, předvést něco ze svých hráčských dovedností. V bezprostředně navazující XXII strada se přidá celá kapela, ale i tahle skladba je instrumentální a zpěvu v italštině si tak posluchač poprvé užije až v progrockové I cavalieri del lago dell’Ontario. Víření bubnu a pochodová melodie napovídají, že půjde o píseň s vojenskou tématikou a odpovídá tomu i její protiválečně zaměřenej text. Následující Storia di una foglia je poloakustickou, melodickou pohodičkou a první polovinu alba uzavírá ambiciózní, osm minut dlouhá pecka Nato adesso. Až do této chvíle se Nico Di Palo držel poměrně zkrátka, ale tady řádí, jak utrženej ze řetězu. Jeho sólo je sice nekonečně dlouhé, ovšem bravurní a dokazuje, že ve své době patřil k nejlepším kytaristům v Itálii.

Jedna výtečná věc končí, druhá začíná. Držte si klobouky, protože s deset minut dlouhou C’è troppa guerra je to jízda, jak na kolotoči. Obsahuje několik ultra tvrdých sekvencí s kytarou prskající, jak Teslův transformátor a další specialitkou jsou do ukrutnejch výšek šponované vokály. A pokud by to snad bylo někomu málo, dočká se v samotném závěru skladby ještě brutálně zkresleného “hendrixovského” sóla.

Zdánlivě obyčejná rocková balada Paolo e Francesca sice nenadchne, ale ani neurazí. Aspoň pomůže zklidnit emoce zjitřené předcházející masírkou a navíc i ona obsahuje zajímavé kytarové sólo. Tím, jak poletuje z jednoho stereo kanálu do druhého totiž připomíná emotivní rozhovor mezi mužem a ženou. Rovněž závěrečná píseň Chi mi può capire je z kategorie těch pomalých, ale s výrazným vkladem klávesisty Salviho, kterej ji oblékl do slušivého symfonického kabátku…

Původní rozkládací album od labelu Cetra vyšlo vysokým nákladem a tak se dá i dnes sehnat za slušnej peníz. Reedic na vinylu i na CD je relativně dost, ale všechny jsou staršího data a mám dojem, že ta klasická alba New Trolls se na CD shání obecně poněkud obtížněji. I moje mini vinyl replika je z druhé ruky, ale ve výborném stavu, i když ta střízlivá a jednoduchá obálka se mi moc nelíbí. Hezčí je spíš její vnitřek s fotkou starého hradu, mini portréty členů New Trolls a citátem od Danteho. Booklet má dvanáct stran a obsahuje fotky středových štítků originální desky a nějaké to povídání od Franca Sciscia. Nosič je součástí ucelené řady “Remaster Series” a tak se může pochlubit aj italským OBI proužkem.

Je to velmi dobré album, které by mělo potěšit hardrockového fanouška i progresivce a od skupiny asi posledním, které stojí za to mít ve sbírce. Mě chytlo na první dobrou a rád se k němu vracím. Slabší čtyři.

SKLADBY:
Lato A
1. Studio – 3:05 (musica: Johann Baptist Cramer, Maurizio Salvi)
2. XXII strada – 1:55 (musica: Nico Di Palo, Maurizio Salvi)
3. I cavalieri del lago dell’Ontario – 4:05 (testo: Agostino Paolo Chiabrera, Gianni Belleno – musica: Nico Di Palo, Maurizio Salvi)
4. Storia di una foglia – 3:00 (testo: Daina Dini, Frank Laugelli, Gianni Belleno – musica: Nico Di Palo, Maurizio Salvi)
5. Nato adesso – 7:55 (testo: Daina Dini, Gianni Belleno – musica: Maurizio Salvi, Nico Di Palo)

Lato B
6. C’è troppa guerra – 9:53 (testo: Daina Dini, Gianni Belleno – musica: Nico Di Palo)
7. Paolo e Francesca – 6:06 (testo: Agostino Paolo Chiabrera, Gianni Belleno – musica: Nico Di Palo)
8. Chi mi può capire – 4:35 (testo: Aldo Martinis, Gianni Belleno – musica: Nico Di Palo, Maurizio Salvi)

SESTAVA:
Nico Di Palo – chitarra solista e voce solista
Vittorio De Scalzi – chitarra Leslie, cori
Maurizio Salvi – pianoforte, organo Hammond, eminent, sintetizzatore
Frank Laugelli (alias Frank Rhodes) – basso
Gianni Belleno – batteria e voce

UT Book Cover UT
New Trolls
Prog Rock
Cetra
1972
LP
8
CD btf.it – VMCD138 /2009/

2 názory na “Finito”

  1. Ahoj Snejku, poslechl jsem si ukázky a druhá a třetí se mi hodně líbí. Máš pravdu, Nico Di Palo je velmi zručný kytarista.
    Velké díky za tvůj zatím nekončící seriál o italské rockové scéně.

    1. Zdarec a díky za komentář. Nico Di Palo měl rád tvrdej hard rock a po rozpadu New Trolls v tom pokračoval aj s kapelou Ibis. Respektive na prvním albu s otazníkem na obalu a na třetím “Ibis”. Deska “Sun supreme” je hodně do art rocku ve stylu Yes, ale ukázala se být slepou uličkou…

      Po návratu New Trolls se podrobil diktátu peněz a stejně, jako celá kapela vyměknul. Fanouškovskou základnu a jistej komerční úspěch se jim sice podařilo udržet, ale pro fanoušky hard – prog rocku přestali být zajímavými. Stejně, jako pro mě. Vše, co vyšlo pod hlavičkou New Trolls sice neznám, ale pochybuju, že by mě ještě některé z pozdějších alb dokázalo zaujmout.

Pridaj komentár