Ne, nečekal jsem, že by The Legendary Pink Dots přišli, po tolika letech působení v hudební branži a stovkách(!) vydaných alb (vezmu-li v potaz i další kapely Edwarda, kompilace apod.), v roce 2019 s něčím slabým, ale že přijdou s takto silným materiálem (stejně jako studiová sólovka Edwarda Ka-spela The Moon Cracked Over Albion z téhož roku), jsem tedy nečekal.
CD (trvající přes sedmdesát minut) vyšlo před velkým koncertním turné skupiny, o kterém Edward Ka-Spel barvitě informoval/informuje např. na Facebooku. Turné k 40. výročí existence kapely.
THE LEGENDARY PINK DOTS – US TOUR 2019.Další psychedelický výlet začíná skladbou Happy Birthday Mr. President. Do moderně elektronického rytmu (za který by se nemuseli stydět ani Leftfield) vstupuje interesantně španělská i elektrická kytara. Zajímavý začátek, i když Pink Dots umí i lepší. Parádními otvíráky hlavně v 90. letech byli proslulí. Následuje skladba Double Double, klidná, příjemně melodická píseň, po které přichází Junkyard, další moderně znějící skladba, s Edwardovým zpívaně vyprávěným příběhem. V podstatě podstatu skladby tvoří bicí, basa a různé noise ruchy, přesto se dá označit za písničku.
První delší věc, desetiminutová Itchycoo Shark/Isle Of Sighs, začíná jako další klidnější věc, založená na navrstvených klávesách, bez kytar a bicích. Edwardův zpěv je hodně posmutnělý. Elektrická kytara Erika Drosta na okamžik vykoukne a skladba se přesune do krásné druhé půle, začínající vybrnkávanou kytarou jak na raném albu Genesis. Jako bych slyšel Anthonyho Phillipse! Zpěv je opět smutný a hudba také. Zaujatě poslouchám, lehce udiven, že po kakofonické divokosti zatím vlastně ani stopy.
Ovšem potom přichází osmiminutová skladba Neon Calculators. Naprosto parádní rytmika, opět v moderně elektronickém hávu plném samplů, nikoli rockovém, připomínající trochu pro přirovnání některé tanečnější tendence Porcupine Tree z let 1993, 1994. Opravdu svěží kousek! V další delší kompozici My Land/Parallels poznávám známou, podivínštější tvář Edwarda Ka-Spela. Hudba je na hony vzdálená jakékoli líbivosti, melodie v ní je, ale hudební doprovod je hodně avantgardní, v druhé půli přecházející do klidnějšího psychedelického ambientu, v jehož poslední části je i zpěv Edwarda zase melodičtější, oproti úvodu.
Nicméně to nejlepší má teprve přijít! Skladba Maid To Measure (s textem, pohrávajícím si s vizemi budoucího sexu) zní trochu jako reinkarnovaný Syd Barrett, ostatně přirovnáván kvůli barvě svého hlasu je k němu Edward Ka-Spel od začátku. Mimochodem zajímavá byla také kdysi Edwardova odpověď, jaká alba Pink Floyd má nejraději. Řekl, že Piper At The Gates Of Dawn (jaké překvapení!) a The Wall… Ve skladbě Mantis konečně slyším ten typ melodie, kvůli kterým mám Edwarda tak rád. Je to romantické, posmutnělé, velice silné; po způsobu, jakým to umí jen Edward… Pro mě vrchol alba, resp. jeden z vrcholů.
Předposlední The Photographer je skladbou, kdy máte poprvé pocit, že posloucháte rockovou kapelu a přichází poslední kousek, Red Flag. To nejlepší na závěr, ano! Progresivní (vlastně se dá říct i progrocková) kompozice plná emocí, ve které ukazují Pink Dots svou silnou, stále kreativní tvář. Red Flag je skladba plná nedisharmonických přechodů, zobrazující je v plné síle. Pro mě druhý vrchol alba a kapela nemohla CD zakončit lépe. Navíc se ústřední melancholická melodie téhle skladby dostává těžko z hlavy. Minimálně na několik hodin mi tam vždycky zaleze jak šnek do ulity.
Psychedelické, temné až zlověstné, progresivní, zábavné i trochu pozitivní. I tak by se dalo shrnout toto album. I tak by se vlastně dala shrnout celá, poměrně bizarní, hudba The Legendary Pink Dots.
2. NOVEMBER 2019 – THE LEGENDARY PINK DOTS – Denver International Airport, Colorado, USA.No a co píše k albu sám Edward Ka-Spel?:
„I v nejtemnějším dni. Dokonce i v nejdelší noci. I když se zdá, že nezbývá žádná naděje. I když procházíte kanály a vidíte jen příšery. I když trochu vy, trochu já, procházíte lesem temných hrozivých stínů a přemýšlíte, jestli velký stvořitel jednoduše kýchl na svíčku, kterou potřebujeme, aby nás dovedla k příjemným pastvinám. Dokonce i nyní, moji přátelé, existuje Anděl v detailu.“
SKLADBY:
01. Happy Birthday Mr. President (5:59)
02. Double Double (5:20)
03. Junkyard (4:10)
04. Itchycoo Shark / Isle Of Sighs (9:56)
05. Neon Calculators (8:04)
06. My Land / Parallels (10:42)
07. Maid To Measure (4:42)
08. Mantis (5:00)
09. The Photographer (6:35)
10. Red Flag (11:06)
SESTAVA:
Edward Ka-Spel – lead vocals, keyboards, synthesizers, broken things, devices, gadgets, interference
Phil Knight – keyboards, synthesizers, soundscapes, electronic devices, gadgets, technology,bicycle wheels, exotic sounds
Erik Drost – guitars (acoustic, electric, bass and Hawaiian)
Joep Hendrikx – electronics, effects
Angel In The Detail
Dark Ambient, Psychedelic Rock, Experimental
Metropolis Records
2019
CD, LP
10
Ryback, zdravím, máš úplně stejné oblíbence (Peter Hammill, Van Der Graaf Generator a Legendary Pink Dots), jako můj kamarád a spolužák z VŠ. Legendary Pink Dots jsem měl před pár lety od něj půjčené, dovezl mi je v přepravce, cca 50 kusů CD. Vypálil jsem si je a snažil se je poslouchat, něco , třeba Maria Dimension i vícekrát, výborná hudba návrat k psychedelii šedesátých let a Edward Ka-Spell má barvu hlasu podobnou Sydu Barrettovi. Tuhle desku nemám, je moc mladá, ale kamarád ji určitě má. On nyní přechází na poslech ze streameru a celou svou sbírku ripuje do wavu. Požádám jej, aby mi LPD poslal. Díky za pěkné čtení.
Zdeňku, díky za reakci, to mě těší.
Je to zajímavý. Kdysi byla česká webová stránka věnující se Legendary Pink Dots a jeden člověk tam třeba v diskuzi psal, že nikdo jinej jak Legendary Pink Dots a Peter Hammill ho tak citově nezasáhli… nebo tak nějak to psal… Určitá chemie nebo neviditelné paralely tu tak asi musí být.
Jinak vím, že ty i já máme rádi Gong – psychedelickou tvář Canterbury scény. Často je Ka-Spel pro podobnost hlasu přirovnávaný k Sydu Barretovi. Ale Daevid Allen má také podobnou barvu hlasu a někdy i podobný způsob zpěvu – to byl také jeden z důvodů, proč mě Gong zaujali… Nedávno jsem četl, že Ka-Spel je dlouholetý obdivovatel Daevida Allena a jednou se prý kdysi spolu dokonce sešli i na pódiu 🙂 .
Tahle hudba je mimo okruh mého zájmu a tak ji neposlouchám, ale zaujal mě ten videoklip ke skladbě “The Junkyard”. Ovšem po detailnějším prozkoumání jsem zjistil, že nepochází od The Legendary Pink Dots, alébrž od hardcore/punk kapely Berri Txarrak. Po vizuální stránce výjimečné dílko, už jsem ho viděl třikrát…