CD Black Widow Records – BWRCD 109-2 /2008/
Italská progressive rocková vlna z první poloviny sedmdesátých let před sebou hrnula vše, co jí stálo v cestě, ale ne každému se tenkrát podařilo dosáhnout na vlastní velké album. Před časem jsem tady představoval kapelu Il Castello di Atlante, která první LP natočila až dvacet let od svého založení a hodně podobnej příběh by mohli vyprávět rovněž kolegové z branže Il Cerchio d’Oro.
Skupinu Il Cerchio d’Oro založili v Savoně v roce 1974 Franco Piccolini (klávesy) a dvojčata Giuseppe (basa, kytara, zpěv) a Gino Terribileovi (bicí, zpěv). Jejich začátky byli hodně ve stylu Le Orme, ale už o rok později původní trio posílili druhý klávesista Giorgio Pagnacco a hráč na kytaru Roberto Giordana. Kapela debutovala v roce 1977 singlem Quattro mura/Futuro prossimo, který v roce 1978 následovala další malá deska Funky Dream/L’amore mio. Před svým rozpadem na začátku osmdesátých let se sestava skupiny rozrostla ještě o Maurizia Bocchina a Piuccia Pradala, ovšem komerční singl Too Many Nights/Dolce strega z roku 1979 znamenal stopku za její nepříliš úspěšnou kariérou.
Po rozpadu Il Cerchio d’Oro se členové kapely věnovali dalším hudebním projektům a zmínil bych aspoň Black Out, nebo The Cavern, který byl relativně úspěšným tribute bandem The Beatles a fungoval až do roku 2011. Ovšem už od poloviny devadesátých let začal být progresivní rock opět v kurzu, což byla příležitost nejen pro “mladou krev”, ale i pro dávno zapomenuté legendy. V roce 1999 vydala společnost Mellow Rec. posmrtné CD Il Cerchio d’Oro (MMP 334), obsahující skladby ze všech tří vydaných singlů, plus dříve nezveřejněný materiál zaznamenaný během zkoušek v roce 1976. Jeho zvuková kvalita je sice nevalná, ale byla to první vlaštovka, následovaná vinylem La quadratura del Cerchio, vydaným v roce 2005 prostřednictvím labelu Psych-Out Records. LP deska vyšla ve dvou striktně limitovaných verzích a obsahuje nahrávky (dema a coververze) z let 1974-75.
Skutečným debutem a definitivně potvrzeným návratem na progressive rockovou scénu se však stalo teprve koncepční album Il viaggio di Colombo, které na LP a CD vydala italská nezávislá společnost Black Widow Records v roce 2008. Pokud dobře počítám, bylo to třicet čtyři let od založení skupiny a tomu já říkám vytrvalost. Nahrávání se navíc zúčastnila kompletní trojice zakladatelů, kterou doplnili pozdější členové kapely Roberto Giordana a Piuccio Pradal. Takže žádnej revival, ani tribute, ale regulérní sestava shodná s tou z konce sedmdesátých let.
Název Il viaggio di Colombo asi netřeba překládat, jeho význam pochopí určitě každej, včetně italštinou nepolíbeného našince. Ostatně, dostatečně výmluvný je rovněž – mimochodem velice pěkný – obal, jehož autorem je výtvarník a ilustrátor Stefano Scagni. Je zřejmé, že inspirací pro koncept alba, názvy písniček a texty se stal janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus a jeho objevitelská plavba, ale stejně tak by mohlo jít o alegorii na cestu životem. Se všemi očekáváními, nadějemi i pády, které přináší.
Hudební náplň desky bych popsal jako uvolněnej, melodickej prog rock ve stylu klasického RPI a nebýt krapet modernějšího zvuku, mohl bych si klidně myslet, že poslouchám nějaké neznámé album z druhé poloviny sedmdesátých let. Z jedenácti položek na albu jsou dvě instrumentálky a žádná ze skladeb nemá víc, než sedm a půl minuty. Ovšem téměř každá obsahuje pěknou instrumentální vsuvku, se sóly kytary, nebo kláves. Kapela nikam nechvátá, ani se nepředvádí v nějakých krkolomných prstolamech. Její projev je harmonický a vcelku předvídatelný, ale pokud se rozhodne trochu přitlačit na pilu – jako ve skladbě Colombo – může připomenout např. Uriah Heep. K dobarvení atmosféry se na albu objevuje rovněž několik zvukových efektů. Na začátku písničky I tre marinai je slyšet praskání dřevěné paluby plující lodi a šplouchání mořských vln a ve skladbě Tre giorni (L’ammutinamento) vzrušené hlasy vzpourou vyhrožující posádky.
Texty písní jsou pochopitelně v italštině a potěchou pro moje ucho jsou pěkné a pečlivě sezpívané vokály. Inu, na to byli Italové odjakživa kadeti a tak tři členové kapely zpívají sólo a zbytek pomáhá aspoň v doprovodech. Na začátku skladby Ieri, oggi, ancora niente si nelze nevzpomenout na “obříky” Gentle Giant, ovšem velice pěkné vokální party obsahují rovněž akustická modlitba k větru Preghiera al vento, nebo následující Tre giorni (L’ammutinamento). Vrcholem v tomhle směru je pro mě závěrečná Conclusione (il ritorno), ve které se k členům kapely postupně připojí celý sbor, složený z rodinných příslušníků a přátel. Ty hlasy se tam různě přelévají a tak to má až muzikálovej nátisk, ale právě proto je tahle písnička vydařenou tečkou za celým příběhem. Ostatně slova písně “A ty, Kolumbe, co jsi vlastně učinil? Objev, o kterém se nikdy nedozvíš…” hovoří za vše.
Píšu o tečce za příběhem, ale nikoliv za celou deskou, protože v rámci bonusové výbavičky jsou tady ještě obě skladby z prvního singlu kapely z roku 1977 (Playphone – ABN 22). V obou případech se jedná o balady v symphonic rockovém stylu, ale jsou fajn a jsem rád, že je vydavatel přidal. Věřte mi, že to, co se objevilo na těch zbývajících malých deskách se s nimi nemůže rovnat.
Zvuk CD je sice v pořádku, ale mohlo by se v něm trochu víc jiskřit. Na rock – byť progresivní – je přece jenom poněkud krotký, ale budiž. Hlavně, že nevykazuje známky přehnané komprese. Co však musím pochválit je velice pěkný, ze tří panelů složený digipack s vlepeným, transparentním trayem a do kapsičky zasunutým bookletem. Ten má dvacet stran a obsahuje předmluvu v italštině (Paolo Barotto), texty písniček v italštině i anglině a také vysvětlivky ke všem skladbám. Po grafické stránce jde o velice povedenou záležitost a celý nosič je opravdu parádním přírůstkem do sbírky.
Že nešlo o jednorázovou záležitost dokládá skutečnost, že v roce 2023 kapela vydala již čtvrté studiové album (Pangea e le Tre Lune) a nevypadá na to, že by se chystala končit. Ovšem o něm, nebo o těch dalších snad někdy jindy…
SKLADBY:
01. Ouverture (02:40)
02. Sognando la meta (04:54)
03. Colombo (04:49)
04. I tre marinai (07:17)
05. Ieri, oggi, ancora niente (05:54)
06. Il silenzio rumoroso del mare (07:10)
07. Preghiera al vento (02:18)
08. Tre Giorni (L’ammutinamento) (03:36)
09. Tierra! Tierra! (04:13)
10. Cercando l’approdo (03:57)
11. Conclusione (il ritorno) (02:22)
Bonus tracks:
12. Quattro mura (03:58)
13. Futuro prossimo (04:00)
SESTAVA:
Franco Piccolini – Pianoforte, organo, tastiere e cori
Gino Terribile – Batteria, percussioni, voce solista e cori
Giuseppe Terribile – Basso, chitarra acustica, voce solista e cori
Piuccio Pradal – Chitarra acustica 12 corde, voce solista e cori
Roberto Giordana – Chitarra elettrica, slide e cori
Il Viaggio Di Colombo
Prog Rock
Black Widow Records
2008
LP, CD
11+2
CD Black Widow Records – BWRCD 109-2 /2008/
Pěkné, velice pěkné. Hned si album vyhledám na Spotify a podrobím podrobnějšímu zkoumání.
V souvislosti s tím Kolumbem jsem si vzpomněl na skupinu Savatage a jejich album The Wake of Magellan. Znáš?
Zdar Martine. Všechna čtyři, po comebacku natočená alba najdeš na Spotify a rarity na YouTube. Ale zrovna ty bych ti moc nedoporučoval.
Album The Wake Of Magellan znám, dokonce jsem si byl jistej, že ho mám doma, ale při letmém pohledu do regálů jsem našel jen “Hall Of The Mountain King” a “Streets (A Rock Opera)”. Ale je dost dobře možné, že jsem ho strčil do krabice s odloženými CD. Poslouchal jsem ho opravdu málo.
Tak som neodolal. Vyhľadal som album na Spotify a vychutnal si ho. Som celkom milo prekvapený, takže ho určite nepočúvam naposledy. Skladba Colombo už je zaradená medzi obľúbené, 7-minútové kompozície I Tre Marinai a Il Silenzio Rumoroso Del Mare sú naozaj pekné. Tak by som mohol pokračovať…
Snake, díky!
P. S.: Ten obal je naozaj vydarený.
No jo, u té zdánlivě nevyčerpatelné studnice italského prog rocku sedmdesátých let jsem dosáhl téměř samého dna a tak nezbývalo nic jiného, než se rozhlédnout i po kapelách současnějších. Byť netvrdím, že už jsem přecedil úplně všechno a věřím, že něco z těch sedmdesátek mi v cedníku ještě uvízne.
Album Il viaggio di Colombo bylo prvním, které jsem si od Il Cerchio D’Oro koupil a protože se mi líbilo, zapátral jsem i po tom zbytku. Trojka Il fuoco sotto la cenere z roku 2017 byla k mání, ale druhé album Dedalo e Icaro (2013) se mi sehnat – zatím – nepodařilo. No a když před dvěma lety vyšlo CD Pangea e le Tre Lune, nebylo co řešit. Je to fajnovej prog rock a dělá mi radost. Těch současnejch kapel, které stojí za pozornost je celá řada a časem se pokusím některou z nich představit, ovšem je toho mnoho a mě nepíše to ani zdaleka tak, jak bych si přál.
Mám radost z toho, že tě album zaujalo a děkuju za komentář.