CD Subteranea Records – SUB 01 /1992/
Album Aquile e scoiattoli je třetím v diskografii italských Latte e Miele a vyšlo v roce 1976 u labelu Magma. Skupina se na něm pokusila navázat na předcházející art rockové zářezy Passio secundum Mattheum (1972) a Papillon (1973), ale povedlo se jí to jenom tak napůl…
Nutno říct, že v roce 1976 už to byla úplně jiná kapela, protože původní trio se rozpadlo krátce po vydání desky Papillon. Posledním ze zakládajících členů zůstal bubeník Alfio Vitanza, kterého postupem času doplnili Massimo Gori (kytary), Luciano Poltini a Mimmo Damiani (oba klávesy). Název kapely a logo na obalu desky se změnily na jednodušší variantu Latte Miele, ale nejenom to, dost podstatnou proměnou prošla i hudba samotná. Nápady, energie a entuziasmus se někam vytratily, hrany obrousily a výsledkem je nekonfliktní směska, balancující na rozhraní popu s art rockem, s přísadami v podobě prvků klasické hudby (Beethoven) a jazzu.
První strana originální vinylové desky obsahovala čtyři skladby, druhá jednu rozsáhlou suitu, ale já jsem si to ze svého CD zvykl poslouchat obráceně. Téměř 24 minut dlouhou, ambiciózní kompozicí Pavana začínám a ten zbytek už mám jako dojezd zakončený adaptací Opera 21. Důvod je prostej. Pavana je určitě nejlepším kusem na desce zasluhujícím plnou pozornost, ovšem já tu svoji u prvních čtyř skladeb pomalu ztrácel…
Pavana je fajn. Co na tom, že pomalu celá v režii kláves a víc, než rockovou skladbu připomíná soundtrack. Vždyť si vzpomeňte třeba na Pirates, to taky není zrovna bigbít a jak pěkně se poslouchá. Rozdíl je v tom, že tam kde ELP zapojili celej symfoňák, si Latte e Miele vystačili s baterií syntezátorů. Bicí spolu s výraznou, pulzující basou tvrděj muziku a dál už je slyšet jen stopové množství kytar, flétny a saxofonu. Vokály žádné, celá skladba je instrumentální a její první polovina je zajímavější a svižnější té druhé. Ta už, bohužel, směruje trochu do ztracena. Zbytečně natahuje stopáž a ředí dobrý dojem z prvních (cca) jedenácti minut.
Ale pěkně popořádku. Desku otevírá titulní Aquile e scoiattoli a čekal bych větší šrumec. U slide guitar v úvodu skladby se vždycky zarazím, protože to není věc, kterou bych u Latte e Miele očekával, ale budiž. Z počátku pomalá, melodická píseň postupně zrychluje a nemůžu říct, že by byla špatná. Jen příliš uhlazená. Podobně nekonfliktní, akorát větší kolovrátek je i následující Vacche sacre. V krátké mezihře má znovu hodně prostoru slide guitar a tak bych pochválil především duet kláves s flétnou hostujícího Giorgio Karaghiosoffa (Picchio Dal Pozzo). Nejlepším kouskem na první straně desky je pro mě třetí Menestrello. Kouzelně melodická písnička s procítěným zpěvem, bombastickou instrumentální vsuvkou a ohnivým kytarovým sólem. Poslední skladbou, kterou jsem ještě nezmínil je adaptace Beethovenovy Sonáty No.21, zde uvedené jako Opera 21. Původně klavírní štych dostal symfonickej kabát ušitej elektronickými instrumenty, ale celé je to jaksi umělé. Vyžehlená produkce z toho dělá sladkou limonádu a tak mi to připomíná hudbu z komerčních kompilací typu 101 classics.
Z mého popisu to možná vypadá horší, než ve skutečnosti. Špatné album to určitě není, jen trochu sterilní, uhlazené a krotké. Na jednu stranu to chápu, nepsal se rok 1973, ale 1976. Kapela hledala kompromis a kromě neustále se snižujícího počtu art rockových fans chtěla oslovit i publikum s menšími nároky. Na druhou stranu nemůžu zapomenout na to, že desky Passio secundum Mattheum a především Papillon jsou jednoznačně lepší…
Album Aquile e scoiattoli patří k těm poněkud hůř dostupným a tak trvalo řadu let, než jsem ho zařadil do své domácí sbírky. Mám první evropské vydání na CD od italského labelu Subteranea Records (1992), ale moc informací se o něm najít nedá. Klasická krabka obsahuje stříbrnej kotouč a čtyřstránkovej booklet s reprodukcí originálního obalu, kredity a texty. Zvuk v těch nejtišších pasážích malinko šumí, ale jinak je dobrej a nemám proti němu vážnějších výhrad. Za tři a půl.
5. Pavana – 23:45
Mimmo Damiani – pianoforte, Fender Rhodes, solina, pianoforte elettrico, eminent, chitarra, voce
Karaghiosoff – flauto (brano: Vacche sacre)
Aquile E Scoiattoli
Prog Rock
Magma
1976
LP
5
CD Subteranea Records – SUB 01 /1992/
Skladba Menestrello je nádherná. Zjišťuji, že ta italská pop-music, které se v dobách mého mládí nedalo vyhnout, mě učinila vstřícným vůči libozvučné italštině. Ještě zbývá, abych si pořídil pár nahrávek italského progresivního rocku a dopadnu jako ty. Nebo posloucháš ještě něco jiného kromě těch Taliánů?
Jinak souhlas s hodnocením skladby Pavana. Tady se mělo krátit. A hodně.
Ahoj Martine, díky za komentář.
Asi to vypadá tak, že už jsem tím italským bigbítem úplně posedlej, ale není to pravda. Pochopitelně poslouchám i muziku odjinud, ale na Rockovici píšu především o těch Italech. Udělal jsem si tu z toho takovej malej, soukromej blog 🙂 Všechno, co mám doma od pravěku po rok 1976 už jsem tu představil a chtěl bych pokračovat někam do roku 1980. S tím, že to občas proložím něčím novějším.
Ale zpátky k Latte e Miele. O víkendu jsem poslouchal koncertní album Live Tasting a tam je “Pavana” rozdělená na Parte Prima, Seconda a Terza. S tím, že mezi části dvě a tři kapela vložila ještě kraťas “Counter Dance”. Myslím, že něco podobného by dobře posloužilo aj u té originální verze. Jo, pobavila mě poznámka v bookletu. Ten obsahuje seznam jmen, kterým kapela z nějakého důvodu děkuje a jedním z nich je i Sandokan. Zajímalo by mě, jestli šlo o hlavního hrdinu stejnojmenného TV seriálu, nebo si tak říkal někdo z lidí kolem skupiny.
Tipoval bych seriál. Autor knižní předlohy, italský spisovatel Emilio Salgari, napsal o Sandokanovi jedenáctidílný cyklus a ten byl v Itálii dost populární. Myslím si, že v té době to asi ti kluci italští museli dost hltat. Vzpomeň, jak jsme my ulítávali na Mayovkách, Štorchovkách, případně Foglarovkách.
V mém případě spíš ty Mayovky. Veverčák s Kopčemem mě moc nebrali a k Foglarovi jsem se dostal až později. Sandokana jsme pochopitelně sledovali, ale nedokážu dohledat, v kterém roce měl u nás premiéru. Tipuju to na první polovinu osmdesátejch let, protože tričko jsem neměl. Na to už jsem se cítil moc starej.