Řada nejasností pohřbených v moři klidu

CD Mellow Records – MMP 207  /1994/

Napůl zapomenutá italská raritka z konce sedmdesátých let. Jediné album skupiny Antares vyšlo v roce 1979 prostřednictvím labelu UniFunk a není nijak zvlášť vzácné, ani drahé. Zároveň je to však poněkud záhadná story, protože se o něm téměř nic neví a jisté je jen to, že má něco společného s Antoniem Bartoccettim, respektive jeho kapelou Antonius Rex.

Koncept pouhých 28 minut dlouhého alba čerpá z přistání kosmické lodi Apollo 11 na povrchu Měsíce a odtud tedy i jeho název Sea Of Tranquillity (Moře klidu). Vokálů je tady minimum, navíc v doslova příšerné angličtině, ale jinak je to matroš až překvapivě dobrej a myslím, že fanouškům měkčího, klávesově orientovaného prog rocku by se mohlo líbit. Aspoň já si ho s chutí poslechnu i bez toho, že by se mi kroutily palce u nohou a navíc mě podobné obskurity svým způsobem docela přitahujou. Namátkou bych vzpomněl aspoň alba kapel Blue Phantom (Distortions), Fabio Celi e gli Infermieri (Follia), Planetarium (Infinity), The Underground Set, nebo Gigi Pascal e la Pop Compagnia Meccanica

Do sbírky jsem si koupil CD reedici od Mellow Records (jedinou svého druhu, víc jich na trhu není), která má místo bookletu lístek papíru s reprodukcí obalu původní vinylové desky a pod zadní stranou krabičky ještě tracklist. Jména členů skupiny jsou nám tedy dobře známá, ale jinak jako kdyby neexistovali a kromě působení v Antares o nich nikde nenajdete jedinou zmínku. Obálka LP uvádí sestavu Marco Tessitore (klávesy, zpěv), Ennio Barone (basa, zpěv), Lorenz Shulze (bicí, kytara, efekty) a Joseph Kali (kytary). První dvě příjmení zní italsky, křestní jméno Lorenz taky (z příjmení Shulze grafikovi nejspíš vypadlo písmeno c, já bych ho tipoval na Schulze) a zbyl nám tak už jenom kytarista Joseph Kali. Ovšem i o něm se čile spekuluje a podle některých zdrojů (např. italianprog) by mohlo jít rovněž o Itala, akorát s poněkud “matoucím” pseudonymem.

Jako autor všech skladeb je uvedený M. Tessitore, ale zajímavá jsou jména jeho spolupracovníků. Tím prvním je jistý “Bullfrog”, o němž nejsou žádné další informace, ale teď už se konečně dostávám k jádru pudla. Druhým spoluautorem je Antonio Bartoccetti, který toho má s Antares společného víc, než by se na první pohled zdálo. Už jenom názvy obou kapel, Antares a Antonius Rex, nezní vám to trochu podobně?

Našel jsem interview z roku 2003, kde se Bartoccettiho na situaci kolem jediného alba skupiny Antares vyptával Francesco Fabbri. Antonio odpovídal poněkud vyhýbavě a v rozhovoru zaznělo zhruba tohle: “Tenkrát jsme byli (s Antonius Rex) v Německu, kde jsme nahrávali album Ralefun. Celé to financoval Emanuele Daniele, který jednoho dne přivedl kapelu Antares a požádal, ať si ji poslechneme. Byli to dobří hoši a tak jsme jim trochu píchli s přípravou alba, na které jsem napsal pár písní. Také jsem jejich kytaristovi půjčil nějaké nástroje, ale pak už jsme se nikdy neviděli”.

Jako spoluautor je Bartoccetti uvedený pod skladbami My Girl Friend a Galaxy, ale nepochopím, jak jeho podpis může chybět i v případě úvodní The Leaving? Protože nemlich ta samá píseň, pouze s odlišným textem a názvem Soul Satan vyšla rovněž na albu Anno Demoni (Musik Research 1979) kapely Antonius Rex. A jestli se album Sea Of Tranquillity nahrávalo v Mnichově, proč je na jeho obalu uvedeno Recorded at Antares Studios v Oslo? To měla kapela svoje privátní studio v Norsku? Nabízí se hodně otázek, ale žádná odpověď a tomu, že měly obě skupiny jistou spojitost i v případě firmičky UniFunk (v roce 1972 u ní vyšel singl Bartoccettiho “vedlejšáku” Invisible Force) už nepřikládám víceméně žádnou důležitost. Zaskočila mě však poslední věta v aktualizovaném profilu Jacula/Antonius Rex na stránkách italianprog. Píše se tam, že podle nepotvrzených zpráv Antonio Bartoccetti v roce 2017 zemřel a je fakt, že naposledy o sobě dal vědět kolem roku 2014 v souvislosti s připravovanou knihou Magister Dixit. Ofiko stránky kapely AR mlčí, ale Augusto Croce mívá dobré informace a tak bych tomu i docela věřil. Život a hudební kariéra Antonia Bartoccettiho jsou nekonečnou záhadou a tohle (by) byl jeho poslední mistrovskej kousek. Ať už je to tak, nebo tak, ale k albu Sea Of Tranquillity už nám nejspíš nic dalšího neřekne…

Desku otevírá již výše zmíněná skladba The Leaving a je to stoprocentně nejchytlavější pecka celé kolekce. On je to sice takovej elektropop v tanečním, takřka diskotékovém rytmu, ale líbí se mi melodie i vrnění dobových syntezátorů. Vokály v angličtině sice stojí za starou bačkoru, ale co už. Nakonec se tahle věc dočkala i vydání na singlu (1980), byť v poněkud zvláštním provedení. Společnost UniFunk totiž sotva pět a půl minuty dlouhou písničku rozdělila na dvě části, takže nic dalšího už se na tu zpropadenou malou desku prostě nevešlo.

V úvodu následující My Girl Friend zazní trochu mluveného slova (podobně, jako na albech Antonius Rex), ale jinak je to skladba komplet instrumentální, melodická a krásná. Především kytarista se opravdu vyšvihl a z té souhry božsky cinkajících akustických nástrojů jsem docela auf. Nehnutě sedím, poslouchám tu nádheru se zatajeným dechem a odměnou je mi působivé sólo navrstvených elektrických kytar. Pokud bych měl hledat vrchol alba, tak v tomhle případě bych měl jasného kandidáta…

Podle úplně stejného vzorce se odvíjí i skladba Apollo 11, tedy krátké slovo na úvod a pak instrumentální dohra. Tentokrát je to však trochu posmutnělé (a nudné) preludování na piano a zvukové efekty, připomínající pípání elektroniky na palubě kosmické lodi na tom nic nemění. Bluesově zabarvená balada Galaxy je určitě daleko zajímavější a tentokrát mě neirituje ani ten přes efekt prohnanej zpěv. Navíc jsou tady ke slyšení i pěkná sóla na akustickou kytaru a syntezátor.

Space rocková instrumentálka Running On The Meteors  představuje průlet nekonečným kosmírem s pocitem smutku a sžírající osamělosti, ale závěrečná The Return je napumpovaná radostným optimismem. U vysoce nakažlivého, funky-diskotékového rytmu mám co dělat, abych nevyskočil a nezačal se zmítat jak šílenec. Taková je to (vesmírná) prda. I melodii má pěknou a vokály nejlepší (ehm) na celé desce. Najednou je mi líto, že ta kraťoulinká nahrávka tak náhle končí a tak nezbývá nic jiného, než popadnout dálkovej ovladač a znovu stisknout tlačítko play…

S původem desky je to sice složitý a úplnou jistotu už nebudeme mít asi nikdy, ale byla by škoda nechat ji ladem. Přes ten zpěv-nezpěv se dá přenést (navíc ho tu zas tolik není) a muzika je to až překvapivě dobrá. Pokud vám tedy nevadí občas se objevující tendence přiklonit se k discu. Na úplnej závěr bych pochválil zvuk, protože ten je naprosto špičkovej a je jedním z důvodů, proč se k tomuhle albu tak rád vracím. Je rozkročenej ve stereu širokém, jak Knížecí Pláně a průzračně čistej, jako studánka. Za tři.

Poznámka:
Při hledání a vybírání vhodných hudebních ukázek na YTB jsem narazil na diskuzní příspěvek pod nickem marcotessitore4027. Dotyčná osoba v něm píše, že je (společně s Bullfrogem) skutečným autorem skladby The Leaving a mají na to štempl od SIAE. Podle něj jim Bartoccetti tu skladbu zkrátka a jednoduše švihnul. Jenomže CD Antonius Rex Anno Demoni  z roku 1979 je sbírkou do té doby nevydaného materiálu a podle údajů v bookletu pochází záznam písničky Soul Satan již z roku 1975. Zkrátka, čert aby se v tom vyznal.

SKLADBY:
1. The Leaving (5:25)
2. My Girl Friend (6:10)
3. Apollo 11 (3:35)
4. Galaxy (3:34)
5. Running On The Meteors (4:56)
6. The Return (3:57)

Total Time 27:37

SESTAVA:
Marco Tessitore / keyboards, vocals
Joseph Kali / guitars
Ennio Barone / bass, vocals
Lorenz Shulze / drums, effects, guitars

Sea Of Tranquillity Book Cover Sea Of Tranquillity
Antares
Prog Rock
UniFunk
1979
LP
6
CD Mellow Records – MMP 207 /1994/

8 názorov na “Řada nejasností pohřbených v moři klidu”

  1. Sevas, prirovnanie so Švejkom je skvelé.
    Ad Automat – vypočul som, ale musím korigovať svoj nàzor. Podobná je snáď len prvá skladba. Automat je elektronická hudba, stojí za vypočutie, ale určite bepatrí do zlatého (ani strieborného) fondu RPI…

    1. Automat jsem si ze Spotify pustil dneska dopoledne a takhle k uklízení to bylo docela fajn. Připomnělo mi to muziku, kterou dělali např. Alan Parsons, J.M. Jarre, nebo Tangerine Dream. Z toho, co si vydavatelé zvykli označovat jako RPI se mi dostaly do sbírky větší “ptákoviny”. Třeba album Roberto Cacciapaglia – Sei note in logica z roku 1978 jsem vůbec nepobral a o nic lepší to nebylo ani s projektem, který dali dohromady Pasquale Minieri a Giorgio Vivaldi. Album se jmenuje Carnascialia (1979) a je plné etnické hudby a world music. Z podobného ranku mám dvě CD a DVD skupiny Indaco a ta jsou daleko lepší. Ale to je muzika mladšího data narození.
      Dík za fajn pokec.

      1. Sevas, ani jednu z tych LP co spominas nepoznam… otestujem… btw, ked uz sme zabrdli do tej elektroniky, nie som moc fanusik tohro zanru, ale zopar LP doma mam. Ked mam chut na takuto hudbu tak skor siahnem po niecom Krautrockovom, ale je zopar dosiek aj z RPI, ktore sa mi celkom pacia, spomenul by som: Francesco Cabiati album Mirage. Ak nepoznas otestuj, myslim ze by sa ti to v tomto zanri mohlo pacit.

  2. Sevas Snake, si ma celkom prekvapil tými záhadami okolo dosky. Nikdy som jej histórii nevenoval pozornosť. Mám ju v zbierke, ale nepočul som ju už zopár rokov tak ju asi oprášim a pozdieľam dojmy…

    1. Ahoj, tak s chutí do toho. Jsem jedno ucho. Myslel jsem si, že tohle album znát nejspíš nebudeš, ale zase jsi mě dostal a jsem fakt zvědavej na to, co na něj řekneš. Doufám, že malého červíka jsem ti nasadil do hlavy aspoň v případě některého z pěti alb, vyjmenovaných na začátku recenze?

      1. Tak vypočuté, musím priznať že som si spomenul že ma v minulosti odradila prvá skladba s tým diskofilným rytmom tak som to album nejak ignoroval, ale bola to chyba… určite má svoje čaro a pustím si ho č̣astejšie. Inak mi dosť pripomína kapelu Automat a ich album. Dík za pripomenutie!

        1. S tvým názorem na skladbu The Leaving nemám absolutně žádnej problém, je zcela legitimní a holt to vnímáme každý po svém. Já to mám podobně, jako Švejk se stájovým pinčem (“ten je tak ošklivej, až je krásnej”). Na té písničce se mi nejspíš líbí její prostoduchá naivita, respektive to, jak je pitomá. Hned na první dobrou mě chytla už na albu Antonius Rex, ale tady má lepší aranžmá i zvuk. Antares v souvislosti s jediným albem projektu Automat zmiňuje i Augusto Croce na stránkách italianprog a ten obal určitě znám, ale desku jsem ještě neslyšel. Co nejdřív to napravím, ale myslím, že to nebude nic pro mě.

Pridaj komentár