V Salisbury, městě ležícím na soutoku pěti řek v jihovýchodní části hrabství Wiltshire, se v chlapecké škole St. Probus sešli Paul Dean (baskytara, zpěv), Ray Sparrow (bicí) a Chris Skelcher (kytara). Na podzim 1966 jim kanadský spolužák Larry Taylor přinesl album Johna Mayalla s The Bluesbreakers, jež obrátilo jejich dosavadní poslechové životy naruby. Když přijel Mayall 30. prosince 1967 zahrát do místního nejpopulárnějšího klubu Alex Disco, nemohli mezi návštěvníky koncertu chybět. Příval nadšení přinesl hned následující den rozhodnutí založit vlastní kapelu.
A přestože podobných příběhů žádná doba nepřinesla víc, osud právě zrozené skupiny všední rozhodně nebyl.
Mládenci se rozhodli hrát pouze vlastní skladby, na veřejné vystoupení tak sebrali kuráž až po několikaměsíční dřině. Premiéru si odbyli při setkání kamarádů ze školy s německými studenty, kteří byli v Anglii na výměnném pobytu. Solidní ohlas prvního koncertu přilákal do kapely druhého kytaristu, jímž se stal Bill Hinde. Nadějný rozjezd však na čas přibrzdil Skelcherův odchod na univerzitu v Cardiffu. Když na jeho místo nastoupil Bob Cooke, působili znovu krátce jako kvartet. Frontmanova prohlubující se nespokojenost s vlastním zpěvem brzy vyústila v příchod vokalisty Phila Goddarda, s nímž konečně začali vydatně koncertovat. Dean tehdy formaci navrhl název Jerusalem: “Stejnojmenná sborová píseň anglického skladatele Huberta Parryho a básníka Williama Blakea byla mým jediným oblíbeným dílem při povinných školních shromážděních.”
Sílící věhlas souboru, který se odlišoval od ostatních popových skupin v oblasti jako byli The Trogs nebo Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, se začal šířit i za hranice regionu a otevíral mu dveře do větších sálů.
Veškeré další dění kolem kapely zásadním způsobem ovlivnila Paulova starší sestra Zoë, která se podílela na přípravě hudebního pořadu A Whole Scene Going pro BBC. Po přímluvě u lidí z branže pozval Jerusalem do Pye Studios Miki Dallon, majitel nahrávací a produkční společnosti Young Blood International. Pořízené demosnímky v příštích měsících čas od času vzbudily zájem o kapelu, ale bez konkrétního výsledku. Ten se dostavil až po setkání Zoë s Ianem Gillanem, s nímž se znala ještě z dob Episode Six. Deep Purple právě žali úspěch na všech frontách, jak s albem In Rock, singlem Black Night, tak i během náročné britské šňůry. Po jejím skončení Gillan přijal pozvání do domu Deanových, kde se poprvé setkal s Paulem.
Při jedné z pozdějších návštěv Salisbury si nenechal ujít koncert Jerusalem, kteří 11. července 1970 v Alex Disco předskakovali Uriah Heep. Na své čistokrevně bluesové začátky však dali vzpomenout jen zřídka, hlavní náplň jejich repertoáru již tvořila ryze hardrocková čísla.
Toho večera se Gillan rozhodl pro spolupráci s kapelou. Odebrali se na opuštěnou venkovskou farmu poblíž Wiltonu, přezdívanou Pig Mansion, kam neváhal pozvat i Rogera Glovera, pro něhož to byly vůbec první kroky ve světě produkce. Jerusalem tu rovněž získali neocenitelné zkušenosti a zároveň nastartovali profesionální dráhu.
Vystoupení ve vyhlášených klubech a na prestižních univerzitách okořenili účastí na velkých festivalech v Evropě. Pro mnohé však byli v roce 1971 ještě velkou neznámou. Příkladem za všechny budiž událost z prvního ročníku dvoudenní akce British Rock Meeting, původně plánované do amfiteátru Thingstatte v německém Heidelbergu, z kapacitních důvodů nakonec přesunuté a rozdělené do dvou míst. Plejáda pozvaných kapel v čele s Black Sabbath a Deep Purple se jeden den představila ve Spayeru a druhý den hrála ve Vídni. V rakouské metropoli hodlala většina přítomných využít času vyhrazeného pro Jerusalem k uspokojení nezbytných potřeb, místní televizí byl ale zaznamenán moment, kdy se během minuty začali všichni vracet na svá místa, aby si vychutnali jejich set až do konce (bývalo k vidění na YouTube).
O skupinu projevil zájem John Coletta, jeden z manažerů Deep Purple, přednost však dostala dvojice Gillan & Deanová a jejich nově založená manažerská společnost Pussy Enterprises Ltd. Ta musela brzy řešit první problém, když se náhle rozhodl skončit Phil Goddard. Na inzerát zveřejněný v hudebním tisku se přihlásilo zhruba čtyřicet zájemců. Konkurs, původně plánovaný do prostorů jednoho londýnského kostela, se nakonec odehrál v bytě Billova bratra v Belsize Parku, kam se dostavila desítka uchazečů. Do samotného finále postoupili dva, jeden s výjimečným hlasem, druhý přirozený showman. Jmenoval se Lynden Williams a byl přijat.
S novým vokalistou formace na několik týdnů obsadila studio Kingsway Recorders, které v té době Gillan vlastnil. Bohatý výběr ze zažitých skladeb se ještě rozrostl o tři nové songy, na kterých se textově podílel Williams, a samotné nahrávání probíhalo v atmosféře, kterou si pochvalovali úplně všichni.
Uzavření smlouvy s nahrávací společností začal Gillan řešit až po dokončení alba v lednu 1972. Váhal mezi nabídkami Sama Hamiltona zastupujícího Deram (Decca) a Nicka Mobbse, který řídil Harvest (EMI). Ze dvou podobných návrhů zvolil Deram a pro živá vystoupení skupinu upsal agentuře NEMS. Uzavření kontraktů Jerusalem oslavili vydařeným koncertem v proslulém londýnském pubu Red Lion se Status Quo.
Eponymní album s Cookeovou kresbou křižáckého rytíře na obalu a fotografiemi pořízenými v areálu Hurdcott House poblíž Salisbury vyšlo 24. března 1972. “Všechny skladby jsou původní a na tak mladou skupinu až ohromující,” stálo v New Musical Expressu, který poukázal na fakt, že z celého kvintetu bylo pouze zpěvákovi přes dvacet.
Energetická bomba Frustration, tradičně zahajující i koncerty kapely, zažehla jiskru v podobě nekompromisního kytarového hard rocku, vrcholícího v Deanově nejoblíbenějším kusu Primitive Man s punk-metalovým feelingem. A nesfoukla ji ani poklidnější Beyond The Grave nebo finálovka She Came Like a Bat from Hell, jejíž kytarový motiv byl jedním z prvních, které Paul napsal.
Album se ale neprodávalo podle očekávání a Deram trval na urychleném vydání singlu se zbrusu novým songem. Dean s Williamsem ho napsali během hodiny a již druhý den ho kapela nahrávala v londýnských studiích Decca. Na pultech se singl Kamakazi Moth/Frustration objevil 21. dubna a zdál se být nadějným příslibem do budoucna.
V květnu však skupina odvolala účast na několika festivalových akcích v Německu, včetně druhého ročníku British Rock Meeting, a neuskutečnilo se ani americké turné plánované na srpen. Místo cesty za velkou louži se formace v létě 1972 dočkala svého konce. Spory ohledně dalšího hudebního směřování, vyvolané rozpačitým přijetím alba, totiž dospěly k unáhlenému rozhodnutí historii kapely Jerusalem uzavřít.
Nerozlučné duo Dean & Sparrow pokračovalo s Bobem Cookem pod Gillanovým manažerským vedením a s odkazem na jeho firmu zvolilo kontroverzní název Pussy, přestože mělo plné právo dál užívat zavedenou značku Jerusalem. I přes brzký rozpad stačili Pussy svou story napsat způsobem, který zasluhuje vlastní profil.
Paul Dean se několik příštích let podílel na chodu Gillanových firem a hudbě se věnoval jen okrajově. K nahrávání se vrátil až v osmdesátých letech, kdy s Ianovou sestrou Paulinou natočili desku Rocks On (1984), kde se vedle pětice převzatých písní dostalo na jeho sedm nových songů. Album vznikalo v Londýně, Bathu a na Mallorce a vystřídalo se na něm přes dvacet hudebníků, od známých jmen jako Colin Towns nebo John Gustafson po absolutní nováčky ve studiu v čele s talentovaným kytaristou Ianem ‘Wes’ Hallem. Nedlouho nato ovšem musel Dean ze zdravotních důvodů skončit se zpěvem, tož se vrhl na golf. Stal se profesionálním hráčem i kvalifikovaným trenérem a značka Jerusalem mezitím kultem v hudebním světě.
Mohutný příliv pirátských verzí původního alba nemohlo zastavit ani jeho oficiální vydání na CD v roce 2005 v Japonsku, kde měla skupina početný tábor věrných příznivců. O dva roky později se tak Paul Dean zapojil do příprav reedičního projektu Rockadrome Records věnovanému Billu Hindemu, který zahynul při automobilové nehodě. Remasterované CD Jerusalem s pěti bonusy a 20stránkovým bookletem bylo k mání na sklonku roku 2008. Mezi bonusovým materiálem nechybí singlová Kamakazi Moth a zajímavé srovnání nabízí i dvě nahrávky z Pye Studia ještě s původním pěvcem Goddardem.
Ohlas kolem reedičního vydání neváhal zneužít jeho nástupce v sestavě Jerusalem Lynden Williams, který společně s Cookem a najatými hráči zvučných jmen (Geoff Downes, Dave Meros a Nick D’Virgilio) v květnu 2009 prostřednictvím bruselského labelu Mausoleum Records uvedli na trh album Escalator. Pro svůj projekt neváhali sáhnout po zavedené značce, ač jejich dílo nemá s odkazem starých Jerusalem pranic společného. Naopak, zprznění čtveřice původních songů (Hooded Eagle, Midnight Steamer, When The Wolf Sits a Kamakazi Moth – zde nesmyslně jako ‘Kamikaze Moth’), které se ocitly mezi desítkou skladeb, hovoří jasnou řečí, stejně jako reklamní nálepka na přední straně digipaku, která potenciální zájemce láká výhradně na trio hostujících muzikantů…
Po neslavném výsledku rozjel tým v podobném složení v čele s Williamsem plážovo-pouťovou a(tra)kci Deckchair Poets, která má s jeho fake verzí Jerusalem společné nejen webové stránky, ale chlubí se i “zjevnou hudební podobností,” což vypovídá o mnohém.
Po podpisu kontraktu s Angel Air spatřil světlo světa titul Who Needs Pyjamas? (2013), jemuž se však vedlo podobně bídně. Další album Black Horses tak v listopadu 2014 vychází znovu pod značkou Jerusalem a reklama opět lživě láká na dvojici původních členů souboru. Ba co víc, jestliže byl předchůdce Escalator vyposlechnutelný alespoň se sebezapřením, v tomto případě nepomůže zhola nic. A jinak než za vrchol nevkusu a absolutní ztrátu soudnosti nemožno brát, že titul odpudivý již samotným obalem je věnován Rayi Sparrowovi, celoživotnímu salisburskému příteli Paula Deana, který za oba zakládající členy Jerusalem varuje, kde se dá: “Rád bych upozornil na skutečnost, že ani toto album nemá absolutně nic společného s původními Jerusalem, kteří spolupracovali s Ianem Gillanem. Stejně jako u předchozího titulu Escalator používá Lynden Williams název skupiny neoprávněně…”
Čeho se však od spojení Williams/Angel Air ještě možno nadát, naznačilo další album Searchin’ for a Lemon Squeezer (2015), tentokrát vydané pod hlavičkou Deckchair Poets. Letos je tedy na řadě Jerusalem…
Dlužno dodat, že na těchto činech se už Bob Cooke nepodílel jako aktivní muzikant, ale jen sporadicky byl připomenut autorským příspěvkem.
S tristním výsledkem zmíněného trucpodniku ostře kontrastuje neutuchající zájem o původní album.
Společnost Rockadrome v březnu 2011 přistoupila k jeho vydání i na vinylu a na léto stejného roku ve spolupráci s Deanem připravila další lahůdku v podobě titulu Invasion, který vedle jediného singlu Pussy z října 1972 Feline Woman/Ska Child přinesl čtrnáct neznámých skladeb této formace. Na dříve nevydaném materiálu v Gillanově produkci se po Cookeově odchodu podílel rovněž kytarista Brian Goff. Dvacetistránkový booklet přináší biografii kapely, několik fotografií a všechny texty.
Tím možno brát příběh pravých Jerusalem a jeho klíčových členů za definitivně uzavřený. A s povděkem kvitovat, že ani opakovaná šaráda s původní značkou nic nezměnila na faktu, že čtyřiačtyřicet let po prvním vydání eponymního alba mají širší základnu fanoušků, než kdy předtím. A že jejich počet pravidelně roste stejným tempem, jako zástup rozčarovaných po seznámení s produkty naservírovanými Williamsovou partou.
DISKOGRAFIE:
1972 – Jerusalem (LP, Deram)
1972 – Kamakazi Moth/Frustration (SP, Deram)
2009 – Escalator (CD, Mausoleum Records)
2014 – Black Horses (CD, Angel Air)
K pochvale profilu sa taktiež pridávam. Veľmi interesantný príbeh nedocenenej skupiny.
Skvelý profil, díky!!
Priznám sa, že albumy Escalator (2009) a Black Horses (2014) som nechal bez povšimnutia. Jerusalem z roku 1972 je parádny nárez, pri ktorom mnohé naše celoživotné hviezdy z hard rockového neba znejú ako uhladení žiaci z konzervatória. Klobúk dole!!!