Ležatá osmička

CD Vinyl Magic ‎– VM 019  /1990/

Album Infinity (1971) řadím mezi nejzásadnější nahrávky italské (proto) progresivní scény a mám za to, že se vyrovná tomu nejlepšímu, co v té době vzniklo. Už od prvních nástřelů z internetu jsem věděl, že ho musím mít a po originálním cédéčku pátral řadu let, jenomže marně. Poslední ofiko reedice vyšla v roce 1995 a od té doby ani ťuk. Na lepší časy se začalo blýskat teprve tehdy, co jsem odhodil zábrany a začal nakupovat i použitá cedla z bazarů a aukcí. No a nedávno se konečně zadařilo. Domů dorazil balíček s několika raritními kousky a v něm i tohle pravěké vydání od Vinyl Magic…

Reedice je to opravdu prastará (1990) a nenabízí žádnou extra výbavičku. Jenom stříbrnej kotouček s vytištěným tracklistem a čtyřstránkovej booklet. Ten je s největší pravděpodobností reprodukcí obalu původní LP a obsahuje pouze výpis skladeb, malůvku kosmíru a sleeve note v angličtině od Natche Malletta. Sestava i fotografie chybí a není divu. Přesně takhle vypadala i původní obálka a identita hudebníků se “provalila” až o téměř čtyřicet let později – tedy v roce 2010.


Je to trochu zvláštní, ale s podobnou praxí už jsem se setkal u kapel Capsicum Red, Circus 2000, Flea on the Honey, nebo Triade a těch příkladů by se dalo najít mnohem víc. Začátkem sedmdesátých let si někteří producenti mysleli, že zahraničního interpreta prodají lépe, než domácího a tak hudebníkům vymejšleli všelijaké přezdívky, nebo ta jejich jména na přebalech alb zkrátka a jednoduše neuváděli. A nechtěně tak zavařili budoucím generacím. Album Infinity je instrumentální, názvy skladeb má v angličtině a navíc zní naprosto neitalsky. Připomínat může něco od Moody Blues, nebo – dejme tomu – Gracious. Připočítejme si k tomu anonymní obsazení a záhada byla na světě. Vyhrabat nějakou fotografii z té doby je pak naprosto nemožné…

Osm skladeb, téměř čtyřicet minut symfonického a vysoce melodického (soft) rocku. Nějaké vokály tu sice jsou, ale beze slov a tak vlastně jen suplují další hudební nástroj a kolorují atmosféru. Piáno, hammondky, mellotron. Spousta mellotronu, ale dal bych krk na to, že tu a tam slyším aj skutečné smyčce. Album je koncepční a připomíná soundtrack k nějakému imaginárnímu filmu, ovšem jeho děj si musí – díky absenci slov – promítnout každý sám.

Velkolepá a monumentální The Beginning (Počátek) je vlastně velmi jednoduchá, ale o to působivější. Velký třesk, mohutný sbor a varhany v pompézní melodii člověka přibijou do křesla a nepustí… Sedm minut dlouhá Life (Život) prochází jasně zřetelným vývojem a dala by se rozdělit na tři části. Ta první je nebesky sladká, v druhé to začíná pomaličku vřít a ta poslední už je čistě rocková. Ovšem pořád ještě v relativně uhlazenejch mezích, do nějakého virválu to má sakra daleko. Obě části pastorálně klidné Man (Člověk) jsou nádherné a první polovina alba končí neméně povedenou skladbou Love (Láska). Ta, jako kdyby vypadla z nějakého sladkobolného a romantického filmu…

Kromě závěrečné části skladby Life je celá první strana původní LP velice klidná a povznášející. Ovšem nic netrvá věčně a s nástupem skladby War (Válka) jde pohoda stranou. Řev sirén varujících před náletem, výbuchy bomb, pochodový buben, fanfárka kláves a štěkot kulometů působí velmi naléhavě a tak je člověk rád, když se to celé překlopí do následující a čistě prog rockové The Moon (Měsíc). Závěrečná Infinity (Nekonečno) má jedenáct minut a na CD je – bůhvíproč – rozdělená na dvě části. Trackování tak nesedí s bookletem, ale co už. Skladba je to pěkná, členitá a je takovým souhrnem toho, co se odehrávalo v předcházejících minutách. Sóla na Hammond (ale i na elektrickou kytaru) jsou strhující a rytmus v druhé polovině skladby nakažlivej jak cholera. V úplném závěru desky se objeví motiv z úvodní The Beginning a šlus.

Původní album nechalo vyrobit italské vydavatelství Victory a byla to jediná prog rocková nahrávka v jejich portfoliu. Do prodeje se však dostalo jenom pár kousků a dneska jejich cena dosahuje astronomických výšek. Jiné vydání na vinylu však neexistuje. Ofiko reedice na CD jsou pouze dvě (a nějakej ten “repress”) a to se to pak shání opravdu blbě…

Planetarium nehrajou nic složitého. Jejich hudba je atmosférická, působivá a velmi, velmi melodická. A takové zaprášené “starinky” já rád.

SKLADBY:
1. The Beginning   3:10
2. Life   7:02
3. Man (Part One)   2:03
4. Man (Part Two)   3:45
5. Love   2:43
6. War   2:39
7. The Moon   4:01
8. Infinity   11:00

SESTAVA:
Alfredo Ferrari – tastiere
Franco Sorrenti – chitarra
Mirko Mazza – chitarra
Piero Repetto – basso
Giampaolo Pesce – batteria

Infinity Book Cover Infinity
Planetarium
Prog rock
Victory Records
1971
LP
8
CD: Vinyl Magic ‎– VM 019  /1990/

8 názorov na “Ležatá osmička”

      1. BLUE PHANTOM, vynikající muzička. Taky jako z jiné planety. Jako instrumentální hudba ke sci-fi šedesátkovým filmům. Moji oblíbenci. Jejich Distortions mám na Golden Reborn Classics edici, pouštím si je často.

        1. Bezva, mám taky to vydání od Golden Reborn Classics. S děsně škaredým obalem 🙂 Jinak je to přesně tak, jak říkáš. Ta hudba by mohla klidně posloužit jako soundtrack k béčkovejm sci-fi, nebo špionážním filmům a gangsterkám. A myslím, že tomu tak nakonec – aspoň v případě některejch skladeb – aj bylo. Na ytb sjíždím podobně zaměřené Calibro 35, především kvůli těm jejich výpravným (a nejspíš i nákladným) videoklipům. Taky paráda, ale nosič od nich nemám žádnej.

Pridaj komentár