Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž

CD Mellow Records ‎– MMP 202 /1993/ 

Pochybnej, zapomenutej projekt a zároveň obskuritka nejhrubšího zrna. Sedmadvacet minut dlouhej slepenec, poskládanej z popu, art rocku a špetky jazzu. Bizarní podivnost, ke které se (raději?) nikdo nehlásí a do dnešních dnů nám jsou známí jen zpěvák Gigi Pascal a bubeník Fulvio Marzocchella. Nebyli v tom sami, jenomže po těch ostatních zbyla jen křestní jména : Arturo (kytara), Mario (varhany) a Franco (basa).

Gigi Pascal (vlastním jménem Giancarlo D’Auria) byl popovou “hvězdičkou” druhého sledu a první singl – Cuore matto – mu vyšel v roce 1967. Ten následovalo ještě několik dalších, ale začátkem sedmdesátých let došlo k hudební revoluci a v Itálii propukla rocková horečka. Všechno to šlo děsným fofrem a z koláče popularity si toužil uzobnout každej. Do stále rychleji se rozjíždějícího vlaku tak naskakoval kdekdo, (vyhaslé) popové star nevyjímaje. Ovšem vesměs je to vyplivlo o zastávku dál…

Jediné album projektu Gigi Pascal e la Pop Compagnia Meccanica vyšlo v roce 1973 (Fans/Phonotype Records), ovšem na svou dobu zní už hodně zastarale a já bych ho popsal jako křížence Gli Alluminogeni a The Juniors. Je docela možné, že se nahrávalo o pár let dřív, ale nedá se to dohledat. Existují jen čtyři vydání : původní LP, magnetofonová kazeta, vinylová reedice z roku 1992 (limitovaná edice 500 ks) a cédéčko od Mellow Records z roku 1993. To nehraje zrovna nejlíp, chřestí a praská jak vinylová deska, ovšem pořád je to lepší, než verze dostupná na Spotify. Tam z prastarého sterea (bicí jen z jednoho kanálu, kytara z druhého) udělali čisté mono.

První dvě písničky – La tua voce a Ormai – tvoří jeden celek a není poznat, kde jedna končí a druhá začíná. Je to takovej docela příjemnej, šedesátkami ovlivněnej pop, ovšem v art rockovém aranžmá s Hammond organem v hlavní roli. Připomíná mi to britskou protoprogresivní scénu a kapely typu Procol Harum, nebo Moody Blues. Byť v italském podání. V roce 1970 by to byla pecka, ale o tři roky později už bylo na podobnou muziku poněkud pozdě…

I další dva kousky tvoří jednu delší kompozici, ale hudebně už je to o něčem docela jiném. Instrumentální, classical rockovej dupák (aj s živelným a takřka dvě minuty dlouhým sólem na bicí) Fuga in si minore je výbornej a nezapře inspiraci u The Nice, nebo The Trip. Jednoznačnej vrchol alba. Crescente pokračuje v nastoleném trendu, ale to už do toho vstupuje aj Gigi Pascal a jeho rozšafnej projev se mi moc nelíbí. Z energické skladby dělá popovou estrádu, ale budiž. Jeho výstup je krátkej a samotná písnička patří pořád ještě k tomu lepšímu, co je na albu k mání. A když v jejím závěru kapela vybalí divokou, jazzem křísnutou instrumentální vsuvku, koulím očima, jak překvapenej Lemur.

I druhou stranu původní vinylové desky zahajuje (mini) suita, složená ze dvou po sobě jdoucích tracků a jak Debut, tak členitá Oriente mají něco do sebe. Tak trochu classical rock, ovšem se sladkou příchutí popu šedesátejch let. Po hudební stránce to není špatné a kovově klapající klávesy v Oriente jsou opravdu pěkné, jenomže Pascal to táhne ke dnu, jak balvan utopence. Jeho melodické linky a uječenej projev (gioia e dolore, fratelli gemelli…) s hudebním doprovodem příliš nekorespondují a působí, jako pěst na oko.

Tři minuty dlouhá Un concerto je opět docela příjemnou písničkou ve stylu Moody Blues a takovým malým – a pozitivním – šokem je až poslední Io mi diverto. Hravá instrumentálka, složená z classical rocku a špetičky jazzu.

Necelých sedmadvacet minut dlouhé album (26:49 přesně) skončí dřív, než bys řekl švec a já přemýšlím, co tím chtěl básník říci. Jestli Pascala natolik okouzlil novej hudební směr, nebo jestli chtěl jen využít příznivé situace a vmáčknout se do škatule, která mu byla očividně těsná. Tak či onak, moc se to nepovedlo a jeho spojení s rockovou kapelou skončilo fiaskem. Album zapadlo, Gigi se vrátil k popu a pod různými uměleckými jmény natočil ještě několik dalších singlů, včetně LP Frammenti z roku 1992.

Úplnej propadák to není, spíš kuriozitka pro sběratele italského rocku a dokážu se přenést jak přes archaickej sound, tak žalostnej zvuk CD. Jediné, co mi vadí je Pascalův přednes. Působí kýčovitým, estrádním dojmem a k té muzice se absolutně nehodí. Slabé tři hvězdy. 

SKLADBY:
1. La tua voce (3:10)
2. Ormai (2:52)
3. Fuga in si minore (4:18)
4. Crescente (3:18)
5. Debut (3:00)
6. Oriente (4:18)
7. Un concerto (3:09)
8. Io mi diverto (2:47)

SESTAVA:
Gigi Pascal (voce)
Fulvio Marzocchella (batteria)
Arturo (chitarra)
Mario (organo)
Franco (basso) 

Debut Book Cover Debut
Gigi Pascal E La Pop Compagnia Meccanica
Prog Rock, Psychedelic Rock
Fans
1973
LP
8
CD Mellow Records ‎– MMP 202 /1993/

Pridaj komentár