Šedesátý osmý lze bezesporu považovat za rok velkého vzepětí československého bigbeatu. Mladí víc a víc odmítali rudé linkování jejich životů i ve volném čase, jejich rodiče a prarodiče začali vzpomínat a mluvit nahlas, společnost se nadechla v naději i očekávání. Hrálo se a zpívalo všude, už ale ne častušky, ale pop music. Když zalistujeme dobovými časopisy, vykukují z každé druhé stránky zpěváci, zpěvačky, skupiny. Někdy je až úsměvné číst, co všechno na sebe tehdy bezelstně prozradili. Upíří bulvár naštěstí ještě neexistoval, a společenská poptávka po hnusu také ne.
Připomeňme si dnes s velkou pomocí Pop Music Expresu dvě velká jména našeho ro©ku, nejenom 1968, i srážku s realitou.

ČERNEJ BEJK A JEHO STÁDO

Jan Křtitel Sýkora v jednom z dopisů Ottovi Bezlojovi do Švýcarska, kde pobýval s MATADORS, charakterizoval Michala Prokopa a jeho FRAMUS FIVE slovy: „… stylový jsou jako kráva v holandský pastvině a ten Prokop má hlas jako rok nepřipuštěnej bejk, ale černej bejk…“
Sám autor pak ve svém článku v Pop Music Expresu (5/68) připustil, že lépe by už nikdy nemohl FRAMUS FIVE charakterizovat.

Začátky kapely lze vysledovat až do jara 1963, kdy podle svých slov „hra Michala Prokopa a Jiřího Grose na kytary a Ivana Trnky na klavír, dosáhla oné minimální úrovně, při které již sami vydrželi poslouchat hudbu společně produkovanou.“ Nutno podotknout, že šlo o studentské muzicírování spolužáků z jedné třídy jedné jedenáctiletky, což byla obdoba dnešního víceletého gymnázia. Zkoušelo se u Prokopů doma, později v jednom mládežnickém zařízení na Vinohradech.

Název FRAMUS se poprvé objevil o něco později, to již kapela zkoušela ve zdravém vlhkém prostředí libeňského divadélka Na palubě. Inspirací byly stejnojmenné západoněmecké struny.
Po několika dalších personálních kotrmelcích nastal posun i v repertoáru, THE SHADOWS byli zčásti nahrazeni Manfredem Mannem, jehož podzimní vystoupení v pětašedesátém bylo pro Michala Prokopa nezapomenutelné i proto, že na něm podle vlastních slov poprvé dostal obuškem.
Je až neuvěřitelné, že kapela v té době zoufale sháněla zpěváka! Nakonec došlo k velkému třesku, „nouze naučila Dalibora housti a Prokopa zpívat,“ poznamenává Jan Křtitel Sýkora.

Počátkem roku 1967 se v repertoáru poprvé objevily pecky: rhythm & bluesová I’m In Love Again THE ANIMALS, bluesová I’ve Got My Mojo Working z repertoáru Muddyho Waterse a soulová úprava Around and Around Chucka Berryho. Dvě z nich jsou ke slyšení na kompilaci Beat (AL)Boom 1968-1970.
Michal Prokop definitivně upřednostnil mikrofon před kytarou. V květnu se odehrálo první vystoupení pětice pod názvem FRAMUS FIVE, současně již se zcela novým repertoárem a pojetím soundu i výrazu. V publiku nadšeně tleskali i Primitivové.
Československá bluesová církev, ona avantgarda uprostřed avantgardy, přijala FRAMUS FIVE mezi sebe,“ píše JKS. Ve zpovědnici Pop Music Expresu se Michal Prokop vyznal k bezmeznému obdivu k Rayi Charlesovi.

Dva týdny před 1. Čs. Beat Festivalem, jak zněl oficiální název, došlo málem ke katastrofě, když zhrzený bubeník Jiří Reiehelt, co nestačil vývoji kapely, po svém vyhození uzmul velkou část aparatury a své bývalé spoluhráče označil za „plevy lidské společnosti“. Přesto FRAMUS FIVE s třemi novými členy předvedli výkon hodný mistrů. Skupina postoupila do finále, a Michal Prokop byl nakonec oceněn jako nejlepší mužský vokalista! Nikoho nenapadlo, že předvedené čtyři skladby tvoří veškerý narychlo nacvičený repertoár skupiny.

Během roku 1968 kapela získávala ostruhy na vystoupeních v Jugoslávii a NSR, mládenci natáčejí pro rozhlas i televizi, vycházejí jim gramofonové desky. Sestava se ke konci roku ustálila v této podobě: Michal Prokop – zpěv a doprovodná kytara, Ivan Trnka – klávesy, Ladislav Eliáš – baskytara, Petr Klarfeld – bicí. Dechovou sekci tvořili Jiří Burda, Josef Šimon Kučera a Vítězslav Müller.

Na 2. československém beatovém festivalu 22. a 23. prosince 1968 se FRAMUS FIVE v obou kategoriích objevili na stříbrné pozici a Michal Prokop opět zvítězil v kategorii zpěváků.
K Městu ER ale vedla ještě dlouhá cesta.

EFEKT MODRÉ SUPERNOVY

„Nad beatovým Betlémem září nová hvězda! I pohlédli všichni k hvězdě nad obzorem, spěchají k ní a jí se klaněli. Jas její byl jasně modrý a tak ji pojmenovat se rozhodli BLUE EFFECT,“ básní Jan Křtitel Sýkora na úvod svého profilu první československé supergroup v třetím čísle druhého ročníku Pop Music Expresu.

Bylo vskutku o čem. Vždyť teprve začátkem listopadu 1968 začali BLUE EFFECT zkoušet, koncem listopadu měli v Music f Clubu první vystoupení, do prosincového vystoupení v Lucerně stihli ještě pár nahrávek pro Panton, a pak si pro sebe doslova uzmuli druhý beatový festival.

„I rozlétla se rychle zpráva ta o nové hvězdě, i přicházejí všichni k ní zdaleka, pastýři prostí i králové urození, by jí dary své i pocty složiti mohli“ [všechny citace od JKS]

Na 2. Čs. Beat Festivalu (Praha, Lucerna, prosinec 1968) byl nejlepším hudebníkem roku i festivalu vyhlášen Radim Hladík. Vladimír Mišík skončil mezi zpěváky na druhém místě. Nejlepší skladbou festivalu byla zvolena Sunny Grave (Sluneční hrob) Vládi Mišíka a Jiřího Smetany. Samotní BLUE EFFECT zvítězili coby interpreti i objev roku.

„I usmála se hvězda na pastýře prosté i krále urozené, třpytem svým cesty jejich jim splatila a záři ještě větší po kraji rozlila.“

„Potlesk, reflektory, cvakají spouště fotoaparátů. Odcházejí ze scény, zpocení, vyčerpaní a šťastní. Vydali ze sebe, co bylo v jejich silách – teď už vědí, že festival je opravdu jejich. Apaticky přijímají gratulace kolegů, novinářů a přátel. To o čem snili, to čemu předcházely dva měsíce tvrdé práce a opravdové dřiny, dva měsíce, po které zkoušeli mnohdy i dvanáct hodin denně, se bezezbytku vyplnilo.“

„Vzal roucho své i topánky své a se všemi se rozžehnav, odvrátil se mlčky k chlévům svým, aniž by se ohlédl zpět po tovaryšstvu svém. A marně k němu zraky upírali, marně tázali se jej zástupové přečetní.“

Co předcházelo? Jak známo, začátkem října 1968 opustil Radim Hladík THE MATADORS, pouhé tři dny před premiérou inovované sestavy. Několik týdnů žila beatová scéna spekulacemi, co bude dál, kde se nakonec objeví, kdo nejlepšího československého kytaristu uloví.

„I povstal jeden z věrných jeho a i on se rozžehnal se stády svými, hole poutnické rukou se chopil a topánky své do cest prachu vnořil.“

Vláďa Mišík se po – z pohledu bigbíťáka – ponižujícím angažmá v orchestru Karla Duby rozhodl počátkem roku 1968 znovu se vrátit ke své muzice. Začal dávat dohromady ambiciózní projekt NEW FORCE. Stihli odehrát jediný koncert.
Po srpnovém vpádu rudých drábů do Československa jako když do muzikantů střelí, mnozí odvážní a svobodomyslní emigrují, popřípadě si prodlužují pobyty v zahraničí, NEW FORCE zaniká. Vláďa Mišík narychlo nastupuje k Petrovi Novákovi coby kytarista a druhý zpěvák a odjíždí s jeho GEORGE & BEATOVENS do Finska. Po návratu se i nad jeho dalším muzikantským životem vznášely otazníky.

„I vrací se poutník bídný do země rodné, topánky své on na cestách cizích rozedral, i vrací se k bratrům svým i sestrám svým, k stádům rodným, kde bratři jeho již u ohně rozdělaného očekávají jej.“

Když se kytarista Miloš Svoboda (DONALD, ROGERS BAND) vrací z ročního angažmá v západní Evropě, přichází takříkajíc k hotovému, jádro nové skupiny získává obrysy. Jak píše JKS, Radim Hladík a baskytarista Jirka Kozel se znají ze session v New Clubu, stejně tak je to s bubeníkem Vladem Čechem. Při jednom jamování se tak na pódiu sešla kompletní sestava budoucích BLUE EFFECT, aniž by kdo tušil. Muselo uběhnout půl roku a udát se mnohé, aby se parta, které to tak napoprvé ladilo a jiskřilo, sešla znovu, tentokráte už ne náhodou.

„Opět se obklopiv bližními svými, tovaryšstvem svým i apoštoly novými, dál víru svou kázat chce zástupům četným.“

Šeptanda křičí: Radim Hladík má novou skupinu! Do prostoru jsou vypuštěny fámy, dohady, klepy i pomluvy – a začínají žít svým vlastním životem. Všichni vědí všechno, nikdo nic. Jen těch pět, spolu s nejbližšími.
Nicméně i oni si musí na některé odpovědi počkat. Bude nám to pospolu fungovat? Co chemie? A násobilka talentů? Budou si mládenci rozumět i jinak?

„I slyšeli zástupové četní hlasu jeho, i myšlenek a víry jeho a bratří, poslechli jich a rozešli se k domovům i chlévům svým. Pochopili slova jeho i myšlenky a víru jeho a svým bratrům i ženám svým o nich vyprávět se jali.“

Po prvním vystoupení bylo nad slunce jasné, že bigbítová Supernova je tu. BLUE EFFECT.

BEAT U NÁS A VE SVĚTĚ

„aneb otevřené dilema“ byl název a podtitul statě Jaromíra Tůmy v posledním čísle Pop Music Expresu ročníku 1968. Autor s přehledem sobě vlastním popisuje tehdejší rozdílné společensko-kulturní i technické podmínky u nás a na západě.
Zatímco ve světě se daří ekonomicky i mnohým hudebním progresivistům, zápasí tuzemští muzikanti všech bigbeatových kategorií o holé bytí nebytí. Venku se hraje na špičkové nástroje i aparatury, u nás se bastlí a jen vyvolení sem tam dosáhnou na srovnatelnou techniku. Podobné rozdíly jsou i v míře společenského uznání mimo rámec fanoušků, ti jsou stejní tam i tam. Vícero beatových skupin a interpretů dosáhla ve svobodném světě oficiálního uznání, připomeňme si jen královské vyznamenání BEATLES, spousta z nich patřila již tehdy k tzv. společenské smetánce, byť nadále vystupovali ostře proti válce ve Vietnamu i jiným zlořádům a nepravostem. U nás přetrvávala ze strany orgánů i širší veřejnosti vůči rockerům až psychopatická podezřívavost.

Co se týče hudby a samotných muzikantských výkonů, i tady měli naši průkopníci co dohánět. Tuzemské špičky by na západě nejspíše uspěly, ale do jaké míry? Staly by se nejspíš jedněmi z mnoha, viz příklad MATADORS, československé jedničky, co po emigraci skončila jako doprovodné kombo pro muzikál Vlasy. Byl tohle onen úspěch?

Světový progresivní rock navštívil ČSSR v oné době jen jednou, a to v podobě NICE Keitha Emersona, hosta již opakovaně zmíněného druhého beatového festivalu v Lucerně. Rozdíl byl markantní. Dejme slovo M. J. Langerovi z Pop Music Expresu: „THE NICE však ukázali, že avantgarda světové špičky je ještě stále o trochu napřed (odmyslím-li si perfektní profesionalitu jejich projevu, danou individuálními schopnostmi jednotlivých hudebníků, která u našich hudebníků vyvolávala projevy závisti a obdivu) především po stránce důsledného uplatnění naprosto vlastního a osobitého názoru. Naše skupiny doposud ještě hledají osobitý přístup k už známým směrům a oblastem – zatímco k podstatnějšímu ovlivnění světového vývoje je nutné přijít s něčím úplně novým.“
Zkrátka, našim rockerům chyběla originalita. I ti nejlepší de facto jen kopírovali své vzory.

Na druhou stranu se československá pop music osmašedesátého – jak se tehdy říkalo všemu, i rocku – poslouchá i po půlstoletí skvěle. Nese v sobě totiž atmosféru hledačské i nadějeplné doby, a i když víme, jak to všechno dopadlo po srpnovém přepadení naší země hordami z východu, můžeme si ono slunce v tónech užít a kochat se jím.

Nemusím být ani pamětník, stačí být vnímavý a mít potřebu občas se ohlédnout zpět, už jen kvůli vlastnímu poučení pro budoucnost.