Každé hudební setkání Pavola Hammela a Mariána Vargy se pro posluchače stalo malým svátkem a je jedno, zda to bylo pod názvem Prúdy, Collegium Musicum či jen pod příjmeními obou protagonistů. Tyto dvě výjimečné osobnosti slovenského, potažmo československého rocku vytvořily několik společných projektů, které se bezesporu mohou řadit k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na této scéně vzniklo.
Netřeba asi připomínat význam prvního alba skupiny Prúdy, legendární desky Zvoňte, zvonky. Už zde se naplno projevila muzikálnost a skladatelská invence obou hudebníků, doplňovaná patřičnou Vargovou virtuozitou. Jejich další setkání na společném projektu se uskutečnilo o několik let později při práci na desce s názvem Zelená pošta. A jednalo se o setkání velice vydařené a šťastné, dokonce možná nejlepší a nejpamátnější.
Varga si asi chtěl odpočinout od rozsáhlých art rockových kompozic a rozhodl se vytvořit s Pavolem Hammelem album s obyčejnými písničkami. Ta obyčejnost se však v chápání klasicky vzdělaného varhaníka ve spojení se zpěvákem rozevlátě poletujícím inspiračně mezi Donovanem a McCartneym mění v hudební svět plný překvapujících postupů, zdánlivých disharmonií a zvukového kouzlení a hledačství. Ten začátek skladby Tenis, v němž poletuje míček z jedné strany kurtu na druhý, se musí slyšet. Zároveň je to album v některých polohách výsostně lyrické, o čemž svědčí velice niterná Vargova skladba Z Ďatelín a přenádherná Slnečnice ozdobená kytarovým sólem Radima Hladíka.
Samozřejmě se zde nachází slavná Smutná ranná električka, asi vyzněním nejtíživější skladba s hutnou existenciální atmosférou a textem tehdejšího slovenského ministra kultury Miroslava Válka. Mám dojem, že tato báseň je pro slovenskou rockovou hudbu tím samým, čím jsou pro českou scénu texty Josefa Kainara či Václava Hraběte.
Nemůžu zapomenout ani na píseň, jež dala celému projektu částečně jméno. Skladba Pošta uzavírající celé album je kompozičně skládankou tří zdánlivě samostatných částí, které ovšem propojené dokonale fungují a poskytují posluchači jedinečný zážitek, kterému také pomáhá skvělý text Kamila Peteraje. Když jsem ji slyšel poprvé, tak jsem si hodně dlouho pro sebe broukal úryvek „aj moja pieseň chce byť takou poštou, zelenou a tichou ako strom“. Ne a ne to dostat z hlavy.
Zelená pošta je nádherné album, čarokrásné a neustále překvapující. Neoposlouchá se a vždy dokáže nabídnout něco nového a vzrušujícího. Takové desky mám rád a rád se k nim vracím. S přibývajícím věkem čím dál častěji.
Skladby:
Strana 1:
1. Domáca úloha (M. Varga)
2. Z Ďatelín (M. Varga / K. Peteraj)
3. Tenis (M. Varga / K. Peteraj)
4. Smutná ranná električka (M. Varga / M. Válek)
5. Krajina bielych dievčat (P. Hammel / K. Peteraj)
Strana 2:
1. Páví ples (P. Hammel – M. Varga / B. Filan)
2. Cesty bláznov (M. Varga / B. Filan)
3. Nechtiac (M. Varga / K. Peteraj)
4. Slnečnice (M. Varga / K. Peteraj)
5. Zelená pošta (M. Varga – P. Hammel / K. Peteraj)
(total time – 43:52)
Obsazení:
Marián Varga – organ, klavír, subharchord
Pavol Hammel – kytara, spev
Fedor Frešo – basová kytara, vokál
Dušan Hájek – bicí
Rastislav Vacho – kytara
Radim Hladík – kytarová sóla (A4, B4)
Bratislavské dychové kvinteto
Symfonický orchester Československého rozhlasu
Zelená pošta
Prog Rock
Opus
1972
LP
10
CD Opus – 91 2778-2
Tohle album jsem si koupil před mnoha lety a pak ho sjížděl téměř do zblbnutí. Dnes už se k němu sice moc nevracím, ale to neznamená, že bych ho neměl rád. Jsou to sice jen “písničky”, ale prakticky každá ukrývá zajímavou hudební vychytávku a myslím, že v hlubinách středního proudu tonoucí posluchače by z některejch skladeb trefil prcek. Viz. Cesty bláznov, nebo Pávi ples, což jsou shodou okolností pecky mě nejmilejší. Nene, tady se slabší písnička hledá opravdu těžko, takže o tej pětce bych uvažoval rovněž.
Martine, díky za připomenutí. S radostí jsem to svoje cédéčko zas jednou vylovil z regálu a prohnal ušima.
Ona každá z těch deseti skladeb je perla sama o sobě. CD jsem si pořídil na Hammelově koncertě, dokonce mi ho podepsal. Včera jsem na něj po delší době dostal chuť, prohnal ušiskama a uvědomil jsem si, že ve svém archivu mám recenzi z roku 2018, tak jsem ji šoupl i sem.
Snejku, jsem rád, že jsem se ti trefil do vkusu.
Máš i desky “Na II. programe sna” a “Všetko je inak”? Ta první jmenovaná se ještě dá, i když na recenzovanou “Zelenou poštu” už ztrácí opravdu výrazně. Ovšem tu druhou jsem nějak nepobral a pochybuju, že si ji ještě někdy pustím. Leda z badatelskejch důvodů.
Nemám a s největší pravděpodobností mít nebudu. Tu první jsem před časem naposlouchával a nijak zvlášť mě neoslovila. O té druhé ani nevím, že existuje.