Na vlnách ladných melodií a klouzavých pompézních proudů

Král Wetton je mrtev, ať žije král Payne

Třetí comebackové album skupiny Asia z roku 1996 nese název Arena a patří mezi nejlepší nahrávky nejen v Payneho éře, ale i v kompletní diskografii této pomp-rockové bohyně. I když se náš soubor znovu rozrostl o další hostující kytaristy, stále zní velmi kompaktně a jednolitě. Předložený materiál vykazuje známky solidní variability a zasahuje do vícero hudebních směrů. Při pozorném poslechu zde, krom obligátního A.O.R., uslyšíme i náznaky popu, progresu, world music, či lehké hrátky s fusion.

Po předehře koketující právě mezi fusion a world, je na druhé trati připravena famózní titulní skladba Arena. To je emotivně precizně vystavěná věc, přetékající aristokraticky vznešenými melodiemi, nadýchanými klávesami a symbolikou nových Asia, která je ukryta v hrdle Johna Payna, jež svou výtečnou frázovací technikou vede znovu nastartovanou kapelu na další zteč. Barva jeho hlasu je moc příjemná, teplá a sametově hladká. Přímí pokračovatel Heaven na začátku evokuje dokonce Pink Floyd, časem odhalí svoje ostřejší kontury, ale atmosférická naléhavost zůstává. Payne je pánem všeho mezi nebem a zemí. Ve zpívaných refrénech je naprosto nedostižný. Výkladní pomp rock s tepající basou a akustickými bortícími se hradbami kytar, to je píseň 2 Sides Of The Moon. Že dovede Asia i pořádně přitvrdit, poznáme prostřednictvím temného a ostrého kusu The Day Before The War.

Ten nepostrádá značné charisma, decentní patetický lesk i brilantní instrumentální výkony. Budu se zase opakovat, ale znovu je tu Payne. Král Payne, stojící na samém vrcholu hlasového řetězce, kázajíc o tom, jak hrát a cítit pompézní muziku. Never patří mezi klasické popiny, to přiznávám, ale ujde. Mnohem osobitější je moderně střižená Falling. Downese tu žeru. Bicman Michael Sturgis hravě vyplňuje prostor a z Payneho hrdla se řine barevně působivá slovní skládačka. Osmá Words patří do kategorie balad, a pak už to přijde. Intro z jiného světa, orientální motivy a až do oblak se vypíná atmosférický klenot U Bring Me Down.

Další v pořadí Tell Me Why je naléhavá až to zabolí. K mým vůbec nejoblíbenějším položkám patří pomp rocková (a to doslova) hymna Turn It Around, jejíž melodie prorůstá Downesovými klávesami a vypíná se vzhůru jako ladná laň stojící na úpatí skály při západu slunce.


Nemůžu si pomoci, etapu, přesněji řečeno první trojici desek, s Johnem Paynem žeru Asii i s navijákem. Pro mne jde o zcela návykovou a se srdečním svalem rozmlouvající muziku úchvatných melodií a skvostných aranžmá, v jejichž čele stojí muž s brilantním hlasem – jeden z největších rockových mohykánů, který kdy pompézní rock spatřil – John Payne.

SKLADBY:
01. Into The Arena (2:59)
02. Arena (5:16)
03. Heaven (5:17)
04. Two Sides Of The Moon (5:22)
05. The Day Before The War (9:08)
06. Never (5:32)
07. Falling (4:57)
08. Words (5:18)
09. U Bring Me Down (7:07)
10. Tell Me Why (5:14)
11. Turn it Around (4:28)
12. Bella Nova (3:10)

SESTAVA:
Geoff Downes – keyboards; producer
John Payne – vocals (tracks 2-11), solo guitar (tracks 3, 8, 10), acoustic guitar (track 5), bass (tracks 2-8, 10-11); producer, engineer
Aziz Ibrahim – rhythm guitar (tracks 3-6, 8, 10-11), lead guitar (track 5), acoustic guitar (track 8), guitar (track 9)
Elliott Randall – acoustic guitar (tracks 1, 3), guitar (tracks 2, 7), lead guitar (tracks 4, 6, 10-11)
Michael Sturgis – drums (tracks 2-11)
+
Hotei Tomoyasu – lead guitar (track 1)
Luis Jardim – percussion (tracks 1-2, 4) 

Arena Book Cover Arena
Asia
Prog Rock, AOR
Bullet Proof Records
1996
CD
12

3 názory na “Na vlnách ladných melodií a klouzavých pompézních proudů”

  1. “Král Wetton je mrtev, ať žije král Payne”
    Ano, Wetton byl králem, ale Payne jenom zlodějem značky. A Downes nejvyhlášenějším prostitutem v oblasti rockový hudby.
    Nepatřil jsem k “fajnšmekrům”, kteří zkraje osmdesátek ohrnuli rypec nad komercí made in Asia a hlavu si mohli vykroutit nad Howeho účastí v projektu, první tři desky jsem si dokázal užít tehdy a vydrželo mi to doteď. Pořídil jsem i všechny čtyři reunionový alba původní sestavy, občas přijdou vhod. A rád vzpomínám i na koncert před deseti lety v rámci Omega Tour, ale tituly z mezidobí mě nikdy neoslovily. Konkrétně od Areny mě odrazuje všudypřítomný funky odér, který se vyhnul jen devítiminutovce The Day Before the War. Ta mi na tohle album vůbec nepasuje, je skvělá. Stejně jako Matthewsův přebal.

    1. Borku ty jsi dobrý zloděj 🙂 Jak tě tohle napadlo? Jako že ji pořád používá, i když nic nevydávají, že s ní koncertuje? Neblázni, když jej Downes potřeboval byl mu dobrý, a když se znovu spojil se starými kumpány, poslal ho přes palubu. Přes kritické devadesátky byla ta značka i díky Paynovi v obecném podvědomí a díky jeho pěveckým i kompoziční schopnostem jenom kvetla.

      Jelikož jsem s Payne-ho Asií začínal, mám na věc zcela opačný názor. Ta hudba mne baví neskutečně víc, než první trojice desek, i když i ty mám tuze rád, jen nejsou tak prog jako ty v devadesátkách. Dodnes snad neznám krásnější pompéznější muziku, než je tak, kterou Asia zachytila na albu Aria. To je u mne absolutní vítěz v tomhle šuplu skrze všechny desetiletí. A co se týče funky odéru, ten mě na muzice dost baví a řadu desek dokáže povznést nad průměrnost. Ale jasné, každý to slyší úplně jinak. Já zase nesnáším poslední dvě desky, to už je na mne totální hudební marast.

  2. Priznávam, že Asia ma nikdy nechytila a ani som jej veľa šancí nedal. Všetko, čo som počul, ma odrádzalo od ďalšieho kontaktu. Ani neviem, či som s niečim z tohto albumu prišiel do styku. Napriek tomu som si o tomto albume rád niečo prečítal.

Pridaj komentár